Opravdu, chodím si sem číst často. Připomíná mi to situaci za normalizace, kdy jsem obdobně pouštěl Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tehdy tam, stejně jako dnes tady (na rozdíl od drtivé většiny oficiálních tištěných médií) ještě mohlo a může být každé svinstvo otevřeně nazváno svinstvem a jako takové i rozhořčeně kritizováno. O poznání otevřeněji než mnohde jinde.
Cítím totiž, že Zlo proniká stále více a všemi póry do naší společnosti. Do politiky, do veřejných zakázek, do soudnictví, do jakékoliv oblasti vydělávání větších peněz, do každodenního života. Projevuje se stále drzejší nestydatostí těch, kteří porušují zákony a pravidla. Slova „povinnost, kázeň“ jsou pro takové lidi neznámými pojmy, slovo „právo“ je modlou a heslem, křičeným agresivně na všechny strany. Chuť rozmachovat se vlastí pěstí nekončí takovým porušovačům tam, kde začíná brada jejich spoluobčana. (Jak je zvykem v každé byť jen minimálně civilizované společnosti.)
Děsivý strach mají oni porušovači z voltairovského „nesouhlasím s vámi, ale do smrti budu hájit vaše právo říkat to“. Bojí se pravdy, okřikují blogery, chtěli by je umlčovat. V diskusích pod spravedlivě rozhořčenými blogy slušných blogerů, kteří protestují proti Zlu, se oni sprostí porušovači projevují podle mne až nezákonně. Řekl bych, že podle normálního lidského cítění jsou jejich „kritiky“ (vlastně sprostota, urážky) často jednoznačně na žalobu. Na žalobu pro nactiutrhání. Na žalobu, kterou musí každý normální slušný člověk – v civilizované zemi za asistence rychlého a ctihodného soudce – vyhrát tak jasně, že sprostý nactiutrhač je výší povinného finančního odškodnění ožebračen do konce svého života. A nezbývá mu nic jiného než zalézt někam do díry, nevylézat a celý život se hluboce stydět.
Hranice mezi slušnou uctivou polemikou (tu chránit, jak káže Francois Voltaire) a urážlivou sprostotou (tu potírat všemi legálními prostředky) je tak zřetelná, že to snad každý normální člověk pozná. Lze být někdy tvrdý na věc, ale vždy jemný na konkrétního člověka. (Pokud on s hrubostmi sám nezačal.) Národ neumí komunikovat...
Dnes nebudu žádné fajn špičkové blogery konkrétně jmenovat. Ale ti správní dobře tuší, koho mám na mysli. Jednomu z nich jsem byl kmotrem jeho knihy, s dalším v pohodě na pivu poseděl, u třetího se těším, až mu jednou srdečně stisknu ruku v Moravských Budějovicích...
Hranici mezi slušnými, schopnými, chytrými na straně jedné a těmi ostatními na straně druhé – tu sleduji ve své práci už téměř čtvrt století. Ano, brzy tomu bude přesně dvacet pět let, kdy jsem se odhodlal vymanit ze zaměstnaneckého poměru, v němž kromě pár umělců či novinářů v oněch normalizačních letech vězel prakticky každý občan naší země. V září 1986 jsem si zariskoval být učitelem na volné noze – a jezdit po celé zemi bez ohledu na únavu a kilometry právě za těmi, kteří mne potřebují. Za těmi slušnými, chytrými, schopnými, rozptýlenými po celé zemi. Poselství, které jsem jim přinášel, samo o sobě selektovalo ty fajn férové lidi (= zájemce) od těch ostatních (= lhostejných či posměváčků). Přinášel jsem jim zdokonalování osobnosti, do té doby nevídaná neslýchaná témata vzdělávání, nové schopnosti, dovednosti. Přinášel jsem něco, na co se neférový člověk s chutí vykašle, ale po čem právě ten slušný, schopný a chytrý nejvíce touží. Moje témata byla právě onou dělicí čárou.
Jsem vděčný a rád vzpomínám, na všechny ty, kteří mne pozvali na několikadenní povídání si do všech koutů této země. (Do všech 78 okresů snad s výjimkou okresů Sokolov a Rakovník, pokud mi z pečlivě vedených statistik něco nevypadlo.) Vím, že ve stále více neslušné České republice existuje rozptýlená množina tak skvělých lidí, kteří by z našeho státu byli schopni udělat druhé Švýcarsko, druhý Kuvajt, kdyby se spojili, kdyby společnou silou začali ono Zlo zatlačovat.
Jak plynulo to čtvrtstoletí mých misí, z původního koníčka jednoho „učitelského blázna“ se stal velký byznys. Efektivní studium angličtiny, time management, rozvoj osobnosti, komunikační dovednosti, koncentrace, paměť, zpracování textu, managerial soft skills... Zkrátka z témat, která pro české kurzy objevil, na základě jen a jen vlastní práce bez cizí pomoci od základů obsahově sestavil do lekcí, několik let jezdil učit a maximálně celostátně proslavil jeden člověk – zkrátka z těchto témat se stal drsný vzdělávací kšeft stovek lidí a firem. A ti se (až na výjimky ctící zakladatele) mnohdy předhánějí: Kdo bude mít noblesnější oblek, dražší dataprojektor, přesněji obšlehnuté grubrovské proslavené a nyní již žádané téma, lesklejší manuál v dražším obalu, průměrnější nepůvodní obsah – a vyšší a vyšší cenu.
Ne každý ví, že v této branži byly v posledních letech už i u nás v Česku realizovány jednodenní přednášky určitých expertů (zahraničních) za honorář přesahující milion korun. Opravdu milion denně, ne třeba týdně. Nic proti tomu, pokud jde opravdu o průkopníky (nikoli o pokračovatele) nějakého nového užitečného původního know-how, autory průlomových bestsellerů, autory televizních seriálů...
Listuji v dopisech a mailech od lidí, kteří si mohli moje průkopnické psychovzorce a multimetody s těmi milionovými zahraničními průkopníky porovnat. Těch porovnání bylo málo. Někomu se to nehodí do krámu. Leč nějaká porovnání přece jen byla. Ohlasů na to málo porovnání však bylo svým počtem hodně. Listuji: „...vaše poznatky jsou mnohokrát trefnější, praktičtější než ty od amerického autora...“, „...hltal jsem vaše řádky znovu a znovu a stále jasněji si uvědomoval jejich význam pro úspěch...“, „...obsah vašich rad nás neobyčejně zaujal svou jednoduchostí a zároveň dokonalostí...“, „...zdravím neznámého Davida který porazil amerického Goliáše...“. No bodejť by ne, když mne to stálo čtyřicet let života naplněného tvrdou prací, neustálým studiem, respektem k reakcím žáků a čtenářů, reflektováním jejich konstruktivních slušných připomínek, bádáním, objevováním, pracovním životem podle minutovníku...
Dívám se na ukázky ze svých dávných televizních seriálů, o kterých nějaký můj fanda napsal zde.
A proč se to přímé porovnání mého know-how s tím špičkovým zahraničním někomu nehodí? Chtěli by před vámi zatajit fakt, že někdo poskytuje už léta originál výukový servis za zlomek ceny renomovaného zahraničního výukového servisu, podle řady lidí horšího a o generaci zpět.
Listuji různými texty, které vzniky v posledních pár dnech. Jsou to například dotazníkové zpětné vazby z nejnovějšího kurzu komunikačních dovedností s multimetodami, psychovzorci: Superlativy, zážitek na celý život, nadšení až dojetí z obsahu i formy, vznik celoživotního přátelství žáků a učitele i žáků navzájem... Je to vcelku pořád stejné jako zde.
Pak ale kliknu na čerstvý mail od jednoho manažera z velkého průmyslového podniku... Už více než tři roky si dává na vzdělávací oddělení požadavek, že chce jít na Grubera. Nesmí, nepustí ho. Nesmí se ovšem ani vyhnout manažerskému vzdělávání úplně. Musí chodit na poloukradená i zcela ukradená výuková témata, na lektory-pokračovatele. Na nudu okořeněnou zrnkem nového poznatku tak jednou, dvakrát za celý den. To vše za ceny relativně mnohokrát předražené... Tak mi to píše... A není sám...
Chce prostě pro svou práci moderní kurz s psychovzorci, s multimetodami – chce něco jako moderní počítač s tiskárnou, skenerem, internetem. Nechce zastaralý kurz s pouhými metodami, nechce mechanický psací stroj. Ani kdyby ten psací stroj měl na krabici klamavý nápis „počítač“, ani kdyby byl dovezený ze Západu a zabalený ve zlatě blyštivé fólii. Ani kdyby na koupi toho psacího stroje denně chodily do jeho firmy četné mailové i letákové nabídky. Psací stroj má přece vždy do počítače strašně daleko...
Je to tak těžké jej pochopit?
Tak co mám dělat, když ani pětadevadesátiprocentní sleva z reálné hodnoty mého kurzu někdy nepomáhá, nepřesvědčí některé firemní vzdělávače s myšlením totalitních kádrováků?
Znám řadu prima personalistů, firemních vzdělávačů. Ale někteří jiní svým zaměstnancům moc neprospívají. Co asi za tím je? Katastrofální neinformovanost? Podléhání masáži klamavé reklamy? Kdyby platilo to posledně uvedené, pak oba zdejší odkazy jsou velmi namístě a mohou i hodně pomoci vám, kteří se o podobné vzdělávání aspoň někdy aspoň trochu zajímáte.
Zkuste si podobný průšvih, jaký u nás panuje v oblasti krátkodobých kurzů manažerského vzdělávání a rozvoje osobnosti, představit třeba v oblasti umění. Zkuste si představit něco stejně špičkově proslaveného (jako byly už od poloviny 80. let kurzy technik duševní práce), třeba v oblasti divadla, filmu, beletristických knížek. Třeba hry, filmy, knihy o Járovi Cimrmanovi. Plagiátoři by si pěkně v klidu počkali, až se to všechno díky velké snaze a invenci autorů (Svěrák, Smoljak, Šebánek, Čepelka a další) proslaví, až lidé začnou masově toužit platit za vstupné do divadla či do kin. Citovat takto proslavenou fiktivní osobu s úctou k autorům, přenést ji do jiné oblasti než oblast umění – to nevadí, to je legální; už proto, že to autorům neškodí. Ale: Představte si, že by po proslavení najednou začaly vznikat stovky her řady jiných autorů, které by měly v názvu jméno Járy Cimrmana, které by obsahovaly jeho nejlepší hlášky, nejžádanější úseky jeho her – a k tomu by se přidala nějaká další slovní omáčka, většinou nevalné úrovně. A ti plagiátoři by se jali původním autorům konkurovat: „Choďte na hry o Cimrmanovi od nás!“ A zaplavili veřejnost spoustou letáků vychvalujících jejich plagiátorské hry, letáků skloňujících jméno Cimrman ve všech pádech. Kvůli převaze nabídky by najednou pravým cimrmanologům byli lidé ochotni platit méně než desetinu zaslouženého vstupného. A kdyby praví cimrmanologové protestovali, dozvěděli by se od lidí, že „...holt vám vyrostla konkurence, my půjdeme na Cimrmana od jiného autora, s jinými herci...“.
Nejen kniha, hra či film, ale i krátkodobý vzdělávací tréninkový kurz či vědní obor může být proslaveným kreativním dílem, které má svého autora, jehož je duševním vlastnictvím. Ve všech civilizovaných zemích se na obojí uzavírají licenční smlouvy autora a interpretů. Jen u nás jaksi na to druhé nikoliv...
Zamysleli jste se aspoň trochu? Aha...
Je to hodně i o každém z vás. Být lhostejný, nepomoci nezastat se, když kradou jinému jeho celoživotní práci, často znamená, že ostatní budou lhostejní, nepomohou, nezastanou se, až někdo začne krást vám...
Tak co v této situaci dělat? Právní cesta zatím nefunguje. Že bych se také nechal zlákat ke kariéře namyšlené imidžové „lektorské hvězdy“? Stokrát dražší reklama, padesátkrát vyšší ceny? Ovšem na přednášky takových „hvězd“ chodívají téměř výlučně vyšší a nejvyšší manažeři, vstupenka stojí řádově desetitisíce korun... Ne všichni z nich spadají do kategorie těch schopných, chytrých a slušných, kterým bych chtěl pomáhat. A k běžným lidem se ty „hvězdy“ nesnižují, to je pod jejich úroveň.
Ne že by mezi těmi „top“ manažery nebyli i slušní lidé. Jsou, je jich řada, mnohým pomáhám a pomáhat budu. A možná tou imidžovou „hvězdou“ někdy s těžkým srdcem budu. Nikdy neříkej nikdy. Zatím to však není můj šálek čaje. Zatím mne zajímají slušní, schopní a chytří napříč všemi vrstvami obyvatelstva.
A tak mne při rozvaze, kolik chtít za své novátorské metody hospodaření s časem, napadl možná překvapivý závěr. Což takhle být ještě lepší, zase o něco novější a efektivnější – a přitom milionkrát levnější než jiní v branži? Což takhle rozeslat novou stručnou výstižnou příručku o hospodaření s časem zdarma všem? Všem, kteří si o ni napíšou krátkým mailem. Kdo se chce prosazovat spíše intrikařením, ten si nenapíše – toho podobné věci nezajímají. Kdo se chce prosazovat pokud možno férově a přitom třeba i značně, ten napíše – a tomu já odpovím, pošlu malý dáreček. Když už mám to čtvrtstoletí od zahájení činnosti, proč nepozvat lidi na malé informační občerstvení...
Celý ten dáreček se jmenuje „Time management páté generace v šesti krocích – metoda SOUSTO“. A ono SOUSTO znamená: Stanovte soustavu položek - ovládněte umění přinutit se – uvědomte si termínovanost a priority – sestavujte záznamy – tvořte z nich realitu – ošetřujte resty. Zhruba patnáct stránek hutných praktických pokynů. Člověk podle nich s maximální reálně dosažitelnou pravděpodobností dosahuje svých životních cílů. Nezadržitelně uskutečňuje své lepší já, své představy, touhy, sny. Každý ty své.
Takže – pište krátký, několikařádkový mail na info@gruber.cz s žádostí o zaslání zdarma. Můžete připsat něco o sobě, svých přáních, snech...Pošlu všem, co si stihnou napsat do jednoho týdne od zveřejnění. Samozřejmě jen pro osobní potřebu.
Množina statisíců čtenářů mých knih se tak zase kapánek posílí – a to by v tom byl čert, abychom pak společně tomu ZLU nepřehradili cestu :-)