Obyčejný den české Učitelky – v civilizovaném státě

Bystrý kolega bloger Pavel Jurutka trefně vylíčil strasti české učitelky současnosti. Četli to snad všichni, kdo sem chodí na blogy. Zhusta to i ocenili, podle mne naprosto právem.  Pojďme se ale nyní podívat, jak by takový den české Učitelky vypadal ve vyspělém civilizovaném právním státě. Čtěte – a vychutnejte si kontrast.

Pokud jste Jurutkův skvělý blog nečetli  - v což nevěřím – tak je zde. Ale i když jste jej četli, nebude marné pro srovnání do něj při čtení tohoto parafrázujícího blogu občas nahlížet.

Takže nyní  popíšu jeden den české Učitelky s velkým U. Tedy dámy v profesi, která je páteří každého civilizovaného státu. Co může být důležitější pro stát než jeho optimální budoucnost, ne?

Učitelka Helena

nevstává v pracovní den před půl osmou. Musí se přece dobře vyspat. Její perfektní psychická i fyzická pohoda a svěžest je pro slušný stát velmi důležitým faktorem.

Než vstoupí do třídy, nesmí být rozptylována žádnými vedlejšími vjemy, natož nějakou administrativou, formuláři, „papírováním“ – ať už klasickým nebo na počítači. Její plná koncentrace na výuku je pro stát klíčová – a stát velmi důsledně hlídá, aby Učitelka vstoupila v devět do třídy v maximální pohodě a formě.

Učitelka si samozřejmě doma nechystá na den žádnou svačinu, protože v perfektně zásobeném školním bufetu si může za režijní  ceny koupit, co ji jen napadne. Přestávky jsou dostatečně dlouhé na to, aby zvládla drobné posilující občerstvení v klidu sníst, plus dobře si připravit pomůcky pro další hodinu.

V kabinetu najde Učitelka Helena nějaký formulář. Má tam vyplnit sice asi jen pět řádků pro ministerstvo, ale uvědomuje si, že danou informaci už dříve posílala, a navíc, ministerstvo si to může zjistit odjinud a nezdržovat ji od pedagogické práce. Cinkne tedy na svého asistenta (na každých pět učitelek je ve škole jeden asistent, který je důsledně chrání před jakýmkoliv administrativním balastem), aby to vyřídil. Na asistenta se může spolehnout, on už to dotáhne. Ministerský úředník, který tento zbytečný formulář vymyslel, bude jistě citelně finančně postižen a bude se muset v tisku veřejně všem učitelkám omluvit za zdržování.

Přesně o půl deváté, půl hodiny před prvním zvoněním, dojde Učitelka Helena důstojným krokem k šatnám, kde má dozor. Všechny přítomné děti ji uctivě zdraví. Ale co to – dnes došlo k naprosto výjimečnému jevu: Dva neukáznění žáci – Štefan s Patrikem – se začínají pošťuchovat, snad dokonce se hodlají prát. Patrik užuž hodlá mlátit Štefana do hlavy. Helena na ně jen jemně zvýší hlas. Oba se zarazí. Strnou hrůzou, jaké že to citelné nekázně se dopustili. „Jak si to představujete?“ otáže se jich Helena.

Rváči mlčí. Ale mlčení hned protrhnou okolostojící děti, které Učitelku informují, že Patrik si začal. Mezi žáky a žákyněmi patří  nejprestižnějším vlastnostem bez váhání oznámit učitelům, kdykoliv se někde děje nějaká nepravost. Takoví whistlebloweři jsou nejen na konci každého školního roku oceňováni shora, ale mívají i největší prestiž zdola. Mezi svými vrstevníky.  Jsou to ve své třídě prostě kingové. Jakpak by ne - zabránit šikaně nevinného, zachránit mu zdraví, možná i život, to se cení. V civilizaci jsou mladí lidé vychováváni k úctě k jakémukoliv hrdinství, ať už má podobu záchrany tonoucího z vody nebo udání rváče.

 Na tváři Patrika se po prozrazení skutečného stavu věci  objevilo něco jako slabý, slaboučký, leč přece jen trochu drzý úšklebek směrovaný Učitelce. Helena to vidí. Vypálí Patrikovi takovou facku, že Patrik skončí v kotrmelcích v rohu šatnové klece. Pochopitelně ani ne tak za ten úšklebek, ale hlavně za rvačku, která mohla skončit zraněním nevinného. V civilizaci nelze beztrestně mlátit do hlavy žádné nevinné dítě, tedy ani Štefana. Učitelka Helena tomu zabránila tím nejprostším a nejefektivnějším způsobem, a hlavně preventivně.

Přítomní žáci i žákyně učitelce zatleskají a Patrika sledují opovržlivými pohledy s velkým zadostiučiněním.

Po první odučené hodině má Učitelka Helena volnou hodinu. Je pozvána do ředitelny, kde už je přítomen otec nepřizpůsobivého Patrika. Vypadá rozladěně. Dokonce se zdá, že místo aby se chystal Patrikovi ještě z každé strany jednu přidat (ukázalo se totiž, že Patrik Štefana již před touto ranní strkanicí šikanoval, a nebýt včasné dobře mířené facky, že by ho nejspíše zmrzačil), tak se mračí na paní Učitelku  a chystá se – to snad ne – pro-tes-to-vat proti její ranní facce. Sotva však začne protestovat, seřve jej ředitel školy tak, že Patrikův otec cítí nepříjemné svírání u svého konečníku.

Závěr je jasný. Patrik bude okamžitě vyloučen ze školy, opovážlivost jeho otce bude mít dohru v jeho zaměstnání. Možná jej dokonce propustí. (Ne ředitele školy, ale Patrikova otce – jak jinak v civilizaci.) Patrik senior se totiž postavil  Učitelce vykonávající spravedlnost a chránící nevinného – a to se v tomto státě prostě nedopouští. Učitelka vykonávající spravedlnost je nedotknutelná.  Těžko bude Patrikův otec po propuštění hledat práci někde jinde. Coby rodič je za svého syna zodpovědný, takže je to vlastně on, otec Patrika, který rukou svého nezdárného syna hodlal zmrzačit nevinné dítě - tj. Štefana. Pěkně si to zavařil na řadu let…

Třetí vyučovací hodinu Učitelka Helena opět učí. Vtom najednou jednomu z jejích žáků zazvoní ve vyučování mobil. „Okamžitě ho dej sem,“ praví studeně nekompromisně Helena. Telefonista donese zkroušeně svůj mobil tabuli, protože ví, co bude následovat. Helena dá mobil na podlahu a dupne na něj tak silně, že tento přístroj už nikdy nebude fungovat.  Navíc – tato nekázeň se s mobilovým žákem potáhne celý život. Možná se časem bude mít dobře, jedno nedvolené zazvonění je prkotina. Ale - už nikdy nesmí například od státu získat stejně dobré zaměstnání jako ti stejně schopní žáci, kterým ovšem za celou dobu školní docházky mobil nikdy nezazvonil.

Ostatně – je to tak v preambuli Deklarace práv dítěte, kterou v tomto státě všichni respektují. V preambuli Deklarace stojí:

Ukázněné dítě musí mít po celou svou budoucí pracovní kariéru lepší podmínky a lepší životní úroveň než dítě neukázněné. Práva mají v prvé řadě ti, kdo dodržují své povinnosti.

Řada nevládních organizací dodržování této Deklarace kontroluje. A nepřipustí, aby se někdo, komu v dětství ve vyučování více než třikrát ročně zazvonil mobil, dostal do pozice poslance, senátora, člena vlády, vyššího ministerského úředníka… prostě nikam na nějaké důstojné a vážené místo.

V poledne Učitelka Helena zjišťuje, že před třemi dny řádně vyplnila a podala žádost o nové mikroskopy, ale ty mikroskopy dosud ve škole nejsou, dodavatelé se zpozdili.  Stačí jedno jediné Helenino tiše pronesené slůvko nespokojenosti s tímto zdržením -  a firma dodávající mikroskopy už je nebude dodávat. Ani škole, kde pracuje Helena, ani žádné jiné škole.

Je půl třetí, Vyučování skončilo, jemný šustot přesunujících se dětí utichl. Helena přemítá, zda si na víkend zaletí odpočinout a získat novou inspiraci na Mallorku nebo na Kanárské ostrovy. Při svém základním platu šedesát tisíc hrubého o nějaké nákladnosti takovéhoto leteckého víkendu vůbec neuvažuje.

Přednedávnem takto Helena létala na prodloužené víkendy – pátek až pondělí – vždy na Seychely. To  se totiž umístila v učitelském žebříčku úspěšnosti ATP (Association of Teaching Professionals) v první padesátce v celé republice. A díky tomuto umístění měla celý měsíc přípatek sto deset tisíc k základnímu platu.

Učitelský žebříček ATP se stanovuje každý měsíc na základě podrobného objektivního sledování. Prémie nejlepších tří vyučujících na celostátním žebříčku přesahují následující měsíc půl milionu korun. A pokud tito medailisté létají na prodloužené víkendy, tak zásadně do pětihvězdičkových hotelů. Přece nebude špičkový učitel bydlet někde ve čtyřhvězdičkovém -  stejně  jako například průměrný ředitel banky, ne?

A jak to, že víkendy měla tehdy Helena prodloužené? No samozřejmě, věci mají svou přirozenou logiku. Když někdo z učitelů bývá na poradách iniciativní a mívá podnětné návrhy, dbá vždy ředitel školy o to, aby si aktivní učitel za svou aktivitu mohl „válet šunky“. Iniciativnímu navrhovateli není dán za jeho iniciativu hned trest ve stylu „hoď mi to do mailu na dvou stránkách“, ale naopak, je mu práce citelně ubráno. Dostává vždy nejméně jeden volný pátek a jeden volný pondělek. Pracují za něj ti, kteří iniciativu neprojevili.

Konec příběhu o jednom dni Učitelky Heleny. Berte to jako malý dárek všem obětavým, slušným a  schopným učitelům k začátku jejich zasloužených prázdnin.  A až nastane září a ve škole zase bude všechno úplně jinak, mějte tento článek vytištěný, před svým pracovním stolem přišpendlený – a ve chvílích stresu se do něj opět aspoň na chvilku začtěte.

A zvedněte  při tom hrdě hlavu.