Pro chronické začátečníky v angličtině, které toto jejich opakované ztroskotávání trápí – a kterých jsou pořád v naší zemi statisíce – nemám bohužel žádnou kouzelnou informaci o nějakém novém norimberském trychtýři. Ani našimi médii zbožňovaní a často uvádění „američtí vědci“, ani vědci žádných jiných zemí ten nalévací norimberský trychtýř neobjevili.
Ovládnutí angličtiny z nuly na úroveň advanced (pokročilý) lze ovšem velmi, velmi podstatně zkrátit a učení hodně zpříjemnit. Zkrátit ten studijní proces, který běžně zabírá šest let při typické frekvenci dvakrát až třikrát týdně po jedné až dvou hodinách v jazykové škole, eventuálně zabírá jeden až dva roky aktivního studijního pobytu v příslušné cizině. Zkrátit jej tedy lze. Ovšem nikoli zkrátit na jeden víkend ani na jeden týden. To jsem si za více než dvacet let vedení expresních angličtiny pro zaneprázdněné lidi ověřil nade vší pochybnost.
Zkrátit jej na půl roku (po čtyřech až šesti hodinách studia týdně) a se zdravou kůží zvládnout i při náročném zaměstnání však lze. Výhodu to má i tu, že v životě člověka se půlrok bez nějakých větších otřesů a stresů (typu stěhování, změna zaměstnání, nemoc, narození nebo úmrtí v rodině, delší konflikt apod.) najde desetkrát snadněji než třeba pětileté období bez takovýchto otřesů. Pětileté období v kuse bez vážnějších životních stresů, námah či rozptýlení je téměř nemožné zažít – a takovýto vynořivší se rušivý jev spolehlivě a nezadržitelně spolu s ochabnutím počátečního nadšení zabíjejí proces započatého studia angličtiny.
Co je třeba ke zkrácení, zpříjemnění a hlavně k dotažení studijního procesu do úspěšného konce dělat? Je o tom celá kniha s více než sto tisíci prodaných výtisků. Telegraficky toto:
- Respektovat poznatky psychologie učení, zejména z oblasti paměti, koncentrace, zvládání prokrastinace, ošetření únavy apod.
- Začlenění matematického myšlení, které například umí udělat z „hrozných“ čtyřiadvaceti anglických slovesných časů tři dobře pochopitelné – minulý, přítomný a budoucí – a ty pak jen s trochou matematické logiky modifikovat. Běžným angličtinářům – při vší úctě k nim – se většinou do matematiky moc nechce, matematickou olympiádu dělával jen velmi málokterý z nich. (Zase ovšem znají lépe než matematici řadu dalších užitečných jazykových záležitostí.)
- Začlenění kybernetického myšlení. Kdo si uvědomí zákonitosti přechodu informace od zdroje k příjemci, nutnost přenosu určitého počtu bitů a nutnost zabránění šumu, toho už nebude děsit, že (a proč, z jakého důvodu) angličtí rodilí mluvčí ta strašně „melou“, drmolí, nerespektují hranice slov, často jen naznačují koncovky či celá slova. A přesto jeden druhému krásně rozumějí. Základy kybernetiky pomohou spolehlivě našinci, aby té „směsce pazvuků“ rozuměl taky.
- Uvědomění si negativ naší klasické školské soustavy, která preferovala „správnou mlčenlivou pasivitu“ žáka před „chybnou aktivitou“. Čech, zejména střední generace, se pak celý život bojí aktivně mluvit, aby probůh neudělal hrubou chybu. A trochu mi to vždy v kurzech trvá, abych českého žáka převedl do psychologického režimu „na svou chybu se těšit coby na příležitost k růstu“.
- Velkou paseku dělá katastrofální neznalost našich lidí v oblasti přechodu z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Když v klasickém pomalém kurzu angličtiny žák poprvé s pomocí učitele a spolužáků řekne danou větu správně, jeho snaha končí, on si oddechne a poté je vyvolán a „trápen“ jiný spolužák. Ve správném kurzu prvním správným vyslovením věty celý proces začíná, tam by měl ihned nastoupit dostatečný počet dalších opakování.
- Opakování se má dít formou zvanou „rychlostní Kriváň“, podle obrysu kultovní slovenské hory. Postupným pozvolným zrychlováním do maxima a pak náhlým relativním zpomalením jedné a téže promluvy. Opět není nejmenší problém to pochopit pro toho, kdo zná multimetodu „psychická teorie relativity“. Já opravdu nemůžu za to, že se tomu dosud v našich běžných školách neučí, i když dávám našemu školství už třicet let možnost to do osnov zavést. Někdy s chutí zveřejním, s jakou povýšenou arogancí se příslušné oficiální orgány chovají k mým návrhům, které už dávno mohly hodně pomoci a ulevit statisícům lidí...
Dalo by se ještě dlouho pokračovat. Avšak, v neposlední řadě (= last but not least) zde zbývá ono pravidlo Ivana Hlinky. Aby se z šesti let studia stalo cca devadesát hodin se stejným nebo lepším výsledkem, k tomu musí každá minuta učení studujícího namáhat, nejednou až na horní mez toho, co snese. Musí bolet – jen tak totiž sílí a učí. Možná slovo „bolet“ není to správné. Ono to totiž bolí krásně. Tak jako bolí sportovce posilování s činkami, různé běhy do kopce a jiná „muka“, o kterých však ten sportovec ví, že právě a jedině toto jej přivede k mistrovskému titulu nebo olympijské medaili. Hlinkovo pravidlo nazírané z druhé strany totiž zní: „Co nebolí, to nesílí.“
A v tom je to celé. Příliš mnoho našich lidí si za čtyřicet let totality zvyklo na práci stylem „klídek, pohodlíčko, nestrhám se“. Nebo ještě hůře „nějak už tu svoji pracovní povinnost oj.bu“. Angličtina prostě docela pravidelně vyžaduje taktiku stylem „raději padnu vyčerpáním, než bych nedokončil dnešní naplánované studium, počet zvládnutých slovíček, frází, gramatických pravidel apod.“ Mnozí však bohužel umíněně trvají na představě angličtiny "vždy zcela bez bolesti“, na představě angličtiny "neustále mne, učiteli, bav". Leckdy to opravdu bez bolesti a při úžasné zábavě jde, ale vždy ne.
V tom je to celé. Bez práce nejsou koláče. Ale s tvrdou nadšenou promyšlenou prací koláče jsou – a jak sladké!