Správně spisovně česky už neumějí mluvit ani učitelé, povzdechla si nedávno MF Dnes na titulní straně. Povzdech měl svou logiku, chystal se seriál o správné češtině, předplatitelé seriálu mohli přinést časopisu nějaké tržby...
Ale myslím, že zdaleka nešlo jen o kšeft. Správně spisovně nejen psát, ale i mluvit česky je důležité; tím důležitější, čím více dotyčný rodilý Čech zastává odpovědnou funkci, čím méně je jeho práce fyzická a více duševní. Zejména to platí pro ty, kteří jsou za své ústní projevy placeni.
Stejný článek jako v tištěné MF Dnes byl i na idnesu.cz – a tam už byla i diskuse. Našel jsem hned několik diskusních příspěvků, které sebevědomě kritizovaly nějaké jazykové nešvary jiných, ale samy v sobě obsahovaly školáckou jazykovou chybu. Například hned první tvrdě kritický diskusní příspěvek oddělil čárkou jen začátek věty vložené, ale její konec už ne.
Na téma spisovnosti a nespisovnosti vyjadřování, na téma češtiny spisovné, hovorové, obecné, na téma různých dialektů a hyperdialektů by se jistě dalo ještě popsat mnoho desítek stránek.
Já jsem si pro stručnost vybral jeden jev, který mne velmi překvapil už ve věku kolem deseti let.
Jde o tzv. „vyjmenovaná slova“. Probírala se už ke konci prvního stupně základní školy, v různých místech republiky v různých obměnách. V naší velmi dobré a přísné ZDŠ v Ostravě-Mariánských Horách takto, včetně pořadí:
- být obyčejný, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav,
- slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plyn, plýtvat, lýko, lýtko, lyže, vzlykat,
- my, mýt hmyz, myslit, mýlit se, myš, hlemýžď, mýtina, zamykat, smyk, chmýří,
- pyšný pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, pýr,
- sytý, syn, syrový, usychat, sýkora, sysel, sýček, syčet, sypat,
- vy, vysoký vydra, výr, zvykat, žvýkat, výt, výskat, předpona vy/vý,
- brzy, jazyk, ozývat se, Ruzyně.
Každá skupina zabrala nejméně týden času v českém jazyce, biflovala se po kouskách a přísně zkoušela. Kdo to po týdnu neuměl celé, tomu samozřejmě hrozila velmi špatná známka, velké problémy, krajně až propadnutí. Nakonec se to ještě dva týdny souhrnně opakovalo.
No a v šesté třídě se to pro zopakování a utvrzení probíralo znovu.
A až to bylo všechno probráno, tak se naše paní učitelka češtiny (paní Holušová, pocházející z Českých Budějovic, provdaná do Ostravy), triumfálně zeptala nejslabšího žáka ve třídě, téměř propadlíka Maděry: „Tak, jak bys napsal „syslí nora“?
„S tvrdým y mezi dvěma s, další i měkké.“
„A proč?“
„Prostě tak, citem,“ odpověděl Maděra. Stejně tak citem naprosto jistě a bezchybně uhádl psaní i/y v dalších čtyřech chytácích od paní učitelky. Stejně jako tři roky předtím a jako kdykoliv potom. Stejně jako všichni ostatní žáci celé třídy a celé školy. Nikomu učitelka neřekla a nikdo ani v nejmenším netušil, že by uhádnutí i/y mělo něco společného s oněmi dlouho probíranými vyjmenovanými slovy. Tudíž si to nikdo ani nespojil.
A pomalu ale jistě mi začala myšlenkově docházet hrozná věc: Že my jsme tu fůru týdnů v češtině promrhali nad docela zbytečným učivem?
Samozřejmě na celé severní Moravě (a snad na celé Moravě plus v celém českém Slezsku vůbec – od Jablunkova po Svitavy, od Bohumína po Břeclav, čtyři miliony obyvatel) se ve výslovnosti „i“ a „y“ vyslovuje naprosto jinak. Každý to jinak vysloví, každý to na mluvčím pozná – tak jako rozezná rozdíl mezi „š“ a „p“ či jakýmikoliv jinými dvěma hláskami.
Připadalo nám to všem logické; v šesté třídě už jsme měli třetím rokem ruštinu, dále sledovali polskou televizi, potkávali v Ostravě mnoho Slováků – a měli za samozřejmé, že ve všech slovanských jazycích se výslovnost „i“ a „y“ diametrálně liší. Měli jsme v tom věku už shlédnuto i pár starších českých filmů a znali čistě měkce vyslovované „li“ od Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Oldřicha Nového a dalších. Vyslovované naprosto odlišně od "ly". Věděli jsme též z češtiny, že „di“, „ti“, „ni“ se vyslovuje [ďi], [ťi], [ňi] a po souhlásce musí být krásné uzoučké „i“, tak jako když jeden pražský herec brněnského původu vyslovoval v jakési reklamě větu „Orbit, pro takové to domácí žvýkání.“
V šedesátých letech se v dětském věku ještě moc necestovalo. Takže – kdo z nás dětí mohl tehdy tušit, že tam kdesi daleko, za devatero horami, existuje něco jako Praha, kde by bez těch vyjmenovaných slov nevěděli přesně, jaké i/y kdy napsat.
No a další logické vývody šly v dětské mysli rychle za sebou: Tak to oni v té Praze, co vytvářejí osnovy češtiny pro celou zemi, kvůli své neschopnosti rozlišit citem i/y trápí děti celé Moravy a Slezska těmi mnoha vyjmenovanými slovy? To jim tak klidně ukradou řadu týdnů jejich mladého života naprosto zbytečným učivem?
Čas šel – a vycházelo najevo, že řada sestavovatelů osnov češtiny pro celou Českou republiku je ve všeobecné znalosti Moravy a Slezska příšerně nevzdělaná. (Zkuste po nich chtít třeba vyjmenovat aspoň deset ze čtyřiceti městských čtvrtí Ostravy nebo aspoň tři čtvrti Opavy, Karviné...) Do Ostravy nezajedou, jak je měsíc dlouhý, do dalších velkých měst Ostravska (Opava, Havířov, Karviná apod.) nezajedou, jak je rok dlouhý. Kdyby zajeli, tak by museli mj. respektovat, že češtinářské osnovy by se měly pro různé části naší země lišit; že by například většina severní Moravy spíše ocenila pomoc s tím, kdy se píše a vyslovuje jakákoliv samohláska dlouhá a kdy krátká.
Samozřejmě jsem později poznal řadu Pražanů se špičkově kultivovanou mluvou a řadu Moravanů s mluvou mnohem horší.
Nicméně, stále mne (a většinu ze čtyř milionů obyvatel Moravy a Slezska) poněkud zaráží, jak může někdo vytvořit třeba celostátně vysílaný reklamní slogan „vy zíráte – Vizír“. Přece tyto dvě části se rýmují a podobají sobě tak málo jako třeba „puk“ a „pak“. Nebo vtip o Čechovi v německém obchodě, který chce koupit baterie: „Wie, bitte,“ ptá se prodavač. „Nabité,“ protestuje Čech. A opět „wie, bitte“ a „vybité“ se pro nás vůbec sobě nepodobají - liší se navzájem naprosto, naprosto!
Poslechněte si někdy dva obyvatele východní třetiny ČR, jak jeden druhému říká větu „chlapci vodu vylili a dívky vodu vylily“. Třetí a sedmé slovo mluvčí vysloví naprosto odlišně, naslouchající z jeho území to v případě potřeby i napíše bez jakékoliv znalosti vyjmenovaných slov naprosto správně. Včetně všech šesti i/y v jednotlivých slabikách těchto slov. Slyší rozdílné zvuky, píše rozdílné hlásky. Tedy - píše rozdílná písmena, protože napsaná hláska je, jak víme, písmeno.
A nechejte tuto větu vyslovit nějakého obyvatele západních dvou třetin ČR, třeba nějakou diskotékovou holku, ale i televizní hlasatelku, když zrovna nemluví na kameru. Se zvukovým odlišením třetího a sedmého slova bude mít značné potíže. Stejně tak s odlišením samohlásek v první, druhé a třetí slabice každého jednotlivého z těchto dvou slov. Obdobné potíže jako s odlišením výslovnosti států „Slovinsko“ a „Slovensko“. Moravan a Slezan se bude řehtat a kroutit hlavou.
No, mnohé zde zůstalo nevysloveno, mnohé jen asi poněkud jednostranně naznačeno – na rozsah blogu však toto stačí. Podiskutujte si; odlišnost názorů diskutujících z různých částí naší země je dobrou motivací.
