...ředitele pro televizní přestávky.
Připomeňme si, že scénka se vysílala na Silvestra 1981, režíroval Jiří Adamec. Tuším, že scénář si napsali oba protagonisté sami, pravděpodobně za vůdčí role Šimka a účinných poznámek a hlavně pak realizačních nápadů Soboty. Přesně to bude vědět asi jen včerejší laureát.
Hodně kritiky se dnes snáší na veřejnoprávní Českou televizi. Na nehospodárnost, na vládu zájmových skupin místo služby lidem, na intriky, protěžování jednoho a upozaďování jiného – v oblasti zakázek kamarádíčkům umělcům i v oblasti třeba spoluvytváření názorů obyvatelstva. O tom by zase mnohé věděl další včerejší vyznamenaný – novinář Petr Žantovský (byl dříve též mj. odborným garantem obsahu mého volitelného předmětu, kterému jsem učil na VŠE).
Nechci zde paušalizovat, nechci napadat všechny ty schopné a slušné v této naší důležité instituci. To by však měla být samozřejmost. Chci se dnes pozastavit právě nad tím méně schopným a méně slušným.
Kladu si otázku, zda by si dnes za proklamované svobody slova uměla dnešní Česká televize ze sebe tak parádně sama vystřelit, jako tomu bylo za tuhé normalizace v roce 1981.
Zamysleme se nad kultovní scénkou ještě jednou. Jsou tam proprány snad všechny neduhy tehdejší, a zdá se, že i dnešní:
- Pro dr. Práskala je naprosto nejdůležitější, že on má funkci, teplé místečko vedoucího. Ostatní aspekty své práce odbývá jen chrchláním.
- V jeho oddělení je „naprosto úsporný“ počet třiceti lidí, jistě slušně placených.
- Sám je polonegramotným debilem, blbcem k pohledání, onou i dnes často potkávanou směsicí „maximální nevzdělanosti a maximálního drzého sebevědomí“. Samozřejmě navenek má imidžový oblek.
- Sotva se mu někdo jen trošičku kriticky postaví, už to Práskal signalizuje někam na STB. Sám nejspíše bude spolupracovníkem - asi mu Šimek nezvolil příjmení jen tak náhodou! Tady byl potlesk diváků v sále překvapěně užasle nadšený a nejdelší.
- Parádně sarkastická je také Práskalova rádoby odbornost: „... šedesát minut – to je dneska prakticky už hodina...“. Dnes by cosi takového prázdně frázovitého tupec ve vedoucí funkci asi řekl anglicky; podstata by však zůstala stejná. V životopisu (= v sívíčku) tupce certifikát z jakéhosi zahraničního studia, o němž nevíme, nakolik bylo náročné, v mluvě i psaném projevu pak fráze; a gramatické češtinové chyby, za které by se měl stydět žák sedmé třídy.
- Neschopnost udržet myšlenku. Jaké by asi bylo ztvárnění roztržitosti a odbíhavosti od tématu u dr. Práskala dnes, když by jistě představoval člověka majícího v kapse stále zapnutý chytrý mobil?
- A jeho říkačka z dětství? My jsme ji znali jako „deset, dvacet, třicet – narodil se fricek“. Možná to autor Šimek změnil na „prcek“ z opatrnosti, aby neurazil soudruhy ve spřátelené NDR. A možná to on sám znal opravdu v této obměně. Už tak to – vzhledem k tehdejším poměrům - celé bylo „o zlatou mříž“.
- Vrcholem celé scénky podle mne bylo Práskalovo „...ale i...i...i... I-ÁÁ“. „Konečně jste se našel, doktore!“ trefně tu vyjevenou pravdu o oslovi vyhodnotil moderátor. Dočkáme se někdy podobného trefného odvážného coming outu od „moderátorských es“ dnešní České televize v rozhovoru třeba s některými vrcholnými politiky?
Tak, až zase budete mít u sledování té naší vaší pocit, že blbostem se v jejím vysílání věnuje „sto dvacet voltů – vlastně minut“, a klíčovým užitečnostem nulový čas, osvěžte si nervy u té scénky. Už jen za ni si Luděk to vyznamenání zasloužil (a asi měl Slávek Šimek dostat stejné zároveň s ním, i když už si jej andělé zavolali k sobě...).