Zlotřilý politik sází na lidskou hloupost

A dělá ze svého hlediska dobře, protože toto mu přináší nejjistější a nejlepší výsledky. Vysokou volitelnost, moc, jeho vlastní pracky na přerozdělovaných miliardách… Protože platí rýmovačka (havlíčkovského typu) o hlupácích:

 Blbec nikdy nepochopí,

 že je blbcem skutečně.

Říkat blbci, že je blbec –

namáháš se zbytečně.

Demokracie – a jejím hlavní pilíř svobodné volby – je utvářena tak, že rozhoduje většina. A většina hlasů obyvatelstva je v říši průměrnosti a hlouposti.

Je o tom jeden hořce pravdivý vtip:

Kandidát na vydatné politické koryto rozeslal v rámci volební kampaně své asistenty po vlastech, agitovat a přesvědčovat. Jeden z jeho asistentů, ještě mladý a naivní, po návratu z jedné takové mise kandidátovi nadšeně referuje: „Je to skvělé! Oslovil jsem mnoho lidí, debatoval s nimi. Každý chytrý rozumný člověk vám dá svůj hlas!“ Kandidát posmutněl: „Když já bych byl raději, kdyby to byla většina…“

Asi znáte, přátelé, takzvaný Dunning-Krugerův efekt. Týká se poznávacího zkreslování, vyvozování chybných úsudků z toho, co vnímáme. Já tomu pokusu a závěrům obou pánů takto rozumím a takto je převádím je do dobře srozumitelné řeči:

Statisticky významný počet studentů dělal testy na schopnosti a vědomosti. Výsledků byla celá plná škála – od geniálních přes nadprůměrné, průměrné, podprůměrné až po ty zcela blbé a debilní. A po testu, ještě před ukázáním výsledků, se těch studentů ptali, jak si asi oni sami o sobě myslí, že dopadli.

Ti géniové a nadprůměrní se spíše podceňovali, ti podprůměrní se naopak přeceňovali. A nejvíce machrovali ti debilové.

Graf objektivních výsledků měl křivku (téměř přímku) jdoucí od nuly jednoznačně šikmo vzhůru k excelentnímu stavu. Graf pocitů – to byla téměř vodorovná přímka. Každý se cítil zhruba stejně dobrý jako ostatní. Prostě – nivelizace jak prase; nebezpečná a v historii lidstva často ničivá a devastující.

Ti podprůměrní zkrátka reagovali sebevědomě hujerovsky. Pamatujete na tu scénku z Marečka, ráno po písemce z matematiky v šatnách u skříněk. Kolega se zeptal Hujera: „Tak co písemka, Hujere?“. A odpověď? V tomto smyslu: „Bylo to těžké, těžké… místy i JÁ SÁM jsem s tím měl co dělat!“

Hujer se zde přecenil, ha!

(Zdroj: Český film Marečku, podejte mi pero. 1976. Scénář Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák. Režie Oldřich Lipský.)

Ale vraťme se k Dunning-Krugerovu pokusu. Těm studentům pak ty výsledky ukázali. Nadprůměrní a geniální ty objektivní výsledky respektovali – poopravili si své sebehodnocení oprávněně směrem vzhůru. Ti podprůměrní a debilové však objektivní výsledky odmítli. „Ne, to není pravda. Hodnocení je špatné (neobjektivní, zfalšované, zmanipulované…).“

A zatímco ti schopní změnili svůj názor celkem tiše, tak ti neschopní setrvávali na svém bludném názoru spíše zuřivě. Hádali se, zvyšovali hlas.

Ale to není vše o těch neschopných. Oni mají ještě další zlovolný kompenzační nástroj, jak ze sebe udělat schopné a chytré. Směřují do davu. Utíkají se k davu. Když něco dělá tak mnoho „obyčejných“ lidí, tak to přece musí být správné. No ne?

Samozřejmě že ne. Nemusí to být správné. Ale ve volbách se to projevuje tak, že „čert snáší na největší hromadu“. Tj. hloupější volič má tendenci volit podle většiny.  A když ta hloupost převáží…

Cítíte zde jistě obdobu davové psychózy, obdobu davového lynče, obdobu hromadné šikany schopnějších už ve školách. „Co dělají všichni kolem, to přece nemůže být zločin!“

Přistupuje zneužití lidského strachu

Na zneužití lidské hlouposti má kromě Dunning-Krugerova efektu vychytralý politik ještě jeden nástroj: Zneužití lidského strachu. Strach je mocný motivátor, mnohem větší než chladný rozum a vůle (viz též psychovzorec profesionální koncentrace). Strach navíc v člověku vypíná racionální kritické myšlení. Vypíná racionální čtení textů.

Těsně po srpnové okupaci 1968 koloval po našich novinách (ještě se zbytky odvahy) jeden kreslený vtip. Zobrazoval politika, který byl nápadně podobný Gustávu Husákovi. Politik hřímal z tribuny: „Ak nemáme nepriateľa, musíme si ho vymyslieť!“

A tak to v manipulativní propagandě působí všechno dohromady

„Podívejte na ty boháče, jak si žijou! Jistě si to všichni všechno nakradli!“ (Leckteří ano, ale všichni ne.)

„Všichni máme stejné žaludky, všichni si zasloužíte důstojný život v dostatku. Všem zvednout platy stejně! Lékařská péče všem stejná podle potřeb.“ Atp. (Někteří si ovšem tvrdě poctivě odpracovali do těch svých žaludků šampaňské a kaviár, někteří sotva suchý chleba.)

„Když nezvolíte nás, hrozí vám brzy taková a taková katastrofa.“ A následuje barvité líčení detailů. Kdo by si to rád nepřečetl. Noviny a jiné zdroje textů žijí od nepaměti více z negativních informací než z pozitivních. Bulvár se čte více než nějaké matematicko-fyzikální vědecké rozhledy nebo kultivovaný reader´s digest. Mnohem více. No a pak přijdou k volbám jednak čtenáři toho bulváru, jednak čtenáři těch matematicko-fyzikálních rozhledů. A každý má právě jeden hlas.

Poznámka: Ne že by určité katastrofy reálně nehrozily. Ale lidé jsou kvůli těm smyšleným katastrofám už natolik otupělí, že pak nezareagují včas ani na hrozbu té reálné.

Dunning-Krugerův efekt nespadl z nebe. Mimochodem, oba chlapi za něj získali na přelomu 21. století Ig Nobelovu cenu. To „Ig“ znamená “ignoble“ neboli nečestná, nepoctivá. Ta cena je však férově myšlena celkově o tom, co na první pohled vede lidi k smíchu, ale hned poté k přemýšlení.

Hloupost v průběhu tisíciletí

K lidské hlouposti se různí moudří lidé vyjadřovali už dlouho, dávno předtím. Vždy z těch citátů cítím jakýsi údiv těch moudrých, že to s tou lidskou blbostí je až tak hodně zlé. Všimněte si jen několika ukázek:

„Problém současného světa je, že hlupáci jsou skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plni pochybností" (Bertrand Russell)

Sám pro sebe jsem si to zestručnil na „hlupák tvrdí, moudrý pochybuje“.

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“ (Albert Einstein)

"Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí." (Charles Darwin)

"Třetina obyvatelstva ČR je slabá duchem, každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik a cca polovina obyvatelstva má podprůměrný intelekt." (Cyril Höschl)

„Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.“ (Slavomil Hubálek v rozhovoru pro MF Dnes) Učíval jsem spolu s ním v době toho rozhovoru na VŠE a vím od něj, že mu v reakci na to přišlo 3 900 nesouhlasných rozhořčených SMSek. Tři tisíce devět set!

A sáhněme do historie nejhlouběji, jak nám prameny dovolují – zhruba půl tisíciletí před začátek našeho letopočtu:

„Vím, že nic nevím.“ (Sokrates)  Tím chtěl tento antický starořecký klasik jistě říci, že po celoživotním širokém vzdělávání si dobře uvědomuje, jak je jeho vědění omezené.

Zakončíme na veselejší notu

Sokrates totiž nebyl žádný zakřiknutý ňouma. V jiné oblasti se naopak sebevědomě pochválil. Jednou se vyjádřil zhruba takto: „Když jsem dokázal dlouhodobě vycházet se svou zlou ženou (Xantippa), tak už vyjdu s každým.“

Velké poučení ze Sokrata si o 2500 let později zřejmě vzal Bolek Polívka. Ve vrcholném období svých brněnských Manéží dal obecenstvu hádanku, jak to zařídit, aby se v naší zemi cítili dobře a nenadávali tolik na poměry. Diváci nevěděli, ale Bolek dal odpověď prostou a stručnou: „Strávit týden v Moskvě.“

A nato se Bolek ještě zeptal, jak to udělat, aby si každý muž hluboce vážil úplně všech žen, se kterými v životě přijde do styku. Diváci nevěděli, ale Bolek jim opět dal odpověď prostou a stručnou: „Strávit týden v Moskvě ve společnosti režisérky Věry Chytilové.“

Ještě o lidské hlouposti časem něco napíšu – zamyslíme se spolu, těšte se :-)