Také míváte pocit absolutního nepochopení?

Věřím, že občas ano – vy, milí blogeři, diskutéři i čtenáři. Něco někomu upřímně a logicky vysvětlujete. A připadá vám, že jeho tupost je tak absolutní, jako by se mu úplně zastavilo myšlení, úplně vypnul mozek. Vaše vývody odmítá zcela, stoprocentně, naprosto. Nemůžete jej nijak přinutit, aby se mu zablokovaný mozek aspoň trošičku rozeběhl. Aby o vašich argumentech - když už nebude souhlasit - aspoň trochu začal normálně přemýšlet.

Tento krajní stav mysli u nějakého účastníka komunikace se nazývá block off. Existuje, jako existují třeba letecká neštěstí, je třeba se s tím smířit. Ale nikoliv pasivně; tj. smířit ano, ale hned pak hledat vysvětlení, promýšlet konkrétní příklady – a pak praktická řešení; tedy cesty,  jak tento jev nikoli vymýtit, ale co nejvíce zmírnit, omezit jeho frekvenci.

Dovolte mi pár odstavců úvah, na toto téma.  Možná těch odstavců bude kapku více, než je pro správný blog vhodné. Ale zveřejňuji jej v neděli, čten tedy bude drtivou většinou čtenářů také v neděli – a to je doba, kdy člověk snese hlubší zamyšlení než třeba v krátké pracovní přestávce všedního dne. Zamyslete se se mnou – třeba vám to pomůže v další činnosti blogera či diskutéra.

Veřejnost má povědomí, že píšu knihy a vedu kurzy o možnostech a šancích komunikace. O tom, že jde a funguje něco, o čem si laik myslel, že nefunguje. Nyní to tedy bude o limitech a mezích komunikace. O tom, že nefunguje něco, o čem si laik myslí, že by přece (normálně, logicky) fungovat mělo.

Komunikační mince má tedy svůj líc i rub.

Rub mince je tento: Myslíte si, přátelé, že stačí jasně a rozumně vysvětlit, argumentovat, podepřít důkazy – a rozumný inteligentní člověk v klidném pohodovém stavu mysli musí přece pochopit? No – leckdy nemusí. Leckdy se stává, že nepochopí do konce svého života. Vy jste z toho na nervy, protože kdyby pochopil, tak hrozně pomůže vám, pomůže koneckonců i sobě. Nabízíte mu win-win záležitost. Ale – jemu se prostě zastaví chod mozku. Má block off.

Soudím, že ke službám poctivého komunikačního experta patří nejen lidem otevírat možnosti, ale řádně je upozornit také na meze. Zamyslete se tedy se mnou nad třemi konkrétními příklady těch mezí:

Příklad 1

Zažil jej na vlastní kůži odbojář z 50. let Milan Paumer. Každý má právo lidsky si o něm myslet, co chce; i já – a já si možnosti setkat se s ním (v pořadu Jana Krause a pak i u něj v Poděbradech) vážím.

Tak tedy – Milan Paumer se krátce po svém útěku do Západního Berlína dostal do Ameriky. A tam si jednomu běžnému (chytrému, vzdělanému) Američanovi stěžoval, že v Československu nastala totalita a že on (Paumer) přišel o všechen majetek, že mu jej zcela v rozporu s právem zabavili.

Američan na to: „Proč jej nezkusíte vysoudit zpět?“

Paumer: „To je zhola nemožné.“

Američan (nanejvýš udiveně): „Vy nemáte v tom vašem Československu advokáty?“

Paumer: „Máme, ale… jak bych vám to jenom vysvětlil…“

A v tom okamžiku se Američanovy mozkové pochody neodvratně zasekávají, zastavují. Celý jeho mozek tímto okamžikem dochází k nezvratnému závěru, že toho podivínského cizince je třeba zařadit někam k bláznům, kteří věří na duchy a zelené mužíky. Block off.  Paumer by to jistě vysvětlil, kdyby byl Američan ochoten poslouchat jej pozorně třeba další tři dny po osmi hodinách. K tomu však nikdo nebývá ochoten ani toho psychofyzicky schopen. Kratší mluvení je mluvení do dubu.

Paumer od tohoto okamžiku argumentačně nezmůže nic. Kdyby od daného Američana někdy poté naléhavě potřeboval nějakou pomoc, zastání, službu, kdyby to celé bylo pro toho Američana hračkou učinit, tak už to nepůjde. Protože Američan prostě už Paumerovi nevěří a nikdy neuvěří ani nos mezi očima.

Příklad 2

Moje vlastní zkušenost. Můj výjezd do Anglie na jazykový kurz v srpnu 1989. Dnes bychom řekli „výjezd koncem totality“. Jenže, tehdy nám všem účastníkům československého zájezdu bylo stoprocentně jasné, že totalita potrvá po celý náš život, že strana a vláda stokrát ochotněji celý národ postřílí, než by železnou oponu zcela otevřela. Všichni jsme byli tisíckrát indoktrinováni, že nepřijde kapitalismus k nám, ale totalitní socialismus bude postupně dobývat západní Evropu a vůbec celý svět. A že to je jen otázka času, kdy tento „pokrokový společenský řád“ globálně zvítězí nad tím zahnívajícím (= tržním kapitalismem).

Možná se nyní nad těmito řádky zastavuje mozek mnoha lidem mladším než pětatřicet let. („To snad ale přece není možný, že by až tak… tomu přece nikdo normální nemohl tehdy věřit…“) Ano, až tak, mnohdy i více. Škoda že nemám stroj času, abych v něm ty mladé do té minulé doby na chvíli přemístil…

Ale zpět k jazykovému kurzu v Anglii. (Mimochodem, smělo vyjet jen čtyřicet lidí z celé patnáctimilionové republiky – pro mne nečlena vládnoucí stany a nepříslušníka vládnoucí dělnické třídy byl kurz strašně těžce, zdlouhavě a pracně vybojovaný.)

Bydleli jsme v rodinách. Moje paní domácí Maureen se mne jednou ptala, proč nejdu večer na diskotéku, jako vždy chodívali její jiní mladí studentští hosté z Francie, Švédska, Španělska, Kuvajtu…

Vysvětloval jsem, že na diskotéce je žízeň a tudíž že člověk by si tam chtěl dát aspoň jejich nejlevnější pití coca-colu. Na diskotéce stála jedna kola asi čtyřnásobek toho, co v hypermarketu – konkrétně jednu libru. Což pro nás byl půldenní plat generálního ředitele velkého československého podniku.

(Chcete propočet? Libry jsme dostali vyměnit v přísně omezeném množství se všemi vzájemně se násobícími přirážkami cca za 100 Kč jednu; průměrný plat doma byl 3000 Kčs, nejzazobanější generální ředitelé měli měsíčně záviděníhodných šest táců. Tj. 200 Kčs na den. Tj. dvě koly na diskotéce v Bournemouthu. U nás tehdy srovnatelná kofola stála 90 haléřů, trochu lepší arokola korunu dvacet.)

Moje paní domácí pojala podezření, že musím být nevýslovný chuďas. Viděl jsem jí to na očích. Tak jsem se snažil uklidnit, že doma na diskotéce si něco jako coca-colu koupit v pohodě můžu. Jen že ty libry jsou pro nás drahé a hlavně - že si je nemůžeme vyměnit podle libosti.

Maureen: „Proč sis tedy, Davide, nepřivezl s sebou více liber?

já: „Nejde to, nevymění nám.“

Maureen (zcela vážně): „Vy nemáte v Československu banky?“

A pak už se myšlenkově zablokovala, beznadějně a nafurt, obdobně jako ten Američan z předchozího příkladu. Nechtěla slyšet žádné další vysvětlení. Kdyby uměla zavřít své uši tak jak umíme zavřít oči, tak by to učinila. Dostala block off. A do konce pobytu mne brala trochu jako podivína.

Příklad 3

Ten je ze stejné situace, z prostředí English Language School, ale časová vzdálenost je 22 let. Je totiž z mého pobytu v Austrálii v únoru 2011. Na této škole už jsem byl ve zcela jiné pozici, občan netotalitního státu, z nějž je přinejmenším možné kdykoli vycestovat. Na této škole jsem nejen přednášel, ale i chodil do nejpokročilejší skupiny jako žák. (Snažím se stát rovnýma nohama na zemi a být si vědom, kolik toho z angličtiny ještě neznám.)

No – jenomže i v tom roce 2011jsme se vrátili k minulosti. Australská učitelka Lucia Cortese nám zadala slohovku (esej) na téma, jak to bylo v našem dětství.

Psal jsem mj., že „…bananas and oranges were to buy for people before Christmas…“. Tedy, že před Vánocemi byla vždy taková výjimečná krátká doba, kdy byly v obchodech k dostání banány a pomeranče.

Učitelka Lucia mi moji esej opravila na „…people bought bananas and oranges before Christmas…“. Tedy že lidé kupovali před Vánocemi banány a pomeranče. Rodiče učitelky Lucie pocházeli z velmi chudé italské Kalábrie, ona už se však narodila v Sydney. Když jsem jí chtěl po opravě eseje vysvětlit, že jsem to neměl zase až tak gramaticky a stylisticky chybně, že u nás opravdu v obchodech bylo určité ovoce ke koupi (= to buy) jen někdy, ne kdykoliv – tak samozřejmě dostala block off.

A když jsem pak dále v té eseji psal, že se kolem Vánoc široká rodina scházela, abychom si řekli, kde má kdo známé a co přes ně pomůže zařídit – tak to mi Lucia klikatě podtrhla celé. A červeně okomentovala: „Přiznám se, dear David, že tomu asi vůbec nerozumím…“ Záležitosti (na úřadech apod.) se přece nevyřizují přes známé, ale běžnou oficiální cestou… Nemlať se mnou o zem, Dejvide, že u vás je to nějak jinak.

Jinak ale byla skvělá učitelka – a také jsem ji za to při závěrečném promování a předávání certifikátů vysoce vyzdvihl. Viz foto nahoře... 

A mohl bych dále pokračovat v příkladech na block off. Třeba o tom, jak  mi v roce 1981 západoněmecký kamarád tvrdil, že v Československu musí být nejméně osmdesát procent obyvatelstva členy komunistické strany se skálopevnou vírou v marxismus. Kdyby jich přece bylo méně než třetina voličstva, tak by v prvních volbách KSČ nemohla dostat 99% hlasů, ale musela by prohrát…  Chudák naivní Werner z města Bonn…

A ještě jeden žhavý problém se tím jevem block off dá poněkud vysvětlit. A sice: Proč nás například Kanaďané tak kritizují, že utiskujeme Romy, ale když k nim naši Romové emigrují, tak se oni k nim chovají „stokrát více diskriminačně“, vyhazují je ze své země. A hned zavádějí víza, číhají na letišti Ruzyně, když chce projít někdo s tmavší kůží – a nemilosrdně „rasisticky“ jej odmítají pustit do letadla.

Inu, normální Kanaďan je skálopevně přesvědčen, že v každém státě (přinejmenším v každém svobodném netotalitním evropském státě) se dodržují zákony. To je pro něj tak bazální, tak bytostné, tak mimo veškerou diskusi, že nic jiného mu jejich mozek nechce připustit. Nedovede si představit, že by třeba dávno neseděl ve vězení (včetně českých vězení) člověk, který několikrát po sobě neuhradil nájem, platbu za energie… Který by neposílal děti řádně do školy… Který by opakovaně hlučel do svého okolí ještě ve 22:01 hodin, když od 22:00 je podle zákonné normy noční klid…

 Takže normální Kanaďan je přesvědčený, že všichni naši občané (tedy včetně všech našich Romů), kteří nejsou zavření, vzorně plní zákony.  A teď se z vlastního tisku dozvídá, že někteří ti „vzorní plniči zákonů“ žijí v oprýskaných domech, hůře shánějí práci… Co to je za pořádek? Evropský státe, nediskriminuj! A pak k nim přiletí nějací „zločinci“,  kteří opakovaně kradou v obchodech, jejichž děti vyrušují ve školách, dokonce jsou agresivní na původní kanadské děti… Takže takové zločince oni v Kanadě nechtějí.

Že u nás může být někdo, kdo několikrát závažně porušil zákon, a přesto není ve vězení, to běžný Kanaďan nepochopí. Má block off. Nepotrestáním vinných jsou přece automaticky potrestáni všichni nevinní, kteří museli vynaložit hodně zdrojů, času, námahy, sebeomezování na dodržení  zákonných norem. A demokratický právní stát si kategoricky zakazuje trestat nevinné (třeba onou promíjivostí vůči vinným)!

Závěr

Na celým tím jevem „block off“ se zamýšlím proto, že nejednou jej mají různí, jinak rozumní lidé, kdy se setkávají s určitými okolnostmi mé práce. Ale to už je jiná kapitola. Řešením je samozřejmě vzdělávání ve správném myšlení a komunikování, v zásadách správné diskuse, v umění empatie atp. Celý školní předmět, celá kniha. Některým našim politikům samozřejmě spíše vyhovuje lid nevzdělaný, který mívá block off tehdy, když se to těmto politikům hodí. Avšak rebelové jako já jim kazí radost, protože se snaží lidi v komunikaci co nejvíce vzdělávat.