Naplano si ponadávat, nebo řešit?

Když se nějaký palčivý problém pojmenuje, pravdivě rozebere a svěže popíše v blogovém článku, je to prima čtení. Člověk si v souznění myšlenek s autorem článku uleví, zanadává; navíc si doplní další souvislosti do celkového obrázku o naší společnosti. Ale:

Ale daleko lepší než jen tak si zanadávat je problém řešit a vyřešit. Nemohu si pomoci, elementární logika mne vede k následujícím úvahám:

Když třeba dvacet tisíc lidí s gustem soucítí s článkem trefně kritizujícím nedůstojné pracovní podmínky českých učitelek, když více než tisícovka z těchto čtenářů daný článek i ocení – pak by mělo nejméně stejných dvacet tisícovek hltat článek o náznaku řešení tohoto problému.  A domáhat se toho, aby řešení, pokud v myšlenkové podobě existuje a v malém se i prakticky osvědčuje, bylo rozšířeno všude, všeobecně. Čtenáři by měli okamžitě psát petice na vládnoucí instituce toho státu, měli by vejít do ulic, demonstrovat… vždyť přece chtějí mít svůj stát s platy, celkovou životní úrovní a mezilidskými vztahy jako Švýcarsko, nebo ne?

A když už ne demonstrovat, tak jistě udělat vše, co moderní  internet umožňuje, aby se informace o tomto řešení dostala před oči minimálně statisícům našich lidí, aby se šířila internetem jako virus, aby se šířila řetězovou reakcí jako jaderný výbuch (v pozitivním slova smyslu).

Ale – lidé to nedělají. Ponadávat si – to je takový vrabec v hrsti. Prakticky řešit – to už je takový holub na střeše.

Nenabádám k šíření svých blogových článků z nějaké ješitnosti. Z šíření blogových článků nemám ani korunu. Více se musím z hlediska své obživy starat o šíření těch svých knih, e-knih a audioknih, kde se přečtení platí, z nichž tedy živím nejen svou rodinu, ale i svůj podpůrný tým. A v této placené oblasti už těžko mohu dosáhnout prestižněji více. Za peníze se prodalo více než milion výtisků mých knih, na našem knižním trhu několikanásobně více než třeba od těch nejhvězdnějších harvardských profesorů.  Rozdal jsem desetitisíce autogramů. Ohlasy a zpětnou vazbu myslících lidí za uplynulých třicet let si ve svém celku těžko dovedu představit nějak ještě lepší, než už ve skutečnosti je. To se jistě všeobecně ví.

Na šíření svých bezplatných článků na blogu mám tedy osobní zájem logicky nesrovnatelně menší. Ale čtenáři, ti by měli mít svůj vlastní zájem velký, osobní naléhavý.

Mrkněte jen na mé tři minulé články na tomto blogu, které bezprostředně předcházejí tomuto.

Obyčejný den české Učitelky: Odkazuje na inspirující blog kolegy Pavla Jurutky, který si stěžuje, který si tak nějak snaží ponadávat. Můj se snaží naznačit řešení. Poměr čtenosti si najdete sami. V žádném případě netvrdím, že kolega Jurutka s trefnou analýzou by měl mít čtenost menší. Spíš by měla mít čtenost větší, ba srovnatelnou,  ta syntéza, byť jistě nedokonalá a dílčí…

Správná škola pro 21. století: Opět jde o řešení – stačí jedno rozhodnutí ministra školství, jedno zasedání jeho nejbližšího kolegia, doslova pár dní akční práce státní mašinerie – a máme skokem lepší školství, máme skokem lepší kvalifikaci své mladé populace atd. Čtenost článku je mnohem nižší než ty desetitisíce, které přijdou na článek stejné tématiky, který si chce „jen“ pasivně ponadávat.

Myšlení bolí, dodržování zákonů bolí ještě více: Tento můj článek je ze všech tří jmenovaných nejméně akčně řešící a nejvíce „nadávající“. A hle – čtenost má ze všech tří nejvyšší…

Obyvatelstvo, náchylné desetkrát více si po straně ponadávat a desetkrát méně odhodlané problémy řešit – toť pravý ráj pro novomafiány, připravené celý stát ovládnout a ždímat jako citron. Chce se mi zvolat: „Lidé, to se opravdu necháte? A co potom čekáte, že se stane, že se zlepší?“

Pravda – řešit věci, to je oproti ponadávání si mnohem namáhavější, riskantnější, plné různých protivenství. Ale první krůček tohoto řešení – a sice roznést povědomí o něm jako virus, to zase tak těžké, namáhavé a riskantní není.

Nebo je? No uvidíme…