Ze srabu nás vytáhne jen ostření pily a sekery

Hamižní ministerští úředníci, vyděračská politika, kam se podíváš, tělo našeho nemocného státu prolezlé korupcí, lhaním a podrazy, násilníci státem spíše podporovaní ve svých právech než stíhaní za porušování svých povinností… to vše je zapotřebí registrovat, kritizovat, odsuzovat. Ne nadarmo zde mají příslušné kritické blogy tak velkou čtenost a karmu.

Strádající slušný občan si při čtení blogu uleví od stresu. Během čtení se mu aspoň na chvíli zmírní pocit bezmoci. Na chvíli má uklidňující pocit spojenectví; pocit, že ještě aspoň někde se může „…říci vraždě, že je vražda…“. (Jak to skvěle zbásnil Jaroslav Seifert v oslavných verších na Pražské jaro 1968; dobře si pamatuji, jak jsem to kdysi četl v Květech.)

S tím vším ale velmi těsně, těsněji než si myslíte, souvisí známý příběh o hloupém dřevorubci a moudrém dědečkovi. Ten příběh jsem s drobnými obměnami za posledních třicet let slyšel z různých míst mnohokrát. Většinou zdarma, někdy za cenu knížky; a též jednou nedávno v Praze od amerického manažerského guru, který to lidu českému sděloval v jednodenní přednášce za milion korun honoráře. Napíšu ten příběh sem přesně tak, jak jsem jej shrnul do své knihy „Rychločtení, rychlostudium…“:

Šel moudrý dědeček lesem a vidí upachtěného dřevorubce, jak nervózně pižlá tupou pilou statný smrk. Zeptal se ho:  „Co to děláte, pane?“

„Kácím.  Už čtvrtou  hodinu  sekám a řežu  tento jeden  velký strom. A jsem už hodně unavený. A stále více naštvaný.“

„Ale vždyť máte úplně tupou pilu i sekeru,“ všiml si dědeček. „Proč si je nenaostříte?“

„Na takové  hlouposti nemám čas! Nezdržujte  mě s tím. Nevidíte, že musím kácet?“

Tomu dřevorubci nejspíše ten stojící strom nějak silně vadil. Možná stínil, možná hrozil pádem a velkou škodou, možná dřevorubec nutně potřeboval to dřevo pro svou potřebu nebo prodat, aby si za utržené peníze zaplatil své naléhavé výdaje, opatřil nutné živobytí.

No a tomu oprávněnému naštvanému úsilí skácet strom odpovídají ty naštvané blogy, které se (do značné míry správně) umisťují na předních místech žebříčků čtenosti nebo karmovanosti. Pozastavují se nad aktuálním svinstvem, analyzují je, varují. („…jestli to s tou Bruselskou byrokracií tak půjde dále, tak, obávám se, že…“; V naší analogii: „…jestli ten zpropadený strom bude nepokácený stát ještě dále, tak, obávám se, že…“)

Takovýto oblíbený blog je literárním plněním úkolu důležitého a zároveň naléhavého.

Jenže každý člověk aspoň trochu vzdělaný v technikách duševní práce dobře ví, že zvládáním jen úkolů důležitých a naléhavých se problém nevyřeší. Stav se nezmění, bude stále stejně tristní.

Ke změně je třeba něco navíc. Radikální změna k lepšímu nastává jen tehdy, pokud se lidé zaměří na úkoly důležité, ale nikoliv naléhavé. Pokud si tedy lidé to řešení problémů takříkajíc nadpracují dlouho předem. Ještě mnohem dříve, než problémy narostou do nezvladatelných rozměrů. Pokud se tedy lidé zaměří na prevenci.

I kdyby ten dřevorubec už šílel z toho, jak ten svůj strom pořád nemůže upižlat, jak mu utíkají drahocenné minuty a vteřiny, jak mu ubývá svalové svěžesti – tak prostě musí na chvíli to řešení naléhavého úkolu přerušit, na pár minut vyřešení (= pokácení) oddálit, popadnout solidní brousek – a pilu a sekeru naostřit. Deset minut investuje do ostření, hodinu pak ušetří na následném snadnějším kácení. Anebo ušetří milionkrát – to v případě, že bez naostření  by mu na pokácení jeho síly nestačily vůbec. A s ostrou pilou a sekerou pak zvládne v celém zbytku svého života jakýkoliv další strom, který se postaví do cesty jeho potřebám, jeho štěstí.

Chytrý dřevorubec sází na prevenci; ví dobře, že prevence je stokrát lepší řešení než represe (tj. protipožární opatření jsou stokrát lepší než hasit, až když hoří).

No a ta prevence, nemohu si pomoci, to je masové lepší vzdělávání obyvatelstva. Vzdělávání nejen vědomostní a dovednostní, ale i morální. Nastolení takové atmosféry ve školství, kdy každý mladý člověk dennodenně žije v ovzduší, že lenost se nevyplácí. Že nekázeň je trestána; malá mírně, velká tvrdě, opakovaná desetkrát tvrději než jednorázová. Důsledně, bez výjimky. Že školní autority raději vyhlásí nouzový stav, jakési lokální stanné právo, než by jediný darebák měl uniknout trestu. A když na nějaký prohřešek chybí paragraf nebo když se viník nějakým neopatřením z trestu vykroutí, tak ve zdravé školní atmosféře vždy může nastoupit trest morální i finanční; darebák je vyloučen z party, nikdo ze slušné většiny se s ním nebaví, u každé nedostatkové hodnoty je uspokojen až poslední; prohřešek se s ním táhne, všeobecně se o něm ví – a ani po školách toho darebáka nikdo nezaměstná za více než zlomek platu toho, kdo byl celou dobu školy slušný. Tomu tažení za jeden provaz ve společném všeobecném morálním pohrdání darebákem, tomu by se měli všichni mladí lidé naučit už ve škole. A zažívat to den ode dne, týden od týdne, pololetí od pololetí, rok od roku dlouhá léta jako samozřejmou realitu.

Do jisté sympatické míry vládlo takové ovzduší na naší základní devítileté škole v době, kdy jsem ji absolvoval, tedy zhruba v 60. letech. V našem ročníku byly tři paralelní třídy. V jedné z nich byl výjimečný žák, říkejme mu Karel. Byl špičkový v prospěchu i kázni.

V prospěchu: Nikdo si na něj nepamatoval, že by při jakémkoliv malém či větším ústním vyvolání, při jakékoliv malé či větší písemce v kterémkoliv předmětu udělal něco špatně. A když už, tak o tom celý ročník mluvil: „Karel dostal z posledního češtinového diktátu dvojku kvůli jedné chybě, takže teď má v žákovské knížce za celý rok z diktátů jedenáct jedniček a jednu dvojku.“ Karel leckomu tu příslušnou stránku své žákajdy na požádání ukazoval na chodbě – opravdu,  vedle desítek jedniček z různých předmětů tam měl jednu dvoju.

V chování: Karel samozřejmě nikdy ve vyučování nevyrušoval. Na svou práci žáka byl plně soustředěný. Na vážno nikdy netvrdil nic, co by neměl řádně rozmyšleno a ověřeno. Nikdy se nepokusil opsat nebo chytat nápovědu; neměl to zapotřebí.

Aby nedošlo k mýlce – Karel nebyl bezduchý šprt; stejně jako v paměťových vědomostech vynikal v logických úvahách, kritickém myšlení, v tvořivostních soutěžích všeho druhu… Měl výjimečný přehled i v těch mimoškolních oblastech, které jsou pro život mnohem důležitější než školní výčty. Však také odtrženost školních vědomostí od života nejednou  nemilosrdně kritizoval. Ale jedné zásady se držel: „Nesváděj své nepořádné plnění svých povinností na to, že ty povinnosti mohou být občas nerozumné. Nejsi všeznalý arbitr toho, co je užitečné a co ne. Dobře plň to stávající – a zároveň usiluj legální cestou o změnu osnov k lepšímu.“

Nikdo Karla nepovažoval za nějakého Mazánka. Karel kdekomu ochotně vysvětloval třeba těžkou matematiku, za školní fotbalový tým střílel krásné góly do šibenice, měl moc rád srandu – prostě sympaťák, cool, tak jako třeba populární zpěvák nebo sportovní reprezentant. Na Karla byli spolužáci hrdí – asi tak jako fanoušci na hokejového brankáře, který ze dvanácti zápasů jedenáct vychytá s nulou a v jenom pustí jen jeden gól.

No a v čem spočívala tehdy v 60. letech férovost ovzduší, správnost výchovy? Když došlo v Karlově třídě k jakékoliv diskusi o jakémkoliv problému a když všichni žáci (až na mlčícího Karla) vášnivě a hlasitě tvrdili, že „to a to je tak a tak“, tak učitelka ukončovala diskusi tím, že požádala o naprosté ticho a vyzvala k vyjádření Karla. A když Karel řekl „to a to je onak“, tak samozřejmě platilo za bernou minci Karlovo „onak“ a nikoliv „tak“ celého zbytku třídy. A všichni se to brzy naučili respektovat. Kdo by i po Karlově výroku tvrdošíjně lpěl na svém názoru, odlišném od Karlova, byl by směšný a nikdo by se s ním nebavil.

Karel byl  zjev, který se vyskytne tak možná v jednom z deseti tisíc případů. Což znamená, že v naší desetimilionové republice klidně může někde rozptýleně žít asi tisícovka takových „Karlů“, mužů i žen.

Znám jich vícero, typ mých kurzů je vytahuje z masy běžného obyvatelstva jako zlaté valounky z říčního štěrku a přivádí ke mně do učeben. Mám pocit, že snad všichni žijí v ústraní; skrytí, nenápadní Baťové, Einsteinové, Margarety Tchatcherové…  Ano, znají dobře recepty na problémy, ale masu běžných lidí nepřesvědčí. Místo toho, aby si jejich názoru okolí považovalo více než názoru deseti tisíc méně schopných lidí, tak kdekdo průměrný se žene „Karlům“ sebejistě oponovat. Tak proč by se „Karlové“ měli ještě rozčilovat, že se před nimi prsí takoví, kteří  jim vzdělanostně ani mravně nesahají ani po kotníky? Raději se diskusi vyhnou, ať mají svůj zasloužený klid…

Těm „Karlům“ především naslouchejte, přátelé, při obavách, jak ven ze současného společensko-politického srabu. Ty „Karly“ vyhledávejte, slušně je poproste, aby kandidovali do zákonodárných sborů, na místa nejdůležitějších soudců, na prezidenta, do vlády – a silou svých hlasů je tam dostávejte.  Ti „Karlové“ totiž asi jediní v sobě celoživotně mají v sobě to, čeho je nám u kormidla státu nejvíce třeba; fanatickou touhu dodržet pravidla a řád, i kdyby to znamenalo nelidskou námahu a strádání. Jedině takové „Karly“ to zkorumpované VIP prostředí věrchušky nesemele.

Nenechejte se ohlupovat tím, kdo má nejmasivnější a nehlasitější PR a promo. V době internetu už snad není třeba mít desítky milionů korun na zviditelnění. Když nějaký blog poukáže na nějakého takového „Karla“, čtenáři mohou zařídit, aby byl čten třeba padesát tisíc krát. V podstatě je to zadarmo – jen za připojení k internetu.

Začněte tím, že přivedete lidi na tento blog, který naléhá, že jedinou cestou k lepšímu příštímu je ty „Karly“ vyhledávat a všestranně podporovat. (V zájmu všech, protože všem snášejí zlatá vejce.) Tento blog může být pro lidi takový start.

Bohužel, nečekám zde nějakou ohromující čtenost. Nanejvýš mírný nadprůměr, možná i jen průměr.

Kolik z masových čtenářů vůbec jen dočte až sem? Jak velká část čtenářů si raději přečte o někom, kdo je horší než oni sami, a jak je nutné to těm horším nandat? Jak velká část čtenářů se okamžitě otráví, ba vypne pozornost, když se píše o lidech, kteří jsou lepší, ukázněnější než oni? Přičemž bez respektování lepších se právě ani těm masám nezlepší na jejich životní situaci lautr nic.

Většina lidí se podle mne raději pachtí tupou pilou s tím stromem. Nadávají jen na konkrétní jednotlivou událost, co je teď aktuálně naštvala. Tj. většina lidí čte hlavně blogy o těchto konkrétních jednotlivostech, místo aby si navíc i ostřila pilu a sekeru (= promýšlela širší systémové souvislosti,  vyhledávala a podporovala „Karly“).

Tento blog tedy chce sdělit dvě poselství: A) sami se vzdělávejte v technikách duševní práce. B) Těm, kteří jsou v nich nejlepší a k tomu ještě slušní, nezáviďte. Neodvracejte se odporem při přečtení, že oni jsou v něčem schopnější než vy. Dejte jim svou podporu a šanci spravovat vaše záležitosti. Nikdo jiný to pro vás tak užitečně neudělá jako oni.

Právě velký člověk si váží těch ještě větších, než je on sám.

Vedle čtenosti zde nečekám ani žádnou ohromující karmu. Ani po ohromující karmě nebo čtenosti sám pro sebe netoužím. Milion mých knih mezi čtenáři, spousty rozvíjejících nápadů i vděčných ohlasů  v papírových dopisech a mailech – to mi vrchovatě stačí; tam už prostě nemám, co více bych si mohl v životě přát.

Čteností, karmou a doporučeními pod tímto blogem, vážení přátelé, neposuzujete, neoceňujete ani tak mne, ale sebe. Nikoho jiného, než sebe dohromady, než naši zemi. Než pravděpodobnost zlepšení mizérie. Řečeno ne moc spisovně, ale výstižně: Vaše všímavost k tomuto blogu, ta není o mně, ta je o vás. Posuzujete nic než svou vlastní naději. Čtenost a karma tohoto blogu je takovým malým testem, jak velkou tu naději máte. Jak velkou ji máme my všichni společně.