Jaký člověk by měl být optimálním prezidentem naší země?

Často mám pocit, že ti, co se reálně hlásí za kandidáty, to dělají z důvodu kariéry a tak trochu i z touhy po životě v přepychu. Aby si pohladili své ego. Jakého člověka by však ve svém čele měl chtít obecný lid?

Předem upozorňuji na dvě věci:

• Vše dále uvedené je prostě můj názor, můj pohled na věc. Názor člověka, který sice mnohokrát projezdil celou naší zemi a všude tam důvěrně komunikoval s lidmi všech profesí a vrstev. Ale názor člověka z masa a kostí, člověka jistě též omylného.
• Ve svém náhledu na vlastnosti prezidenta republiky budu velmi výběrový až namátkový. Jeden blogový článek nemůže být dlouhý jako menší kniha.

Začněme svody luxusu a přepychu. Radomil Bábek napsal na blogu idnes toto: „Prezident má doživotní imunitu, za pět let ve funkci si přijde na nejméně 35 mil Kč; prestiž, cestování a kontakty s vysokou světovou společností; bude se o něm psát a mluvit, bude mít vliv na velké firmy a obrovské kontrakty, budou si jej předcházet oligarchové i nadnárodní koncerny, jeho nejbližší okolí udělá ekonomický skok, z kterého jistě bude „něco mít“ i pan prezident; všude jej budou vítat v předklonu a s úctou, bude hostit velvyslance a hlavy států a oni budou hostit jeho, a až skončí ve funkci, bude mít doživotní rentu. A do konce života jej budou lidé oslovovat pane presidente.“

Tyto svody nesmějí hrát u osobnosti ideálního prezidenta (téměř) žádnou roli. Má to být člověk, který v dosavadním životě žil skromně. Co to například znamená:

• Osobní auto – nanejvýš ojetá octavia.
• Mobil – jednoduchý typ, vlastní volání málo minut měsíčně, nikdy ne placená mobilní data. (Jeho útrata pro mobilního operátora má být do 100 korun měsíčně; nad tuto částku to vidím jako nezvládnutou zálibu v přepychu. A přihrávání nenasytným předraženým mobilním operátorům.)
• Notebook – také raději lacinější; vyměňovat za nový nejdříve po pěti letech.
• Úsporně doma topí, úsporně svítí. Nemá žádný překypující šatník; obleky či kostýmky dva, tři – a obnovovat nejdříve cca po deseti letech.
• Když se stravuje mimo domov, tak v co nejlacinějších jídelnách, za oběd dá maximálních dnešních 150 korun.
• Když si kupuje pivo na doma, tak za jednu láhev nejlépe pod 10 korun. Pro případ větších oslav láhev za cenu do 12 korun. Víno velmi výjimečně.
• Když si zařizuje kancelář nábytkem, tak stolní lampu maximálně do jednoho tisíce korun. Lépe do pěti set korun.
• Být maximálně pilný a pracovitý; znát kromě rodiny jen práci a nutné přestávky v práci. Na dovolenou jet jen výjimečně – jednou za několik let. Ubytování v letovisku či na horách zvolit co nejlevnější. A do nejužšího výběru na prezidenta bych - být českým lidem – akceptoval a připustil přednostně takové, kteří nebyli na dovolené s manželkou/manželem a všemi dětmi více než dvacet let… Jasně, že takoví existují. Jen se porozhlédnout. A výběr kandidátů be se pak příjemně zúžil a zjednodušil.

Z tohoto výčtu si už snadno odvodíte (extrapolujete) vlastnosti ideálního kandidáta v dalších oblastech života. Prostě – luxus a přepych nesmí být jeho styl, jeho touha. Nesmí ho to nijak lákat. Musí si být vědom, že čeho mu ve funkci prezidenta přibude, to jsou jen starosti a zodpovědnost. Musí to být člověk s vědomím, že nebýt tím prezidentem by pro něj bylo mnohem pohodlnější a příjemnější. Že prezidentování bude jeho velká oběť – oběť pro stát a jeho lidi.

Prezident státu je někdo jako kapitán zaoceánské lodi. Svou osobní záchranu v nebezpečí organizuje až jako poslední ze všech. Nese coby vrchní sluha lidu největší zodpovědnost, největší rizika. Nesmí podlehnout případným nepřátelům svého státu, i kdyby jej zajali a mučili. Prezident státu je někdo, kdo – kdyby státu hrozil schodkový rozpočet – si první a předem sníží svou odměnu v daném roce na úroveň minimální mzdy.

Vzdělání kandidáta

Podívejme se na potřebné vzdělání ideálního kandidáta. Samozřejmě má mít vysokoškolské v řadě směrů – ledaže by mu v některých oborech bylo za totality z důvodů občanské statečnosti oficiální studium dlouhá léta odepřeno. I tak by se měl samoukovsky dovzdělat všeobecným přehledem a rozhledem aspoň na úroveň standardního univerzitního profesora. Tak jak to dokázal třeba vyučený silnoproudý elektrikář Karel Gott. Nebo vyučený automechanik Michal Dočolomanský, kterému dávali s úctou dary i přátelé vědci Roentgen a  Laser :-)

Na vzdělávání máme u nás – jako v každém normálním státě – obrovský moloch, oficiální školství, které spolyká z rozpočtu každoročně bezmála dvě stě miliard korun. To solidní nezdegenerované školství (u nás tak cca do poloviny devadesátých let) dokázalo každého žáka či studenta testovat a hodnotit zkouškami písemnými i ústními, malými či velkými, u tabule či v lavici, zhruba pětadvacetkrát každé pololetí. Nepočítejme první stupeň základní školy – to je podle mne napůl hra. Počítejme ty roky, kdy je na rozvrhu královna věd matematika. Tedy čtyři roky druhého stupně základní školy a čtyři roky gymnázia. Osmkrát dva semestry krát pětadvacet testů je celkem čtyři sta testů. Hodnocených vystudovanými kantorskými profesionály na škále 1 až 5. Tomuto osmiletému dennodennímu hodnocení vzhledem k dlouhodobosti a kvalifikovanosti už nemůže významem konkurovat žádná pozdější (třeba firemní)  akreditace, aprobace, certifikace.

Nezkažené školství do cca poloviny devadesátých let výsledky všech těch čtyř stovek testů pečlivě zaznamenalo a evidovalo. Nejen souhrnně na vysvědčeních, ale též v notýscích, žákovských knížkách, na středních školách v třídních výkazech. Nezkažené školství neopomnělo zaznamenat každou sebemenší chybičku žáka nebo studenta známkou horší než čistá jednička. Když to vše vezmeme dohromady, dalo by se sestavit pořadí obyvatel podle oficiální vzdělanosti. Jako tenisový žebříček ATP.

V tom pořadí by měl být ideální prezident určitě v první stovce z mnoha milionů občanů.

Co to znamená? Na všech školách, které mohl studovat řádně v denním studiu, vždy průměr na vysvědčení (nebo ve vysokoškolském indexu) 1.0 (jedna celá nula). Snad lze připustit toleranci do 1.1, tak jako dopravní měřiče nejvyšší povolené rychlostí mají toleranci plus minus 3 km/h. Někdy za ty dlouhé roky se mohl hodnotící učitel prostě splést, přepsat.

Ale mít horší průměr než 1.1, tedy být absolvent s několika dvojkami v jednom školním roce – to už je člověk, který v daném dvojkovém předmětu dělal chyby tak opakovaně, pravidelně a soustavně. Měl více testů s chybou než bez chybičky. Opakuji - mám na mysli nezdegenerované školství, které odepřelo známku za jedna každému, kdo měl v textu byť sebemenší chybičku – třeba jednou neudělal v diktátu či slohovce tečku na měkkým „i“.

Aby mi bylo rozuměno, samé jedničky nejsou všechno. Pokud mi lépe opraví pračku, nahodí maltou strop nebo opraví elektriku trojkař z češtiny, dějepisu, chemie apod., cením si jej odborně mnohem více než samého jedničkáře, který takovéto řemeslné práce zvládne jen fušersky.

A pokud jde třeba o řídicí manažerské posty v byznysu, o šéfy různých spolků a organizací?  Tam je podle mne dvojkařství a trojkařství opět lepším předpokladem úspěchu než choulostivé jedničkářství. Dvojkaři a trojkaři se totiž už ve školním věku učí řešit průšvihy, reagovat na stres a tlak ze strany učitelů, nejednou si lišácky vymlčet nebo vylháním zakrýt vlastní nevědomost, vyznat se v tlačenici, plavat jako ryba ve vodě v prostředí, kde je realita rozdílná od oficiálních předpisů – a to se pro dané posty náramně hodí.

To však není případ prezidenta. Nemůže mít z deseti diktátů za jedno pololetí sedmé třídy nebo druhého ročníku gymnázia šest s chybičkou a pouze čtyři bezchybné. Nemůže mít ani tři s chybičkou a sedm bezchybných, což by mu stačilo na standardní jedničku. Musí to být ve všech předmětech vynikající jednička, tedy maximálně jedna chyba na deset testů.

Ty psychologické dovednosti – jak vyjednávat, jak odolávat nátlaku a řečnickým trikům, jak si organizovat čas a priority, jak zvládat emoce atd. atd. – ty se doučí později, v pravý čas. A to tím lépe, čím čistší měl ty jedničky ve školním věku.

Takže – malý konkrétní test pro možného prezidentského kandidáta

Začněme mateřským jazykem, pro českého prezidenta tedy jazykem českým:

Kolik je druhů vedlejších vět v souvětích podřadných? Přece – vedlejší věta podmětná, přísudková, přívlastková, předmětná, doplňková; dále příslovečná časová, příslovečná místní, příslovečná způsobová, měrová, příčinná, účelová, podmínková, přípustková. Celkem třináct. Znáš, kandidáte, jen dvanáct druhů, nebo dokonce méně – a musel bys googlovat? Zapomeň na prezidentství!

A čím se liší souvětí souřadné příčinné a souvětí podřadné příčinné? Aha – souvisí to se spojkami „neboť“ a „protože“, s jejich různou větnou funkcí. Stejně jako v němčině se spojkami „denn“ a „weil“.

Btw – solidní prezident se samozřejmě plynně domluví ve všech našich sousedních státech. Žádné koukání se do slovníku, žádné služby tlumočníka v Německu či Rakousku. Nawet w Polsce, prosze pana! A ani na Slovensku nezaváhat „pri olovrantoch, ťavách, cencúľoch, veveričkách“. Nevyslovovat slovenské „nie“ jako české „ně“! K nerozeznání od roduverného Slováka vykroužit ústy frázi „gúľočka v jamôčke“. A hlavně dát pozor na odlišné slovenské zabarvení souhlásek ž, š, č. Vyslovovat třeba ˇš“ natolik slovensky jako Richard Müller na začátku a na konci poslední věty refrénu své nejznámější české písně: Štěstí je krásná věc, ale prachy – ty si za něj nekoupíš.

Vraťme se k češtině: Jak zní předminulý čas slovesa „běžet“? Přece „byl bych býval běžel“; samozřejmě.

Jak je jedině správně první osoba množného čísla podmiňovacího způsobu sloves? Přece „my bychom…“. „Abychom.“ „ Kdybychom.“ Uslyšíme-li u kandidáta prezidentství někdy oficiálně vyslovit nespisové „bysme“, „abysme“, „kdyby jsme“… pak se, kandidáte, s pracovnou na Hradě navždy rozluč.

Jaké mají koncovky přechodníky přítomné a přechodníky minulé? Jak je to správně v rodě mužském, ženském, středním… v množném čísle?

Kdy jedině může být v sedmém pádě množného čísla podstatného jména koncovka „-a“? Ovšem, jen u párových životných končetin a smyslových orgánů. Kůň se čtyřma nohama – ano. Stůl se čtyřmi nohami – jedině takto.

Říci na místě prezidentského kandidáta nespisovné „budu jednat s lidma“ nebo „šli jsme za holkama“? Zalez, kandidáte, do nejbližšího kanálu – a už nevylézej.

Jednou jsem byl v jednom rozhlasovém pořadu s jednou univerzitní profesorkou ekonomie. A ta mj. vyslovila nespisové čapříslovce času „teďka“. Od tohoto okamžiku pro mne už profesorkou není. Kdo chce toto příslovce času vyslovit na dvě slabiky, ten místo „teď“ zvolí „nyní“. Nic jiného už česká gramatika nedovoluje.

Dala by se uvést další stovka otázek z oblasti podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen, číslovek, sloves, příslovcí, předložek, spojek, částic, citoslovcí. Z oblasti větné skladby…. Přece solidní prezidentský kandidát nemůže znát zpaměti z té stovky záležitostí pouhých devadesát pět!? Musí jich znát více; bez dívání se na internet, třeba po drsném probuzení o půlnoci. To vše jsou přece základní vědomosti v hlavě – pomocí nich pak člověk posuzuje, co je na internetu správně a co ne.

Zabrousíme ještě do matematiky a fyziky

Binomický rozvoj. Á plus bé na n-tou. Jaká přísluší každému členu té n+1-členné řady kombinační čísla? Jó, že někdo neumí ani rozepsat kombinační čísla pomocí zlomku s faktoriály?  U běžných lidí toto nijak nehodnotím. Ale: Jak převeliká drzost musí být hlásit se o prezidentství, když toto nemám v malíčku?

Euklidova věta. Jak zní? Jediná možná odpověď prezidentského kandidáta je jeho otázka, zda chceme slyšet větu o výšce nebo větu o odvěsně. A pak je postupně obě správně uvést a graficky znázornit. Že kandidát s odpovědí váhá? To ovšem značí ne zcela zvládnutou sedmou třídu základní školy. Nepozornost. Nebo paměťovou dovednost špatnou pro prezidenta, kdyby se vymlouval, že se to bralo už před desítkami let. Prezident nezapomíná.

Bernoulliho rovnice o zachování energie v ustáleném proudění ideální kapaliny: Jaká je její výšková varianta a jaká tlaková varianta?

Tlak obecně: Newtony na metr čtvereční v soustavě SI. A dále - Pascaly, bary a milibary. Jaký je poměr technické atmosféry a fyzikální atmosféry? Ha? Nic nehledej, kandidáte, a bez přemýšlení odpovídej!

A představte si dalších nejméně sto podobných otázek z mechaniky, kinetiky, elektřiny a magnetismu, akustiky, termiky, jaderné fyziky, relativistické fyziky. Mimochodem – jak zní vzoreček (vztah) pro dilataci času v Einsteinově speciální teorii relativity? Jak zní vzoreček pro kontrakci délek?

To vše jsou záležitosti středoškolské – tedy povinně znalé pro maturanta. A maturitu přece musí mít i všichni ti, kteří pak na vysoké škole mají „okecávací“ humanitní obor. Bez toho jej přece na žádný humanitní obor nesmí vzít…

A to jsme ještě neprobrali dějepis (s jeho mnoha desítkami povinně zapamatovaných letopočtů), zeměpis, chemii, výtvarnou a hudební výchovu… (Kolik křížků má stupnice g dur, ha?)

Už jsem dříve uvedl – a teď to opakuji – že zde nehodnotím kriticky tyto (ne)vědomosti u běžných lidí. Že se bavíme o nutném vzdělání solidního kandidáta na prezidenta republiky.

U běžných lidí je to úplně jiná otázka. Sám jsem celoživotně zastáncem a vášnivým propagátorem názoru, že v oficiálním vzdělání je toho encyklopedicky paměťově vyžadováno příliš mnoho. Horuji pro (přiměřenou) oficiální redukci dosavadního učiva – a průkopnicky nabízím lidem v knihách a kurzech zcela jiná témata, která považuji za potřebnější.

Ale nelze přece na tu obludnou encyklopedičnost dosavadního školního vzdělávání reagovat tak, že „vezmeme právo do vlastních rukou“ a budeme ty vědomosti ignorovat. Pak by někdo jiný mohl podle sebe v jiné oblasti ignorovat třeba něco, co je oficiálně předepsáno, ale jemu se to zrovna momentálně nehodí. Když byste takového člověka třeba potkali někde na ulici, tak má oficiálně předepsáno klidně a bez násilí vás minout. Ale jemu by se více hodilo vyrvat vám z ruky peněženku a utíkat pryč. A věřte, že si tento svůj nelegální čin zdůvodní pro sebe minimálně stejně dobře, jako jiní si zdůvodní, že místo „dobrý den“ budou na potkání lidem říkat nespisovné „dobrej den“. A že se při probírání v dějepise vykašlou na letopočet a lokalizaci bitvy u Kressenbrunnu.

(„Nikdo nic nedodržuje – proč bych měl já?“ řekne si zlosyn.)

Nesmyslná oficiální ustanovení se správně – byť se zaťatými zuby – plní. A legálními cestami se usiluje o změnu. Jiný postup je cestou do pekla.

A tam přece nechceme. A co nejdál od pekla by nás všechny obyvatele naší země měl držet a vést náš solidní prezident.