Prý chtějí rušit knihkupectví Fišer

Ano, ten slavný obchůdek na Kaprově ulici poblíž stanice metra A Staroměstská v samém centru krásné staré Prahy. Ten, do nějž vcházel též filmový knihkupec Dalibor Vrána (Josef Abrhám), kterému s prodejem pomáhala Douchová.

Procítěná ženská stížnost na nebezpečí zrušení tohoto milého kousku národního kulturního dědictví se nedávno objevila i zde na blogu idnes.

Ač původem z Moravy, jsem s Prahou spjatý jako učitel mj. více než pěti stovkami svých kurzů, tisícovkami přímých žáků, tisíci dny a nocemi strávenými v tomto zhruba kosočtverci mezi Zdiby a Davlí a mezi Hostivicí a Újezdem nad Lesy.

Jsem s Prahou spojený též jako spisovatel  a nakladatel – vždyť počet knihkupectví je tam mnohem větší, než by odpovídalo podílu na obyvatelstvu celé země.

Vzpomněl jsem si na pěkná devadesátá léta, kdy knižní nakladatelství přestala být státní a přestala být monopolem Prahy.

Poznámka: Do roku 1989 byla u nás zhruba třicítka státních nakladatelství, z toho 28 v Praze, jedno jediné v Brně – Blok – a jedno jediné v Ostravě – Profil.  Ta dvě posledně jmenovaná však měla z Prahy přísně limitován tématický obsah – jen regionální problematika. Sice jsem už v roce 1984 vydal brožurku „Racionální čtení“, ale šlo to pouze v interním nakladatelství Domu techniky ČSVTS Ostrava a tato příručka měla v tiráži větu, která dnes mladší generaci zní jako sci-fi: „Kniha je prodejná pouze socialistickým organizacím.“  Do běžných knihkupectví se samozřejmě dostat nesměla a nikdy nedostala.

Ale najednou zde byla devadesátá léta, směl jsem být dokonce i  malým nakladatelem – a vozil si své knížky v kufru auta Škoda 105 L sám do knihkupectví po krajích a okresech. V menších městech brávaly ode mne knižní obchůdky najednou v jedné dávce deset až dvacet kusů, ve větších městech kolem šedesáti, ve vyhlášených knihkupectvích v Praze i přes sto výtisků. („Až to za měsíc vyprodáme, tak nám zase stovečku dovezete, viďte,“ říkávali mi přátelsky a s úsměvem.) Podotýkám, že jsem na své knihy nedělal absolutně žádnou placenou inzerci, o nějaké speciální webovské stránce nemluvě.

A tak jsem jednou v roce 1991, obtěžkán dvěma velkými kolečkovými kufřisky, dorazil také k Fišerům na Kaprovu ulici – a vybalil svou první větší komplexnější knihu s názvem „Kdo to má všechno číst?!“

Byla to vlastně první předchůdkyně Zlaté knihy komunikace, jedna z prvních s komplexní sebeobranou proti manipulaci, což je v dnešní mediokracii ještě potřebnější než tehdy. Obálka nebyla dnešními měřítky nic moc, ani její papír nebyl lesklý – jen takový obyčejný, jaký se používá na vnitřní listy, jen s citelně vyšší gramáží. A vazba? Jak vidíte na obrázku - dvě železné svorky.

Velký šéf Bohumil Fišer mne přijal mile a skromně. Hned jsem si jej pro sebe překřtil na „Karel Kryl“. Vygúglujte si pár jeho fotek – a uvidíte proč. Lidé podobné fyziognomie mívají občas i podobné psychické vlastnosti – nejen profesní zaměření, ale třeba  i míru lidské solidnosti. Když ke svému vzhledu přidal pár vlídných slov a jasně čitelných nonverbálních projevů a signálů, byl mi hned sympatický.

Převaloval moji knížku v ruce, váhal, váhal... a nakonec tipnul „to moc nepude“. Tj. nebude se to moc prodávat. Nicméně ke cti mu posloužilo, že nechtěl „velkopražsky“ rozhodnout sám, ale že nechal rozhodnout čtenáře, že si tedy nějaký vzorek do komise vzal.

No, zkrátím to – další moje dodávky této knihy šly za sebou jak na běžícím páse. Nakonec musel pan Fišer konstatovat „prodal jsem jenom v tomto knihkupectví dva tisíce kusů“.

Můj uctivý dik.

P. S.: Kniha tehdy stála 35 Kčs.