Čerstvá zpráva o stavu zdraví a pohody v Českém Těšíně a Cieszynie

Už se zase může i do polského Slezska. Není to jako v dávné povídce Šimka a Grossmanna, kdy „pravý muž pohraničním hvozdem cestu si klestí a za zády cítí vlčákův chrup“. Mosty jsou zcela volné, a tak jsem se přes čáru vydal i já.

Je slunný červenec, u nás svátek, v Polsku běžné pracovní pondělí. Řeklo by se, že tedy v Česku bude na ulicích v centru živo a v Polsku všedně pracovně spíše spěšno a mrtvo. Opak je pravdou. V Cieszynie to žije, v Českém Těšíně chcípl pes.

Na hlavním náměstí v Cieszynie kvetou zahrádky řady kaváren a restaurací, lidé v klidu jedí, pijí, dívají se po okolí. Jsou v pohodě.

Dal jsem si arménský kebab v restauraci gruzínské a arménské. Zakavkazské nebo asijské výdejny jídla se v Polsku těžko uchytávají. Na Vietnamce téměř nenarazíte. A proč? Protože to domácí polské jídlo a pití je skvělé, fajné, ve velkých porcích. Nedostal jsem zde nikdy pivo natočené tekutinou byť jediný milimetr pod kalibrační rysku 0.5 l. Většinou trochu nad ni. Obsluha je ochotná a hlavně rychlá. Nezažil jsem, aby host seděl po příchodu na židli celou celičkou dlouhou jednu minutu a obsluha někde bokem okouněla. To u nás je pět minut čekání hosta běžná norma. Nic se u nás nezměnilo od totality, ba trefně tu nadřazenou pomalost obsluhy kritizoval Bohuš Stejskal ve filmu Dědictví. Škoda, že se jeho tehdejší postup („nová doba – host vyhazuje číšníka“) nevžil a že český ovčan stále potupně čeká jako to skutečná ovce, až si jej někdo z obsluhy laskavě všimne.Na přinesení jídelního lístku, na objednávku, na donesení jídla, na časové sladění donosů jidla s pitím - a nakonec i na placení.

Otevřít si restauraci nebo jídelnu s typickým krajovým jídlem může jistě v Polsku legálně každý národ jakékoliv víry. Nicméně národy, kde převažuje křesťanství, to mají u polských hostů podle mne tak nějak lepší, přátelštější. A tedy více se udrží, více prosperují, nezanikají.

Co jsem v Cieszynie nikde neviděl, to jsou roušky. Ani venku, ani vevnitř. Ohleduplnost lidí navzájem – to ano. Ale bylo jasné, že doly jsou daleko, i ty české i ty polské, a že národ přeživší Hitlera, Katyň a totalitní reálný socialismus nemůže nějaký covid rozházet.

Z hlavního náměstí vede dolů do hloubky ulice Gleboka (čti „glemboka“, překládat netřeba), která končí u pomníku padlým v letech 1914 – 1919. Taková zmenšenina mohyly na Mamajev kurganu ve Volgogradu. Ta ruská mať rodina má tasenou zbraň na Němce, ta těšínská na "zlé Čehuny". Její meč míří přes řeku do Česka.

Všimněte si dole těch štítů. Co štít, to místo památné bitvy první světové války a těsně po ní. Kdo nelení a obejde pomník, ten vzadu uvidí dalších šest štítů - a na nich vyryté bitvy u míst, která jsou pro nás velmi známá. Podívejte:

Na datech bitev lze vypozorovat, kudy a jak postupovala sedmidenní Československo-Polská válka v lednu 1919. Nakonec se rozhodlo ve francouzském Versailles, že Kunčice, Velké i Malé, a Skočov připadnou Polsku, ostatní lokality pak Československu. Je obdivuhodné, jak oba národy doklázaly od krvané vzájmemné minulosti přejít do současného stavu, kdy Poláci hromadně říkají, že nejraději ze všech jiných národů mají Čechy. Sám jsem to zaslechl i pocítil mnohokrát v různých částech této velké země.

Řeka Olše, polsky Olza, si teče nadprůměrným průtokem - a její šíře vypadá poctivě polovičné oproti Vltavě pod Karlovým mostem. Je srovnatelná s korytem Vltavy nad soutokem s Berounkou, srovnatelná s vlnkami nad kameny  v Praze-Tróji v místech bývalé spadlé lávky od zoo na Císařský ostrov. Jen ta voda v Olši je průzračná a ničím není cítit.

Na břehu Olzy vlaje znak země, která v historii dlouhé stovky let byla zemí  celistvou, pod jedním panovníkem, v jednom státě. Země rozsahem obdobně velké jako Čechy, tj. zhruba 50 000 čtverečních kilometrů; země sahající od hor Oravy a od Žiliny až po německé Braniborsko. Země pracovitých lidí, výborného jídla a pití, nádherné přírody. Země v posledních sto letech tak často trhané na kusy, že je jako celek svým významem až někde na druhé koleji po Čechách a Moravě. Ještě že ten znak na břehu řeky se té země trochu zastává:

Z jednotného Slezska zbylo pramálo. Rozděují je mimo jiné takové nějaké divné kameny v trávě u řeky...

... ale ty, věřím, pomalu ale jistě míří do minulosti - a ani drobná pandemická izolační epizoda to nemůže změnit.

Vždyť všude ve Sezsku i kolem dokola se mluví vlastně jedním jediným jazykem. Takovou řečí západních a středních Slovanů, která má tři velmi podobná nářečí - české, slovenské a polské. Kdo není úplný vzdělanostní ingorant, tak všechna tato tři nářečí slušně zvádne. A když tak je zkombinuje, aby se opravdu jasně vědělo, co například prodává ve svém obchodě na polském břehu:

Je otevřeno, každý zákazník je vítán - a prodává se maso, uzeniny a "rybički".