Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

25. 06. 2017 9:11:09
Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

A občas se zadaří: Na chvíli odbočím od Karlštejna na Pražský hrad, ke dvoru císaře Rudolfa II. Až posledně, před pár týdny, jsem konečně poprvé rozpoznal mez dvorními dámami Rudolfa II. (= Jan Wericha) mladou Věru Chytilovou. Ta dvorní dáma se mi už dříve mezi samými krásnými líbila trošku více. A až nedávno jsem se na ni zadíval pořádněji – a z jiných informací si dal dohromady „dvě a dvě“. Věra se půvabně producírovala v pozadí, v jiné scéně císaři dokonce s další dvorní dámou servírovala jakýsi pokrm...

Ale - zpět k dojmům z posledního shlédnutí Noci na Karštějně:

Natočen byl v 70. letech – v dobách nejkrásnějších barevných českých filmů a nejtužší normalizace. Všechno tehdy chátralo – a je to nezakrytelně vidět na zdivu budov. V Noci na Karštějně, v Adéle, co ještě nevečeřela, v „Jak utopit doktora Mráčka“, abych jmenoval jen tak namátkou. Okopaná oprýskaná šedošpinavá omítka s často prosvítajícím zdivem, sem tam někde amatérsky zaplácnutá z nejhoršího jakýmsi bělavým skvrnitým vápnem, které jen umocňuje ohyzdnost toho všeho...

A připomínám si, že v těch letech natáčení oněch filmů jsme tento stav brali za standard, za normál; a když jsme někde uviděli fotky ulic z centra Vídně nebo z bavorského městečka skok za hranicemi, tak nám tamější čisté kvalitní fasády a úhledné chodníky připadaly jako ze sna: Jiný fantazijní svět! Pohádka! Země krále Miroslava!

No – snad už je to teď na hradu Karlštejn lepší (už pár let jsem tam osobně nebyl). A třeba v historických centrech našich měst je to jistě mnohem lepší. To je prostě pozitivum kapitalismu a soukromého vlastnictví. V netotalitních dobách se ke většině budov dostanou soukromníci. Na lukrativních místech (kupříkladu Praha - Staré Město, Malá Strana) pak ti nejdrsnější mezi soukromníky. Samozřejmě – většinou se majiteli nestávají ti nejlepší, pro společnost nejužitečnější a nejpoctivější majitelé; spíše ti s nejostřejšími lokty – takoví, které žene nejsilnější loketnická hamižnost, nabubřelé ego, nutkavá potřeba za každou cenu zbohatnout a blýsknout se. A drobným pozitivním efektem těch mnoha negativ je to, že i omítka je na jejich palácích čisťoučká a bez poskvrnky.

Takže – snažil jsem se nyní v Noci na Karlštejně to hnusné okopané vnější zdivo ze 70. let vnímat co nejméně.

Dařilo se mi to... částečně.

Pak jsem si také všimnul, že v tomto filmu je z hlediska dnešního člověka protřelého internetem řada naivit. Ale nebudu se těm naivitám vysmívat; výsměch přenechám diskusním pitomečkům, ti umějí shazovat a destruktivně kritizovat všechno kromě sebe samých...

Ze záležitostí ve filmu krásných a úžasných chci vypíchnout - hudbu a písničky. Karel Svoboda, Jiří Štaidl. Textař Jiří Štaidl na podzim natáčecího roku (1973) tragicky zahynul. Ale zde ještě stihl několikanásobně okouzlit; tak, jak to typicky uměl právě on. Vzpomeňte, kolik má právě on v jiných svých písňových textech touhy po vzlétnutí, povznesení, kolikrát vnáší do svých rýmů ptáky, volnost, nespoutanou cestu vzhůru...

Směr vzhůru dominoval i největšímu hitu Noci na Karlštejně. Nemylme se – tím největším hitem není „Lásko má, já stůňu“ v podání Vondráčkové a Brejchové.

Tím největším hitem je Waldovo Matuškovo „Do věží“.

Celá melodie této písně hraje na ztemnělé obrazovce hned na začátku, před prvním obrazovým záběrem filmu. A hraje znovu na ztemnělé obrazovce po poslední scéně. A zpívaná je také dvakrát: Jednou v úvodu, podruhé v závěru, když už na hradě byla spousta fešných ženských, které Waldu a jeho zvláštní loutnu s chutí a obdivem poslouchaly.

To už musel být velmi emotivní záměr a veliká hrdost obou autorů té písně (plus režiséra Podskalského) , když ji takto vypíchli; podobné vypíchnutí se děje jen s těmi srdci nejbližšími hity.

Trošku tento styl okoukal později Jack Cameron (Titanic – Celine Dion – My Heart Will Go on – zpíváno až pod titulky, když už celý příběh skončil).

Trošku to leitmotivové vypíchnutí použili nadšení autoři písničky „Není nutno...“ ve Třech veteránech. Dovedu si představit, jak z ní byli autoři Svěrák s Uhlířem nadšení, že se jim tak povedla :-)

A jistě tak učinila a ještě učiní v mnoha filmech dlouhá řada dalších. Leitmotiv je leitmotiv. (Jeden známý český hitmaker takto před pár lety udělal písňový leitmotiv celovečerního filmu z mého důležitého know-how o profesionální koncentraci a pobití prokrastinace. Všichni ten hit znáte a máte rádi – ale více dnes neprozradím; snad někdy jindy.)

Já se vrátím k písni „Do věží“. Zpěvákem nemohl být nikdo jiný než muž z absolutní špičky. Tedy Waldemar Matuška. Obdobný přirozený megatalent mezi zpěváky, jako byl Vlasta Burian mezi herci. (Však také Matuška uměl Vlastu Buriana k nerozeznání imitovat v jeho hláškách a monolozích.)

Walda se zhostil písně, jak se sluší a patří. Jako Lionel Messi fotbalového míče, jako Ivan Lendl tenisové rakety, jako Albert Einstein teorie relativity. Waldův hlas byl v hloubkách medový, ve středních polohách sametový a v těch vyšších navíc ušlechtile zvonil.

Láska povznáší lidi vzhůru... Kampak? Asi do věží. A možná ještě výše... melodie zněla po posledním obrazovém záběru filmu Noc na Karlštejně jímavě... měl jsem pocit, jako by se vznášela až tam kamsi k Jiřímu Štaidlovi a Karlu Svobodovi do hudebního nebe, v němž po tragických opuštěních tohoto světa oba jistě zaslouženě sedí u jednoho stolu. A skládají...

Odkud to k nim znělo?

Asi od věží...

Autor: David Gruber | neděle 25.6.2017 9:11 | karma článku: 30.81 | přečteno: 1647x

Další články blogera

David Gruber

Má člověk v rukách mobil, nebo mobil ve svých pařátech člověka?

Kdo koho ovládá? Kdo komu poroučí? Vliv moderní komunikační techniky, internetu, mobilů na zblbnutí a snižování vzdělanosti lidí, na jejich stále větší roztěkaný neklid, se jeví čím dál zřetelněji.

22.9.2017 v 13:53 | Karma článku: 14.34 | Přečteno: 379 | Diskuse

David Gruber

Právo a povinnost – dvě strany mince chování a jednání člověka

„Člověk má právo dělat chyby a povinnost být za ně a za jejich důsledky zodpovědný.“ Tak zní sedmé pravidlo asertivity – velmi důležité. „Člověk má právo sám posuzovat své vlastní chování a pocity a být za ně zodpovědný.“

16.9.2017 v 13:29 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 537 | Diskuse

David Gruber

Macron má vizážistu za 26 tisíc Euro čtvrtletně

Tuto zprávu jsem slyšel včera ve zprávách Rádia Slovensko. Totiž – vždy, když jedu do jiného státu, tak si hned po překročení hranic naladím nějakou jeho rozhlasovou stanici. Marnotratnost novodobých papalášů...

26.8.2017 v 11:27 | Karma článku: 34.72 | Přečteno: 1713 | Diskuse

David Gruber

Resilience = lidé, buďte odolní, nenechejte se zblbnout

„Resilience je psychický proces zvládání nepříjemných podmínek (krizí) člověkem. Jedná se o psychickou odolnost, houževnatost jedince "navzdory osudu", navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům....

20.8.2017 v 11:47 | Karma článku: 25.33 | Přečteno: 718 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Pomáhat a chránit

Kromě politiků jsou častým terčem lidové slovesné tvořivosti také policisté, a proto je v naší soutěži o hledání přiléhavého synonyma nemůžeme opominout.

23.9.2017 v 19:39 | Karma článku: 10.44 | Přečteno: 553 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

23.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 13.93 | Přečteno: 325 | Diskuse

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 20.76 | Přečteno: 558 | Diskuse

Martin Mařák

Listy z Umwurfu

Umwurf si musíš najít sám, neboť k němu nevede žádná značená cesta, je prostě schovaný někde v hlubinách, či výšinách hor, uprostřed lesů, kde tě nebudou otravovat zástupy turistů a podobně.

23.9.2017 v 16:00 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 179 | Diskuse

Robert Brinda

Noční můra houbařů.

Kategorizuji houbaře: Takyhoubař - houbař - pan houbař - mykolog. Pan houbař by měl znát aspoň deset hub jedovatých a nejméně dvacet jedlých. Protože to splňuji, považuji se za pana houbaře. Občs mi ale zvědavost nedá a hledám:

23.9.2017 v 14:15 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 583 | Diskuse
Počet článků 216 Celková karma 25.42 Průměrná čtenost 2470

Zakladatel oboru "techniky duševní práce" neboli "beneopedie"(1984), který zahrnuje mj. všechny soft skills vyšší generace a témata rozvoje osobnosti. Zakladatel profese nezávislého lektora, konzultanta, kouče v naší zemi (1986). Autor více než 55 klasických papírových knih, jichž se jen na českém a slovenském trhu prodalo přes milion výtisků. Autor a moderátor čtyř televizních vzdělávacích seriálů. Autor řady e-knih a audioknih. Patří s nimi mezi nejúspěšnější spisovatele např. na portálu knihy.idnes.cz.

viz též www.gruber.cz

Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.