Jak jsem se (ne)seznámil s rychlým a racionálním čtením v NDR

Po téměř třiceti letech se odtajňují zajímavé informace ze zákulisí. Čtěte. V nejznámější publikaci o rychlém čtení a racionálním čtení Davida Grubera, tj. v reportáži a příloze Mladého světa č. 52/1985, píše redaktor Petr Trojan zhruba toto „…David Gruber se seznámil s rychlým čtením na Bergakademii Freiberg v NDR…“.

V někom to může vyvolat dojem, že David Gruber tam v NDR mohl navštívit nějaký kurz rychlého nebo racionálního čtení, že si mohl ověřit jeho fungování – a že tedy není od píky autorem takovéhoto kurzu.

Skutečnost je jiná: Na Bergakademii  Freiberg nikdo žádný takový či obdobný kurz (Schnellesen, Rationelles Lesen apod.) v oněch letech  nepořádal. Ani není známo, že by někdy jindy.  David Gruber takový nebo podobný kurz tedy nemohl navštívit.

Realita, jak se věci mají, je poplatná tehdejší době.

Redaktor Petr Trojan řešil různé formulace svého zásadního reportážního článku s Davidem Gruberem jednak osobně celý týden v červenci 1985 v Šilheřovicích, kdy kurz sám absolvoval, jednak v řadě dopisů a telefonátů mezi červencem 1985 a prosincem 1985, kdy reportáž vyšla.

Připomeňme si, že tehdy bylo nepřípustné, aby u nás vzniklo něco populárního bez „inspirace sovětským vzorem“. Tak jako musel být citát z Marxe nebo Lenina prakticky v každé diplomové práci, tak naše totalitní orgány byly ochotny vzít rychločtení a racionální čtení na milost jen tehdy, když už něco podobného někdo dělal v Sovětském svazu, našem vzoru na všechno.

Citaci Lenina se nevyhnul ani redaktor Mladé Fronty Libor Ševčík, který psal článek o šilheřovických autorských kurzech Davida Grubera rok předtím, tedy v roce 1984.  Přes vnitřní odpor Davida Grubera i redaktorů ke všemu leninskému a sovětskému  byla citace Lenina nutné zlo, aby článek vůbec mohl vyjít a aby poskytl čtenářům řadu skutečně užitečných informací. David Gruber nemohl redaktorovi Ševčíkovi v uvedení Lenina nijak zabránit, sám Ševčík to jistě napsal „se zaťatými zuby“.

No a teď si připomeňme dialogy (jejich tresť) Petra Trojana (dále PT) a Davida Grubera (dále DG) osobně v Šilheřovicích a pak na dálku v onom období červenec – prosinec 1985.

Petr Trojan (PT): Davide, jak ses k tomu (rychlému a racionálnímu čtení) vlastně dostal?

David Gruber (DG): Zdrojů je jen několik, strašně špatně se shánějí. Ovšem – všechno jsou jen knižní zdroje. Není známo, že by někdo dělal přímo kurzy s živým učitelem u nás, v českém jazyce. Sem tam velmi řídce se nějaký pedagog v článku nebo rozhovoru v novinách  vyjádří, že „… hm, rychločtení jistě ano, to nemusí být špatná věc…“, ale vždy zůstane jen u sladkých řečiček, skutek utek. Takže když jsem sestavoval kurzy od píky sám, minutu po minutě, nebylo zprvu vůbec jisté, zda to bude fungovat. Musel jsem hodně zkoumat a experimentovat, než jsem to dal  na trh pro lidi.

PT: Ale přece jen nějaký zdroj musel být hlavní a největší.

DG: To je pravda. Jedním z nejsilnějších zdrojů je kniha „Wolfgang Zielke: Čteme rychleji, čteme lépe.“ Vyšla v roce 1972.  Po svém vydání úplně zapadla, je už to spousta let, nikdo z běžné veřejnosti o ní neví, horko těžko jsem si ji kdysi vypůjčil z vědecké knihovny přes meziknihovní výpůjční službu. Od toho Zielkeho jsem se inspiroval jeho testováním čtenářského výkonu, jeho cvičeními na rozšiřování zrakového rozpětí a jeho know-how o práci oka při čtení, o fixacích apod. Ale to je tak nanejvýš desetina mého kurzu, i když na první povrchní  pohled nápadná. V kurzu rychlého a racionálního čtení mám, jak jsi sám zažil, spoustu dalších technik duševní práce – jak hospodařit časem obecně, jak mít vše včas hotovo, dále všechno podstatné o zlepšení praktické paměti, vše podstatné o tom, jak se přinutit, když se ti nechce do práce a studia,  mnohé rétorické a emoční dovednosti, prostě,  jak říkají moji žáci – v kurzu je celý život a celý svět, od rychlejšího usínání přes zvládnutí psychogenní ženské neplodnosti až po úspěšnější namlouvání partnera. Stovky dobrých rad ze všech oblastí rozvoje osobnosti a člověčího úspěchu. A to co nejméně formou poučování a co nejvíce formou, aby si na to po mých návodných otázkách přišel každý sám. To v Zielkem není. Kromě Zielkeho jsem musel prostudovat stovky dalších knih, zejména od českého autora dr. Jiřího Tomana – a vše sám dlouho ověřovat v pokusném provozu.

PT: No dobře, tak tedy Zielke, Jiří Toman a další.

DG: Pravda, tito dva byli tak silnou inspirací, že jsem považoval za nezbytnou etickou povinnost jim napsat. Seznámit je s tím, co dělám, abych, proboha, nedělal něco, co se jim třeba nebude líbit. Bez úcty k proslaveným předchůdcům snad ani nejde dávat něco seriózně na trh. Naštěstí mám od obou z nich velkou podporu ve svých kurzech. Jiří Toman přímo rychločtení nikdy nedělal ani o něm nepsal, ale drží mi palce. Zielke ho dělá už řadu let – a také mi drží palce, radí mi k mým televizním vystoupením  a posílá německé knížky. Dobře ví, že nikdy nebudeme konkurenty, protože se nikdy v životě nepotkáme.

PT: Proč nepotkáte?

DG: Protože on je ze Západního Německa, z Düsseldorfu.

PT: Aha, to je jasné. Ty nesmíš tam, on nemá proč přijet sem. A ty jsi mu psal dopisy? Bez povolení svého zaměstnavatele?

DG: No, kajícně doznávám , že psal. Samozřejmě že první dopis jsem mu musel napsat a poslat stejně dvakrát. Poprvé jej určitě zabavila StB, ten druhý se stejným textem už mu došel. Také on musel svou první odpověď psát dvakrát. První byla zabavena, druhá mi došla. Zatím mne nezatkli. Víš co, Petře, napiš, že jsem se hodně inspiroval Wolfgangem Zielkem.

PT: Davide, ty ses asi zbláznil (a dlouhý tichý výmluvný pohled)!!  Inspirace západním Němcem? Imperialistou? Navíc v netechnickém oboru? To mi šéfredaktorka hodí na hlavu, to nikdy nemůže projít. A pak někdo skočí po tobě – neohlášený pracovní styk se západním cizincem…

DG: No dobře, ale do seznamu literatury jej snad dát můžu, ne?

PT: To asi ano, ale ať je obalený dalšími zdroji ze socialistických zemí.  A stejně – nemohu jen tak napsat, že jsi kurz vytvořil od začátku sám, to by bylo blbý. I když vím, že je to pravda. Naši lidé už dávno nejsou zvyklí, že někdo něco vytvoří, vynalezne, ale vždy čekají, že to odněkud převezme. To víš – autoprojekce – kdo sám nic nového užitečného  nevymyslí, ten by šíleně záviděl druhému, a proto podle sebe soudí druhé. „Když já opisuji, tak všichni ostatní přece taky.“

DG: Je pravda, že určité dobré knihy o technikách duševní práce píšou na Bergakademii Freiberg. To je v tom dobrém Německu, tedy v NDR, kousek od Drážďan. Znám se s docentem technické kybernetiky Dietmarem Richterem, který tam učí. Ten mi doporučil bezva knihu „Erfolgreich studieren, sich qualifizieren“, kterou tam vydala „Section für Studientechniken“, taková jedna jejich katedra.

PT: A byl jsi někdy na té Bergakademii?

DG: Upřímně řečeno, nebyl.  Jen za Dietmarem v jeho bydlišti v Drážďanech. Jedna přátelská soukromá návštěva dva dny. A on pak byl u mne v Ostravě a v Beskydech.

PT: Tak víš co, já napíšu, že ses s rychlým a racionálním čtením seznámil na té Bergakademii Freiberg. To je země socialistického tábora, šéfredaktorka se uklidní, že ji nebudou na ÚV KSČ mýt hlavu kvůli jakémusi západoněmeckému zdroji.

DG: No, já nevím, když já jsem tam ani nikdy nebyl, oni žádné kurzy rychlého nebo racionálního čtení nedělají, nic podobného. Ani nevydali žádnou knihu přesně  o tom…

PT:  Neboj se, já to už nějak zformuluji. A dám to tam jen v případě, že bez toho by byla celá reportáž ohrožena…

Tak to je – po letech – celá odhalená pravda o tom, jak jsem se „dostal k rychlému a racionálnímu čtení“. Člověk, pokud je kreativní, se někdy dostane k  něčemu jako  Edison k žárovce nebo James Watt k parnímu stroji. Je autorem, objevitelem.

A ti, kteří přišli po něm, učili se od něj, přišli k hotovému a ověřenému, mu občas závidí. Ta závist byla, je a bude, co svět světem stojí. A projevuje se tím, že si závistivci sugerují: „ten kurz nemohl vymyslet celý on sám, to se musel někde sám zúčastnit a od někoho to převzít.“ Inu – psychologové to nazývají „princip autoprojekce“, lidově řečeno „podle sebe soudím tebe“.

Sytý hladovému nevěří.  I vy, milí čtenáři, se setkáváte s povrchními hodnotiteli svého života a práce, kteří vidí jen výsledky, ale ne tu vaši námahu za nimi. Oni se namáhali stokrát méně – a mají nezlomný pocit, že vy jste se také namáhali stokrát méně. Tak jak si dovolujete mít a užívat si pěkný výsledek své práce?

 To je princip lidské závisti.

A ještě si vychutnejte třicet let starý novinový článek s povinným „Leninem“. Přesně - z 11. srpna 1984. Kolik vám tehdy bylo?

Dovedete si představit, jak jsem nad úvodní větou zuřil… Ale kromě prvních slov už v článku jsou užitečné věci, dnes stejně živé jako tehdy.