K Zemanovu projevu na sjezdu KSČM

Těsně před tímto projevem napsal spisovatel a knihkupecký podnikatel Jiří Padevět jakoby za Miloše Zemana projev, který ze svého antikomunistického hlediska označil za „projev, který nikdy nezazní“. Ale skutečně nezazněl?

Zkuste si trochu srovnat Padevětův text a Zemanův skutečný projev, který je plný výčitek a mj. nabádá dnešní komunisty Čech a Moravy k pokání. Věřím, že tam najdete podobností více, než byste možná čekali.

S oběma těmito pány jsem se samozřejmě osobně setkal, zajímavě je oba spojuje moje knižní vědění o úplné soustavě argumentačních faulů neboli řečnických triků a obraně proti nim. Ale o tom dnes jen foto, text někdy jindy.

Inspirován jinými pasážemi Zemanova projevu bych chtěl uvést na pravou míru některé skutečnosti o roku 1968 a 1970, které jsem takto nahlížené v obří záplavě komentářů, textů, knih, filmů a jiných dokumentů za posledních třicet let kupodivu nikde nezaregistroval. A že čtu opravdu hodně a hodně…

Politika není matematika, politika ani politologie nejsou exaktní. Takže to moje následující uvádění na pravou míru nebude vědecky prokázaný nezvratný fakt, ale osobní názor.

Rodiče a prarodiče mi zjednali jasno v tom, že Sovětský svaz není úžasný bratr, ale největší vykořisťovatel, už v mém věku necelých sedmi let, tedy v roce 1962. Byl jsem obecně poněkud popředu, v tom věku jsem již řešil matematické rovnice a měl již tři roky napsány nějaké své první krátké povídky. Tedy na základní přehled o politice rozumu dost.

A v roce 1968 jsem měl ještě o šest let zkušeností více. Samozřejmostí u mne tehdy byla pravidelná četba vícera novin, Literárních listů; Vaculíkův revoluční projev na sjezdu spisovatelů 1967 jsem znal skoro zpaměti, jeho Dva tisíce slov měl také v malíčku… Věděl jsem, že u nás jde v konečném cíli o svobodný tržní kapitalismus.

A samozřejmě vím, jací lidé tehdy za Pražského jara 1968 vstupovali do tehdejší KSČ. Stále mne dost vytáčí, když jsou tito lidé házeni do jednoho pytle s těm, kteří vstupovali předtím nebo potom.

Ano, kdo vstoupil před jarem 1968, má na rukou krev Milady Horákové, Heliodora Píky a mnoha dalších z elity národa... Ani ten levicový Zeman to nezapomněl před dnešními komunisty zmínit.

Ano, kdo vstoupil po Pražském jaru, zejména po čistkách z roku 1970, ten má na triku svého druhu vlastizradu. Jeho schvalování „bratrské pomoci Sovětského svazu v srpnu 1968“ muselo být opakované, pravidelné, hluboké, chronické a veřejné. (Poznámka: Znám ovšem i mezi těmito řadu dobrých lidí, kteří si toto uvědomují a normalizačně postiženým jedincům i dnes soustavně obětavě pomáhají. Což je očišťuje.)

Ale za Pražského jara 1968 vstupovali do tehdejší KSČ většinou nejskvělejší lidé, samozřejmě mnohdy ti nejpřesvědčenější antikomunisté, ti největší příznivci tržního kapitalismu. Jen vstupem do KSČ se totiž dalo s něčím ve společnosti jakýmkoliv směrem  pohnout, jinak ani náhodou. A proč i tito vstupující navenek tvrdili, že jsou pro socialismus, konkrétně pro „socialismus s lidskou tváří“?

Prohlásit podle pravdy „jsem pro kapitalismus“ znamenalo přece okamžité naprosté zničení kariéry, vězení s bitím, elektrický proud do varlat… Toto vše bylo v příliš živé paměti z nejčerstvější minulosti. Nikdo si nebyl jistý, že by toto nemohlo nastat znovu; ba jevilo se to jako jistojistý důsledek takových výroků – vždyť přece „socialismus tu byl navěky, stále více se upevňující“. Takže si ani ti největší  příznivci svobodného kapitalismu netroufli říci napřímo, pro co jsou – a chtěli toho dosáhnout postupně, na etapy. Tak jako se pacient po komplikované zlomenině nohy zotavuje ve fázích. Nejdříve chodí o berlích, pak je postupně odkládá. Se zlomeninou nelze druhý den po úraze hned běhat jako srnec. To chození o berlích je však jen prostředek, nikoliv cíl.  Cíle samozřejmě bylo úplné vyléčení totality, tedy kapitalismus.

Férovost těch „vstupovačů“ do KSČ za pražského jara 1968 se prokázala nade vší pochybnost právě tím, že byli v čistkách roku 1970 z KSČ vyloučeni. Nastupující další totalita se jich potřebovala zbavit – stranicky i lidsky. „Nech odpadne, co je kolísavé, nech odpadne, co je antisocialistické…“ tak nějak volal z komunistické tribuny v těch dobách Gustáv Husák. Bylo to vlastně jinými slovy takové leninské „když se kácí les, lítají třísky“. Jenomže šlo o lidi, ne o třísky.

Shrnuto: Vstoupit v lednu až srpnu 1968 do KSČ a být z ní při čistkách v roce 1970 vyloučen – to je podle mne s velkou pravděpodobností to nejlepší antikomunistické, antisocialistické a antitotalitní vysvědčení.

Být tehdy vyloučen je i dnes stále velké skutečné plus v kariéře člověka. Být tehdy vyloučen znamenalo hájit po okupaci a při prověrkách pravdu i za cenu toho, že si člověk „profesně zavraždil“ sebe sama i své vlastní děti, tj. znemožnil jim přijetí ke studiu na vysoké škole.

Nevím, proč se to mladší generace dnes na řadě politologických oborů neučí. Vlastně vím – vyučují tam coby nejzkušenější a nejvýše postavení pedagogové dnes  většinou ti, kteří za normalizace univerzitní netechnický obor studovat mohli. Ti, kteří se na normalizačních „profesních vraždách“ nejsolidnějších lidí naší země i jejich nevinných dětí přinejmenším svou lhostejností a kariérním sobectvím přes mrtvoly  tak trochu podíleli.

Zdroje:

http://forum24.cz/spisovatel-padevet-napsal-zemanovi-projev-na-sjezd-kscm-ktery-urcite-nezazni/

http://forum24.cz/dokument-projev-prezidenta-zemana-na-dnesnim-sjezdu-kscm/