Jak nejlépe vybřednout z covidové hospodářské krize? Postavit centrální komunikační port

Obří letiště. A od něj paprskovitě železniční rychlodráhy – tak aby se jimi člověk pohodlně dostal i do nejvzdálenějšího koutu země nanejvýš za dvě hodiny. Jde ovšem o zemi mnohem rozlehlejší, než je Česká republika. Konkrétně…

…konkrétně o Polsko. Tamější Centralny Port Komunikacyjny se bude nacházet mezi Varšavou a Lodží, konkrétně asi 40 km západně od Varšavy při obci Stanislavov.

Obří letiště, s plánovaným provozem 45 milionů cestujících ročně. A z něj paprskovité rychlé železnice do všech směrů Polska. Stávající se modernizují, mnoho kilometrů nových se postaví.

A kdy se začne budovat? V roce 2023.

A kdy to bude všechno v provozu? Zkusme odvodit podle českých zvyklostí: Rychlodráha Praha-Drážďany se má slavnostně zprovoznit tuším asi za třicet let, Poláci těch tratí potřebují vytvořit a vylepšit nejméně desetkrát tolik – takže třicet let krát deset je kolik? Třicetkrát deset je… čtyři, protože Poláci zprovozní celou tu nádheru do roku 2027.

Česká pomalost v 21. století je opravdu hrůzná…

No a stavba i poté provoz Centrálního komunikačního portu znamenají desítky tisíc nových pracovních míst, nové netušené hospodářské možnosti…

Tak se zvládá covid, ne? Tak se investuje schodek rozpočtu i obrdluh EU, ne? Duda s Morawieckim už o tom portu řeční na různých konferencích, starají se o úspěch vší svou mocí, vlivem, silou a energií.

O jaký hospodářský zázrak pro všechny lidi se starají náš prezident a premiér? Víte o nějakém svým rozsahem podobném? Nebo aspoň o desetinovém?

Mrkněte se na projektovanou vizualizaci třeba zde. Připomíná to záběry lodi Enterprise ze Star Treku nebo rok cca 2300 z různých sci-fi. A naklikejte si další informace textové i obrazové.

Další slova jsou zde asi zbytečná, myšlenky se vám rozběhnou samy…

V 70. a 80. letech normalizace jsme vzhlíželi k hospodářskému zázraku  Evropy na západ od Chebu a Aše. Na úžasné Západní Německo, Francii, Benelux, na špicovní USA... Oprávněný obdiv dozníval ještě v duchu posledního dílu Troškovy filmové trilogie Slunce, seno…  Každý italský dělník měl pro nás nimbus milionáře, každé dělníkovo ojeté auto mělo svatozář nejluxusnějšího ferrari… V závěrečné scéně filmu stála stará Škopková „jednou nohou v Evropě“ a mávala pěstičkou, co že my Češi všechno dokážeme. Pouze Karel Černoch si vzápětí v písničce pod závěrečnými titulky povzdechl, že „scházej nám drobný na expresní vlak“. Psal se rok 1991 a voněl skálopevnou nadějí.

Směr našeho obdivu s otevřenými ústy se pomalu ale jistě, spíše však rychle a jistě, přesouvá ze západu na sever. Jen my jsme zůstali trčet v ….

Ne, nejsme na kolenou,…