Celý život, celý svět, včetně blogera roku

Měli jste někdy - například u vynikajícího filmu - pocit, jako by se vám při jeho sledování najednou otevřel „celý život a celý svět“?  Se vší lidskou statečností i zbabělostí, šlechetností i zradou, mládím i stářím, úžasnou lidskou genialitou i nebetyčnou lidskou hloupostí?

Lidé si o tom pocitu občas říkají. Bývá spíše výjimečný, ale když už přijde, tak stojí za to – a v paměti zůstává na celý život.

Přesně před třiceti lety, v březnu 1984, se poprvé na českém, a nejspíše i na světovém trhu objevil ne film, ale vzdělávací akce, Týdenní rekreačně zdokonalovací pobyt, který měl podobné účinky jako mimořádný kultovní film. Také vyvolával nadšení až dojetí, také zůstával a zůstává snad všem účastníkům v paměti na celý život.

V té akci přicházela za jejími účastníky dlouhá  řada našich i světových osobností. Lidé bohatí, slavní, úspěšní, někdy veřejně známí a někdy zastrčení, každopádně však pohodoví, moudří. Přicházeli v podobě učitelových citátů z jejich děl, citátů z jejich životních příběhů a osudů. Účastníci té akce poznávali tajemství jejich úspěchu – hmotného i co do životní pohody a vyrovnanosti.  A nesmírně se z toho těšili.

Kdo všechno přicházel?

Začněme na domácích luzích a hájích. Mezi prvními se „hlásil o účast“ Karel Čapek.  A to se svými dvěma kapesními povídkami.

Básník. Pomocí verše „labutí šíje, ňadra, buben  činely“ odvodili vyšetřovatelé registrační značku auta, které způsobilo tragickou nehodu – šlo o číslo 235.

Experiment profesora Rousse. Čechoameričan, úspěšný profesor Harvardovy univerzity, odhalil na principu asociací závažného zločince, který se pod působením jeho metody vlastně prozradil sám.

Na vzdělávací akci navštěvuje účastníky Karel Čapek s těmito dvěma jednotlivostmi – a účastníci se těší, že rozumí psychologické podstatě těchto jevů jako nikdo jiný, velmi komplexně a v mnohem větší šíři než mladý český spisovatel z Malých Svatoňovic, později Prahy.

Každý šikovný účastník onoho vzdělávacího pobytu by po probrání kapitoly o paměti a koncentraci byl jistě schopen i napsat další kapesní povídky nejméně stejně chytře a znale jako Karel Čapek. Samozřejmě – z hlediska etického se to nedělá, aby někdo publikoval pod cizím jménem slavného spisovatele své věci. Ale kdyby náhodou šikovný účastník hypoteticky chtěl, tak by to svedl – a čtenář středoškolák při povinné četbě, ba ani sečtělý dospělák by žádný rozdíl mezi ním a Mistrem Čapkem nepoznal.

Mezi studenty oné akce přicházejí dva mladíci, kteří spolu večer co večer na konci padesátých let mnoho týdnů hrávali „od nevidím do nevidím“ v hospodě ve vykřičené čtvrti Hamburku. Jeden z těch hudebníků se jmenoval John Lennon, druhý Paul Mc Cartney. Studenti vědí, proč to těm dvěma později tak dobře spolu ladilo v rámci poněkud známé skupiny Beatles – a proč je ten jeden přeživší z obou dnes mezi třemi nejbohatšími žijícími Angličany. Ctižádostiví studenti té akce dostávají dobrou možnost tyto dva v kariéře napodobit nebo se jim aspoň přiblížit.

Do akce k jejím žákům přichází známý izraelský politik a státník Šimon Peres. Sděluje, kdo a čím vyhraje v globalizovaném světě.

Následuje řada odstrašujících příkladů lidí, kteří si dávali různá předsevzetí, ale nedokázali je naplnit. Studenti vidí, jak se mnoho a mnoho lidí včetně některých univerzitních profesorů bezmocně plácá v nejasném chápání pojmů „pevná vůle“, „motivace“, „vytrvalost“. Poznávají, proč statisíce našich lidí středního věku končívají jako věční začátečníci v angličtině, ačkoliv je to pak velmi mrzí, ačkoliv svou „pevnou vůli“ vynakládali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Žáci vědí, jak to řešit. A s nadhledem shlížejí na různé zahraniční odborníky, kteří se pachtí s vyřešením prokrastinace. Žáci této akce, o níž od začátku mluvím, mají zde úplné a definitivní jasno. Ano, ti první už třicet let.

U stejné kapitoly vstupuje do hry baron Rupert von Kratzmar alias student Matěj Kráčmera (= Miloš Kopecký). A vysvětlení jeho tajemství, proč byl tak úspěšný, že vyšlechtil masožravou rostlinu tak obrovskou, že žere dogy i lidi. Že dokáže podle hudby naservírovat šálek čaje i podat cukřík. Být Kratzmar reálným biologem, Nobelova cena jej určitě nemine.

K žákům oné vzdělávací akce přicházejí formou citátů a příhod bratři Jan a Jindřich Pospíšilové z Brna, dvacetinásobní mistři světa ve svém sportu – v kolové. Klíčové tajemství jejich úspěchu spočívalo v jedné jediné větě, kterou jim jejich trenér Rudlof Hart vždy šeptnul pár vteřin před rozhodujícími zápasy. Určitě to nebylo nic na způsob „hoši, vynaložte co nejvíce svou pevnou vůli“. Ale něco úplně jiného. Studenti přesně vědí, co to bylo. A proč to tak bylo. A jak něco obdobného mohou využívat oni sami, když u nich půjde do tuhého – třeba nejen při sportu, ale při všech důležitých momentech života – přijímačkách na vysněnou školu, konkurzním pohovoru na vysněnou pozici atd.

No – nebudu jmenovat všechny návštěvníky oné vzdělávací akce, bylo by jich jistě přes stovku. Snad dále jenom pár zajímavých.

Tak například Halina Pawlowská. Co zaručeného  radí kterékoliv ženě, když chce být vysoká, bystrá a ztepilá? Studenti té akce se naučí zobecni tuto radu – a její modifikace používat pro sebe, kdykoliv bude potřeba.

Přichází Jindřich Plachta alias profesor Matulka ve známém historickém studentském filmu. Proč najednou tak hladce složil náročnou zkoušku, které se léta bál? Přichází Jiří Sovák alias Evžen Huml. Proč nakonec přec jen koupil chalupu na vesnici, když se předtím zapřísahal, že nikdy o ni zájem mít nebude.? Jak to zobecnit a jak přesvědčit kohokoliv o čemkoliv, pokud je to reálně byť jen trochu možné? Žáci oné akce vědí.

Přichází Josef Alois Náhlovský. Nebo spíše přibíhá – obdobně jako celý zadýchaný přiběhl na pódium zábavného seriálu Petra Novotného (Novoty či Dobroty) s tím, že nalezl řešení na všechny problémy světa? Náhlovský tam tehdy předvedl tři, čtyři aplikace, absolventi onoho kurzu jich umějí milion – tedy vytvořit si tu patřičnou sami, kdykoliv si vzpomenou, kdykoliv je zapotřebí.

Přichází i Aristoteles se svým velmi moudrým výrokem o tom, jak se optimálně rozčilovat. Přicházejí – jak jinak – Voskovec s Werichem a jejich řešení svízelné životní situace pomocí písničky o stonožce. Studenti opět znají princip – a ti šikovní jsou po kurzu schopni si vytvořit písničku nebo básničku s obdobným psychologickým účinkem, kdykoliv bude zapotřebí.

Přichází i Jarek Nohavica, ve formě citátu ze své písničky „Proutníci kluci“. Jak to dělají? Jak sbalit holku? Žáci rozumí – a opět umějí zobecnit. Stejně tak v mistrovské namlouvací rétorice účinkují – pořád v jedné a téže několikadenní vzdělávací akci – Tony Curtis a Marilyn Monroe. Sami na jachtě – ve scénce, kde se vše pozitivně zlomí a k happy endu obrátí.

Přicházejí veleúspěšní sportovci – například Barbora Špotáková a Usain Bolt. Žáci sledují, jak se tito dva intuitivně dobrali k jádru tajemství úspěchu a odbourání vnitřních bariér. Žáci kurzu umějí to jejich zobecni, použít stejně dobře i lépe pro svůj úspěch. Přichází i řada nešťastných trenérů, třeba tenisoví trenéři žen – a naříkají, proč jejich skvěle vytrénované svěřenkyně najednou ztratí dlouhou řadu lehkých balonů po sobě. Nešťastní trenéři zakončují (cituje se z novin z rozhovorů s nimi) rezignovaným povzdechem, že tohle vyřešit by byla rada za milion. Žáci kurzu tu optimální radu všichni znají a dobře chápou. Všichni by se mohli zvednout z lavic, dojít k nešťastnému trenérovi a ten milion si vyinkasovat.

Pro žáky přestává být tajemstvím hypnóza, talismany, placebo efekt. Účastnice, které se setkaly samy nebo ve svém okolí s psychogenní ženskou neplodností, už optimálně věří, jak se přestat trápit a vyřešit to. Tedy – jak konečně otěhotnět a mít své vlastní miminko.

Přichází novinářka Radka Kvačková a sděluje velké tajemství, jak své dceři (víme, kdo to je) kdysi účinně žehlila hrozící špatné známky z matematiky. Účastníci znají celý obecný princip tohoto žehlení – a umějí jej samozřejmě pro sebe opět použít kdykoliv.

Přichází  famózní ruský violoncellista Mstislav Rostropovič se zážitkem svého koncertu, kdy podal svůj životní výkon (v Royal Albert Hall v Londýně dne 21. srpna 1968, hrál tehdy Antonína Dvořáka). Žáci opět znají podstatu do poslední mrtě. A použijí ji, až půjde o jejich životní výkon.

Přichází G. B. Shaw, Seneca, Jan Neruda. Samozřejmě Jára Cimrman – poctivě vždy citovaný s ctivým uvedením svých duchovních otců pánů Svěráka, Smoljaka, Šebánka. Přichází spisovatelka Nataša Tanská. Také bulharský angličtinový mág profesor Georgi Lozanov. I jej svým zobecněním žáci oné vzdělávací akce překonají (při vší úctě k němu) a pomohou si k optimálnímu naučení se anglicky.

Přichází Old Shatterhand, jak jinak.

Přichází i Antonín Panenka se svou slavnou penaltou ve finále mistrovství Evropy.

Přicházejí různí mistři obchodní komunikace. Ti slušní motivující i – jako odstrašující příklad - ti neslušní šmejdi manipulující. Žáci je umějí prokouknout, umějí rozeznat férovou slevu od té podvodné.

Přicházejí mnozí guruové zahraničních metod soft skills – opět se stejným výsledkem – s konečným vítězstvím účastníků té vzdělávací akce.

Přichází i dlouhá řada dalších, neméně zajímavých osobností. Ale na malou ukázku toto snad stačí.

No a abych nepominul konec titulku tohoto článku. Od svého vítězství v anketě Bloger roku 2013 bude přicházet i Ladik Větvička, nedávný absolvent této vzdělávací akce, který na ni chytře poté též poslal dva  své potomky. Ten uvedené principy používá tak skvěle a pravidelně na čtenáře – až jej prostě zvolili. Bylo to nevyhnutné.

A  toto vše se proslavilo právě před třiceti lety pod názvem „kurz rychlého čtení“ nebo synonymicky „kurz rychločtení“. Později  též „kurz racionálního čtení“.

Od zahraničních kurzů speedreadingů,  Schnellesen apod. a jejich řídkých českých blízkých napodobenin se daná vzdělávací akce liší asi jako bugatti veyron od fiatu tipo. Její autor je Čech, jejími absolventy je několik tisíc skvělých elitních Čechů, Slováků a příslušníků jiných států.

Jen blázen by ten rozdíl mezi speedreadingem a českým unikátním kurzem rychlého čtení neviděl.