Proč jsme nejbohatším státem na světě?

A proč česká starobní penze po nedávném zvýšení přesáhla tři sta tisíc měsíčně? Při průměrné mzdě hodně přes půl milionu měsíčně? Proč u nás žadoní Němci z Bavorska, aby mohli dělat pomocné práce v našich domácnostech?

Proč se němečtí a rakouští praktičtí lékaři a zubaři stavějí do dlouhé fronty na pořadník na to, aby mohli ordinovat v českém pohraničí?

Je o tom taková povídka. Taková na první pohled sci-fi. I když – při bližším zamyšlení…

Tak si přečtěte tu povídku. Je to vlastně rozhovor vnučky (říkejme jí třeba Lucinka) se svým dědečkem. S moudrým a znalým dědečkem, který leccos pamatuje.

Povídka

Lucinka (dále jen L): „Dědečku, ty ještě pamatuješ doby, kdy byl náš stát hodně chudý…“

Dědeček (dále jen D): „Ano, to bylo od druhé světové války až do začátku devadesátých let. Byla totalita, byli jsme zdevastovaní, nesvobodní. Ani ti nejchytřejší, nejvzdělanější, nejkreativnější inovátoři nemohli vycestovat na Západ, nemohli se porovnat se zahraniční špičkou. Určitou výjimku měli nejlepší sportovci. Ale třeba vynikající vědec, objevitel a pedagog, navíc v netechnické sféře, navíc slušný člověk odmítající členství v totalitní KSČ – ten byl zavřený doma za železnou oponou s kariérovými vyhlídkami snad milionkrát menšími než jeho kolega jen kousek západně od Domažlic. Nebo kousek jižně od Břeclavi.“

L: „Takže tehdy nemohly mladé dívky jako já dostat k patnáctým narozeninám malé letadlo?“

D: „Ani letadlo, ba ani auto, ani třeba nový byt. Byli jsme mnohem chudší než západní Němci, Francouzi, Američané…“

L: „Naštěstí jsme teď už mnohem bohatší… A kdy se to s tou chudobou našeho státu zlomilo?“

D: „Největší předpoklad zlomu nastal v listopadu 1989 a v týdnech následujících. Sametová revoluce.“

L: „Ale samotná sametová revoluce asi nestačila, že?“

D: „Vždyť říkám – porážka totality byla jen předpoklad. Ve školství a vědě ovšem zůstalo i po ní mnoho lidí, kteří do té doby podporovali a propagovali totalitu hluboce, chronicky, opakovaně, pravidelně a veřejně. Kteří nahlas veřejně schvalovali okupaci naší země Sovětským svazem v roce 1968.“

L: „Ale schvalovat okupaci vlastní země – to je přece vlastizrada! Zločin na mimořádný trest odnětí svobody!“

D: „Ano, mimořádný zločin to byl po většinu moderních dějin naší země. Jenže po roce 1968 až do roku 1989 to pro mnoho lidí bylo jediné východisko, jak si zachovat jakž takž slušný život, jak neztratit vysněnou duševní práci. Jak nezničit kariéru svých dětí v duševní práci. A teď rozhoduj: Vlastizrádné schvalování okupace – anebo zničení života svého i vlastních dětí?“

L: „To muselo být opravdu kruté rozhodování. A jak dopadali ti, co vlastizradu nespáchali?“

D: „Ti zpravidla nebyli po maturitě připuštěni ke studiu na univerzitě. Skončili v nějaké dělnické profesi nebo v jednoduché pomocné duševní profesi. Nic kreativního. Žádná tvrdá věda, žádné vynalézání nebo objevování, žádné odborné publikování. A co jim bylo nejvíce zakázáno, to bylo učitelování, pedagogická činnost. Čest výjimkám – nicméně učit druhé, na to musel být nejvíce kovaný příznivec totality. 

Ale – někteří z těch kariérově zavražděných, veliké výjimky – možná tak jeden člověk na sto tisíc obyvatel – i v této situaci samoukovsky soukromě vystudovali jeden nebo několik univerzitních oborů a dosáhli vzdělanosti špičkového univerzitního profesora. Když ne de iure, tak o to cenněji – de facto.“

L: „Takže na počátku devadesátých let zde existovali vedle sebe docenti a profesoři de iure, ti dlouhodobě podlézající totalitě, a profesoři de facto, čestní lidé, vzdělanostně nikoliv horší. Vystřídali ti druzí ve školství a vědě po roce 1989 dostatečně rychle ty prvé?“

D: „Právě že ne. Ti prví, nejednou silně vyčuraní, bránili svá teplá místečka ve vysokém školství a vědě před těmi druhými schopnějšími a férovějšími zuby nehty. A mládež naskočila na dosavadní systém provozovaný těmi prvními, oficiálními profesory… Zdálo se, že ti čestní lidé samoukovsky špičkově vzdělaní jsou navěky ztraceni a zničeni. A že naše země zůstane v relativní chudobě. Až přišel Martin Burger.“

L: „Martina Burgera přece každý zná – jako Komenského, Havla nebo Zátopka. Jsou už po něm pojmenovány ulice, nábřeží, univerzita… Ale jak se Martin Burger se svými objevy prosadil, o tom ty, dědečku, jistě víš více než já.“

D: „No to by bylo na dlouhé povídání. Ale zkusím být stručný… Martin se mohl až do maturity vzdělávat rovnocenně s ostatními. Na jednom z pěti nejnáročnějších gymnázií v naší zemi byl v podstatě druhým učitelem ve třídě. Vždy další hodinu po probrání nějaké látky o ní věděl bezchybně a suverénně totéž co učitel. V maturitním věku osmnácti let mohl rovnou skládat doktorské zkoušky ze všech duševních předmětů. Pětinásobně na titul PhDr. A pětinásobně na RNDr.

Nebyl však k takovýmto rigorózním zkouškám připuštěn. Nebyl dokonce ani připuštěn k běžnému studiu na žádné univerzitě. Tento vpravdě vražedný trýznivý zákaz se dlouhé roky jevil jako absolutní, celoživotní, definitivní, bez odvolání. Ledaže by… vstoupil do totalitní KSČ, tedy že by spáchal vlastizradu. Nakonec jej ovšem – mezi posledními – přijali po brilantní maturitě na neprestižní hutnickou fakultu technické vysoké školy - protože ředitel jeho gymnázia pohrozil od září celoškolní stávkou, pokud se Martin Burger nedostane ani tam. No a z hutnické fakulty se za dva roky poté Martinův studijní obor vyčlenil a přešel pod novou ekonomickou fakultu. Naštěstí v tom jeho oboru vedle náročné matematiky, fyziky a chemie bylo i hodně humanitního - dobrá porce psychologie, sociologie, hygieny, práva, architektury…

Neustálé ústrky a zařazování Martina Burgera do kategorie podlidí pokračovalo i po jeho promoci, až do poloviny osmdesátých let. Jen o vlásek se dostal na post odborného asistenta na katedře ekonomické fakulty. Jen proto, že na inzerát hledající dva pedagogy se přihlásil on jako jediný. A přijmout podčlověka Burgera se přesto zdráhali na katedře i fakultě, profesoři, děkani, všemocní funkcionáři KSČ… Až na celoškolní úrovni u rektora dostal milostivou výjimku. Jeho kolegové členové totalitní KSČ mu to opakovaně dávali ´sežrat´. ´ Ty s námi nediskutuj, ty jsi tu jen z milosti.´

Mezi mnoha totalitními kariéristy na katedře nebyl Martin příliš oblíben – moc je odborně převyšoval. A přišel rok 1982. Všichni pedagogové z katedry dostali za povinnost vystudovat při zaměstnání postgraduálně pedagogiku a psychologii na filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc. Kdo z nich už jeden vysokoškolský obor obsahující předmět psychologie za sebou měl, ten nemusel studovat filozofickou fakultu pět let, ale pouze čtyři semestry.

Mezi průměrnými a podprůměrnými Martinovými kolegy na katedře vypukla panika: Bude mít Burger oficiální psychologické vzdělání, bude nás ještě více převyšovat? To nepřipustíme!

Jak mu ve studiu zabránit?

Neoficiálně mu sdělili: ´Budeš-li chodit na přednášky z psychologie, tak tě vyštveme z katedry. My se budeme z postgraduálu hodně ulejvat, ulejvej se taky. Stejně nám to všem nakonec dají.´

Martin se neulejval; studoval, jak byl celý život zvyklý, mnohonásobě intenzivněji a efektivněji než průměr – aby byl i tam druhým učitelem v učebně.“

L: „A vyštvali ho z katedry a z vysoké školy?“

D: „Samozřejmě že vyštvali. Martin totiž v závěrečné ´malé diplomce´ z toho postgraduálního studia založil nový vědní obor, později nazvaný beneopedie. Bylo to něco podobného, co v zahraniční nazývali ´soft skills´ nebo ´personal development´ - ovšem u Martina na mnohem vyšší, vědecké matematizované úrovni. V každém právním státě by Martin Burger za tuto práci dostal rovnou řádnou profesuru. Ale v našem tehdejším totalitním státě z toho nebyl pro něj ani žádný nižší titul. Ani Mgr. ani PhDr.

Vyštvaný Martin odešel učit na gymnázium a po dalších dvou letech na volnou nohu.  V roce 1986 vymyslel a založil profesi, kterou můžeme nazvat ´lektor osobního rozvoje´ nebo taky ´kouč osobního rozvoje´. V multimetodickém pojetí první na světě. To bylo jediné řešení – jezdit po celé zemi, na jednom místě pobýt a učit jen pár dnů, než se v jeho okolí vzedme nepřátelská závist vůči jeho schopnostem. A po těch pár dnech už zase být třeba na druhém konci republiky.“

L: „Ale dědečku, to pořád nejsme u toho zlomu.“

D: „Rozumím, musím své vyprávění ještě více zkrátit; vynechat detaily.

Tak tedy – zlom nastal v lednu 1991, na světové výstavě Expolingua Praha v hotelu Hilton Atrium. Martin Burger vystavoval a dokládal certifikátem na svém stánku to, jak pomocí své vědy beneopedie ovládl angličtinu z úplného začátečnictví na úroveň advanced za devadesát hodin čistého času studia, rozloženého do období čtyř měsíců. To vše vedle své náročné hlavní učitelské práce na dvojnásobný úvazek. Překonal tak ve studijním psychologickém know-how špičkové zahraniční konkurenty typu Oxford, Cambridge apod. Kolem ostatních stánků na té výstavě lidé volně procházeli, u stánků Oxfordu a Cambridge trochu zpomalovali, kolem Burgerova stánku byl však neustále velký hrozen lidí. Jeho brožurky Jak se efektivně učit cizí jazyk se za čtyři dny prodalo osm set kusů…

A tam nastal ten zlom, který ve svých důsledcích vynesl Českou republiku na světovou špičku bohatství a prosperity.

Burgerova vítězství nad špičkovým zbytkem světa si totiž všimnul ministr školství. A udělal mu adekvátně pořádnou publicitu. Stejně velkou, jako mělo o sedm let později vítězství našich hokejistů nad zahraniční špičkou olympiádě v Naganu. Burgerův úspěch v novátorství duševní práce jistě nebyl menší než ten hokejový. A na rozdíl od toho hokejového se dal milionkrát více zpeněžit – ve prospěch naší země.“

L: „Jak zpeněžit?“

D: „Burgerova nová věda lingvopedie a nadřízená beneopedie byly výsledkem jeho tvůrčí práce – tedy duševním vlastnictvím, které je v civilizovaném světě obdobně jako fyzické vlastnictví chráněné a nedotknutelné.  Stejně tak jsou nedotknutelným vlastnictvím Burgerova školicí témata a jeho kurzy.

Ministr zajistil vydání hlavních Burgerových knížek coby učebnic pro všechny české školy. A brzy poté překlad Burgerových hlavních českých bestsellerů do angličtiny – a je jejich vydání v anglofonním světě – tedy zpravidla najednou v New Yorku, Londýně a Sydney – se vší parádou podpory PR a propagace.

Sebevědomí Američané měli zprvu tendenci se cukat – oni jsou přece nejlepší a Česká republika je podle nich jen zaostalá kolonie – ale to je brzy přešlo. Stačilo několik málo soudních sporů, kde ministr školství, premiér a prezident naší země zaštítili Martina Burgera špičkovou světovou advokátní kanceláří.

Občas si i u nás někdo zkusil do Burgera zarýt. Zpravidla čím omezenější člověk, tím uřvanější a lživější kritika. Ale právní zástupce Burgera jej vždy dokázal usměrnit: ´Máš, ty zlý kritiku, ve školní matematice z celkových čtyř stovek ústních a písemných testů za osm let více než 398 bezchybně a méně než dva chybně? Ukaž vysvědčení, ukaž žákovské knížky, ukaž třídní výkazy se všemi známkami z gymnázia. A pak kritizuj. Máš však těch chybných testů vice než dva ze čtyř set? Pak tvoje výroky a názory nejsou kritikou, ale urážkou. Ne sutor supra crepidam.´ A bylo vymalováno.

V angličtině se několika hlavních Burgerových knih prodalo přes sto milionů výtisků. Bez obřích billboardů na Times Square to nešlo – ale s nimi ano a hladce…“

L: „A proč se mezi duševně pracujícími Američany strhla taková obří poptávka?“

D: „Protože dosud v oblasti soft skills znali jen shluk jednotlivých dovedností. A znali jen nové jednotlivé metody; metody vedení prezentace, metody studia, metody rychločtení, metody zvládání konfliktů, metody emoční inteligence, metody vyjednávání…

A najednou měli od Martina Burgera místo shluku jednotlivostí systematickou multimetodickou matematizovanou vědu. Dříve byli rádi, když se třeba ve studiu cizího jazyka jednou za čas objevila jedna nová metoda, za pár let druhá, za dalších několik let třetí... Ale nyní měli k ruce Burgerův matematizovaný nástroj – psychovzorec – kterým si hravě odvodili studijní metody všechny. I ty budoucí.

V oblasti argumentačních faulů byli ti Američané dosud odkázáni na humanitní výčty. Strawman, slippery slope, false dilemma atp. A najednou přišel Burger – jeho psychovzorec porušení míry – a měli pohromadě všechny argumentační fauly od antiky po současnost – plus všechny argumentační fauly neboli triky neboli manipulace budoucí! Plus multimetodickou tabulku řečnických triků, plně svým novátorstvím a užitkem srovnatelnou s Mendělejevovou periodickou tabulkou chemických prvků! Plus úplný recept na obranu proti každému triku.

V oblasti emoční inteligence měl svět před Burgerem k dispozici pouze jednotlivé metody. Pak přišly Burgerovy knihy s psychovzorcem založeným na kartézské soustavě xyz – a opět úplný přehled všemi emočními stavy minulými, současnými i budoucími. A s komplexním řešením, s komplexním zvládáním. Už žádné strachy, žádné smutky, žádné vzteky, lidičky – na vše je snadno pochopitelné komplexní řešení! Zázrak jistě ne, ale optimální umění možného ano. Lidičky, na vás teď je už jen pěstování pohody!

V Americe měli do Burgera různé metody speedreadingu – ale přišly Burgerovy knihy s psychovzorci profesionální koncentrace a opozice podvědomí… a s nimi jeho párové synergické čtení, metoda NEANA  (= jak Nestudovat, Avšak Nastudovat), brzy obohacená o super NEANU, ultra NEANU a super ultra NEANU. Metoda SSS – skupinová studijní seance. Čím dál více studentů začalo preferovat místo úmorného šprtání jiný postup: Raději na den, dva před zkouškou spolu tak trochu vhodně ´zapařit´ – a pak si jít na zkoušku poctivě naučení pro hladkou jedničku. To je ta metoda SSS.

Přišlo Burgerovo originální trio P-Ř-P a s ním schopnost vystihnout podstatu textu ve třech větách.

Přišly další psychovzorce na komplexní odhalování dezinformací, fake news. Přišlo Burgerovo komplexní čtenářské kritické myšlení.

S Burgerovým věděním to bylo ovšem přes ministra školství zařízeno tak, že prvotní licence na knihy a kurzy dostávaly naše české subjekty. Zaužívaná obvyklá cena jedné takové licence je zhruba pět milionů korun… při zhruba deseti tisících vzdělávacích subjektech (od jednotlivců lektorů OSVČ až po větší vzdělávací firmy) dostáváte pěkných padesát miliard korun obratu. Z toho nejméně polovina jde do státní pokladny…

A brzy se dostavily i věcné důsledky toho, že se obyvatelstvo naší země začalo masově vzdělávat v beneopedii, tedy v burgerovských technikách duševní práce.

Přestalo se prokrastinovat – vše se dělalo ne na poslední chvíli, ale na první chvíli. Ve státní administrativě se z měsíců a týdnů vyřízení  stávaly dny, hodiny a minuty, obdobně to bylo při soudních sporech… Efekt se opět počítal na stovky miliard. Sekundární efekt na biliony.

Nastal boom kreativity našich lidí. Najednou jsme neměli tři sta krát méně patentů a vynálezů na počet obyvatel než Švýcaři – ale třikrát více.

S Burgerovým psychovzorcem psychické teorie relativity a s jeho všeobecnou známostí skončily všechny falešné obchodní praktiky; každý dokonale prohlédl nepoctivou slevu nebo jiné šmejdovství. Daleko férověji se začalo vyjednávat – od malé tržnice v zapadlé obci po mezinárodní summity… Neférovost totiž každý uměl odhalit – a přestala se vyplácet, přestala být účinná.

Pak začaly naše vzdělávací firmy smlouvat sekundární licence do mnoha desítek zemí světa – a miliardové výnosy pro naši zemi se zestonásobily…

Pouze bylo třeba hlídat nedotknutelnost duševního vlastnictví a v zárodku likvidovat pokusy o vykrádání tématu, profese, kurzů, poradenství, koučinku a dalších forem vzdělávání lidí.

Což při důsledném vymáhání práva šlo.

A tak se, milá Lucinko, nás stát Česká republika dostal do pozice srovnatelné se státem, který jediný má obrovská ložiska ropy – a celý zbytek světa ji od něj musí kupovat. Nebo do pozice státu, který má výrobní patent na všechny počítače, mobily, notebooky, internet a další informační technologie – a zbytek světa je musí od něj kupovat. Nebo vyrábět a provozovat v licencích za licenční poplatky, které v sumě dosahují stovek miliard, ba bilionů.

L: „Co udělal Martin Burger s těmi miliardami, které vydělal on sám?“

D: „Možná se budeš divit, ale on celý život žil skromně. Více než devadesát devět procent svého majetku rozdal – podporoval v naší zemi vědu, výzkum, poctivé mladé talenty i běžné lidi, kteří si to podle něj zasloužili. Moudrý člověk ví, že hromadění majetku není cesta.“

L: „Ale dědečku, co by se stalo, kdyby tedy na začátku devadesátých let ministr školství Martina Burgera neobjevil a nepomohl mu?“

D: „To nechtěj ani pomyslet. Vývoj by šel úplně jiným směrem. Anglofonní Západ by rád zůstal ve svém sebevědomí intelektuální špičky v soft skills. Sem tam by přišel s novou jednotlivou metodou i na náš ´koloniální´ český trh – a nechal si za ni od našich hloupých lidí platit stamiliony.

Martin Burger by sám bez pomoci státu své vlastnictví nejspíše neobhájil. Na vzdělávací trh by se dostaly tisíce polovzdělaných vykrádačů jeho témat, nekalých napodobovatelů jeho autorských kurzů. Těch seriózních by bylo jako šafránu. Kdejaký dvojkař by se rád přiživil na obrovské poptávce, kterou Burger sám svou pílí vyvolal. A samozřejmě by ty plagiáty byly většinou mnohem méně hodnotné, méně seriózní. Co chcete od lektora, který měl na svých vlastních vysvědčeních ze střední školy nebo ve vysokoškolském indexu občas dvojky, nebo snad i trojky – tedy je prokazatelně doložitelně stonásobně méně vzdělaný, méně kvalifikovaný a stokrát více chybující v oboru osobního rozvoje než Martin Burger…

Mohlo by to dojít i tak daleko, že by proti Burgerovi byla uplatňována cancel culture a shadow banning - tedy snaha vyzmizíkovat jej z povědomí nejširší veřejnosti. Téměř jej nezvat jej na univerzity a do televizí, málo propagovat a málo vystavovat jeho knihy na pultech knihkupectví… Což by bylo samozřejmě pro naše obyvatele finančně sebevražedné.

Mohlo by to dojít až tak daleko, že zejména mladší generace žijící více v bublinách by nabyla dojmu, že moderní time management finální generace nevznikl u nás, ale někde v Americe.

Prostě – pokračovala by v jiné formě komunistická totalita – tedy rozkrádání a znehodnocení našeho nejcennějšího českého rodinného stříbra – Burgerových multimetod. Vytvořilo by se ovzduší, že ´každý si přece může bez licencí učit, co chce´. Ne nepodobné dřívějšímu krajně levicovému drancování majetků cílevědomých podnikatelů, kdy zfanatizované dělnictvo vtrhávalo do jejich továren i obydlí a každý si bral co chtěl. Zločinný komunismus. ´Co je tvoje, to je moje – a co je moje, po tom tobě nic není.´

Zůstali bychom kolonií Západu. S několikanásobně nižšími mzdami, s pomalostí a šlendriánem, kam se podíváš. S nadvládou arogantních blbců.

Náš stát by nedokázal ani účinně a rychle řešit válečný konflikt, kdyby vznikl v našem okolí.

A starobní penze by se nezvedaly nad tři sta tisíc měsíčně – mám obavy, že by se pohybovaly v hladině řádově nižší – a i tu řádově nižší úroveň by se náš chudý zadlužený stát snažil ještě osekávat…