Můžeme zcela poznat svůj mozek? Nemůžeme!

Mozek je prostě složitý. „Kdyby byl mozek tak jednoduchý, že bychom ho mohli poznat, byli bychom my sami tak jednoduší, že bychom ho stejně poznat nemohli.“

To praví jeden z největších znalců lidského mozku po psychické stránce, pan profesor Cyril Höschl, mimo jiné též ředitel nového Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy.

Jeho citovaný výrok je příjemně lidsky neokázale vtipný. Hned mi připomněl Švejka, který svým zvláštním druhem geniality, navenek skrývané za blbství, dokázal přežít hrůzné nástrahy světové války v zázemí i na frontě. „Pane obrlajtnant, život je tak složitej a kdekdo je v něm tak chytrej, až je z toho jeden úplně blbej.“ Takhle doslova  to Švejk určitě  neřekl, švejkologové odpusťte, nicméně smysl podobných výroků mi připadá známý; absurdními větnými konstrukcemi se snažit aspoň trochu postihnout absurdity života a  světa kolem nás. Postihnout je – a vysmát se jim.

Pan profesor má s Národním ústavem duševního zdraví nezáviděníhodné administrativní starosti. Sám to v dnešním rozhovoru pro MF Dnes shrnuje: „Je frustrující žít v takovém blbákově.“ A když i mistr nad mistry ve zvládání frustrací říká tohle…

Když se rozhlédnu po okolních zemích střední, popřípadě západní Evropy, jímá mne čím dál více pocit, že už nás předbíhají už úplně všude jinde, úplně ve všech civilizovanějších zemích v sousedství i třeba ob jeden stát. V některých mých předchozích článcích na tomto blogu se  konkrétní příklady dají snadno nalézt.

Nemáme jednotící ideu, nemáme u nás nic posvátného. Není u nás taková věc, člověk, idea, o které by platilo, že kdyby ji někdo znesvětil, tak je okamžitě všeobecným vyvrhelem a desetitisíce lidí vyjdou demonstrovat do ulic, aby si takový vyvrhel už neškrtnul. Není u nás zažitého nic ve stylu Angličanů "nekritizovat královnu", nic ve stylu Němců "kázeň a dochvilnost nade vše", nic ve stylu bratrů a bratranců nejpříbuznějších -  "toto je dobré pro Slovensko", respektive "toto je dobré pro Polsko".

Trochu situaci zachraňuje sportovní fandovství. Však se také kdysi nechal slyšet Ivan Hlinka, vždy nesmírně skromný a nerad hovořící o svých úspěších, že považuje za záslužné to, že Nagano 1998 lidi aspoň trochu sjednotilo; tisíckrát více než snahy jakéhokoliv politika. Jenže Ivan mezi námi už přesných deset let není.

Sportovní fandovství je však málo. Pár sekund si spolu zaskákat na tribuně po gólu nebo po celém vítězném zápase – to je sice fajn;  ale jinak – Čech Čecha už dávno nepodrží před jinými lidmi jen z toho důvodu, že jsou oba ze stejného státu. Vzájemná česká mezilidská nestydatost bez limitů je stále více na postupu.

Snad ještě se tomu umíme vtipně zasmát, nadlehčit svízel nadhledem. Dokáže to Cyril Höschl, dokazoval to Ivan Hlinka, dokazuje to spousta našich skvělých komiků a satiriků. Sám se jim snažím přiblížit vedením své výuky  tak, aby se žáci v učebně často za břicha popadali – z hlediska psychologie emocí tako skvěle zafunguje lidská paměť - a oni se to potřebné dobře naučí.

Je však už nejvyšší čas, aby přišlo něco vážného, opravdového, co by celý svět spojil s Českou republikou a s Čechy. Něco, při vyslovení čeho by Američan, Rus, Švýcar, Brit, Francouz, ba i Němec s úctou smekal a co by spojoval jednoznačně a kladně s naší zemí, s našimi lidmi.

Budeme ještě někdy mít něco takového? Takovou hřivnu? Sami mezi sebou si vznik čehokoliv světově nevšedního zatím spolehlivě ničíme; místo pomáhání kreativnímu tvůrci  -  nenávistnou rovnostářskou závistivostí…

Ale třeba jednou… Kdo ví… Ledacos se proslýchá…