To je zase šlendrián! Nadávejme, ale neřešme

Představte si dva přednášející, kteří mají souběžně ve stejný čas v různých sálech každý svou přednášku. Obě se týkají – dejme tomu – toho, jak má člověk postupovat, aby si vyléčil nějakou velmi zlou nemoc. Nebo aby řešil mezilidské vztahy, optimalizoval svůj stav životního úspěchu a štěstí…

Nebo nějaké jiné téma, vždy však životně důležité. Vždy však takové, že s jeho vyřešením bude úžasně dobře a s jeho neřešením bude hodně špatně, nebo se dokonce umře a pak nebude vůbec nijak.

První přednášející v sále č. 1 nabízí konkrétní kroky řešení. Udělejte zaprvé to, zadruhé ono, zatřetí tamto… za desáté tohle. A problém si do maximální dosažitelné míry vyřešíte, stresy odejdou, štěstí a zdraví a pohoda přijdou. přednášející řečník č. 1 to má vědecky vyzkoumáno, třeba i ověřeno velkou praktickou  zkušeností. Racionálně tomu jeho  návodu nelze nic vytknout. Podává jej navíc jasně, systematicky, srozumitelně.

Druhý přednášející nadává na stejné problémy jak špaček. Je to podle něj skandál! Šlendrián! Průšvih! Ostuda! Binec nad všechny představy! Tento přednášející č. 2 označí svým posluchačům nějakého viníka toho všeho; vždy však tak, aby jeho přednášející necítili ani jedno malinkaté procentíčko viny v sobě samých, ale aby všechna ta vina padla na někoho jiného, na jinou skupinu lidí, na nějaké okolnosti, na dobu, na situaci. Jen ani trošku ne na ty, co jej poslouchají. A ti, co jej v jeho sále č. 2 sledují, si spolu s ním stejně ulevují:  Šlendrián! Průšvih! Ostuda! Binec nad všechny představy! Atp.

Proč to ale píšu: Nikdy v životě mne nepřestane mrzet, že v tom prvním sále bývá lidí daleko méně  a v tom druhém mnohonásobně více. Pokud je v prvním sále intelektuálně nadprůměrné složení, pokud tam jsou vesměs lidé bystře myslící a dobře nacházející souvislosti, tak jsou přednášejícímu č. 1 docela silně vděční. Ale tak nějak tiše, neokázale a skromně vděční.

V tom druhém sále jsou většinové masy. Z podstaty slova „většina“ plyne, že je jich tedy několikanásobně více. A dávají tomu řečníkovi č. 2 úžasné kladné hodnocení. Ve chvílích společného nadávání na téma, jak oni všichni přítomní jsou skvělí a nějací jiní nepřítomní blbové jim to všechno kazí, v těch chvílích a těsně poté se zdá, že by ten poslouchající dav šel za řečníkem č. 2 na samý kraj světa.

Kdyby se určitá podstatná část toho davu přesunula do sálu č. 1 k řečníkovi č. 1, byly by jejich reakce, jejich dojmy, jejich zpětná vazba podstatně vlažnější, ba diametrálně odlišné: „My že jsme špatný stav zčásti zavinili taky? My že nejsme dokonalý výkvět celé zeměkoule a vesmíru? My že máme hýbnout zadkem a také něco aktivně dělat – pro své zdraví, štěstí, úspěch? Tak to tedy ani náhodou; dáváme ti, řečníku č. 1, špatnou známku, nejspíše čtyřku nebo rovnou pětku. Pěkně jsi nás naštval. Tvoje přednáška byla nudná, nezáživná, vůbec jsme se při ní nebavili… A my přece máme právo neustále se jen a jen bavit…“

No jo – tak už to na světě je. Proto bývají coby naši vyšší a nejvyšší političtí a státní reprezentanti voleni spíše podle davového klamu než podle zdravého chytrého rozumu.

Dav se nejvíce rozzuří, když mu někdo upřímně řekne pravdu. Asi si vzpomenete na renomovaného psychologa Slavomila Hubálka, který před časem v celostránkovém novinovém rozhovoru realisticky prohlásil, že třetina národa je intelektuálně chabá až přímo blbá. Od té doby se tomu říká „třiatřicetiprocentní Hubálkova konstanta“. Když doktor Hubálek žil, mívali jsme jednu dobu oba spolu výuku na VŠE na Žižkově ve stejný den a hodinu v sousedních učebnách, ke kterýmžto jsme chodbami oné školy mířívali společným krokem. Brzy po zveřejnění jeho „Hubálkovy konstanty“ mi ve výtahu stačil sdělit, že jako reakci na ten novinový rozhovor dostal 3 900 (ano – tři tisíce devět set) nesouhlasných, většinou vzteklých nepřátelských SMSek. Potrefených hus se skutečně ozvalo tak mnoho.

Kupodivu i naše hlavní deníky raději napíšou o tom přednášejícím č. 2, třeba reportáž na několik stránek, a činnosti toho přednášejícího č. 1 si ani nevšimnou. Proč taky – přece nadávat a sestupovat přitom do bahna je tak nějak čtivější  než záležitosti rozumně řešit a být na vzestupu.

Na blogu idnes bohužel občas sleduji obdobné tendence. Skandál? Průser? Pak je obrovská čtivost a vysoké hodnocení – jen se nesmí čtenářům sdělit, že i oni snad mohou mít na závadném stavu nějakých třicet, dvacet nebo třeba pět procent podílu viny. Jen se po nich nesmí chtít příliš přemýšlet.

(Jsou ale výjimky – a to je moc fajn.)

Tyto řádky určitě nepíšu jako nějaký stesk na někoho, kdo by měl oproti mně větší přednášecí úspěch. Ba naopak, v čerstvé paměti mám včerejší dobrovolnou přednáškovou konferenci pro studenty (jmenovala se Rise and Shine). Nemohu si ani za mák stěžovat. Byl jsem byl posledním přednášejícím, pořadateli zařazen coby skutečný zlatý hřeb programu, s největším naplánovaným časovým prostorem, se superlativním ohlasem (který se na jejich webu jistě co nevidět objeví). Snažil jsem se skloubit rozumnou exaktnost a atraktivní zábavnost – a každý se může přesvědčit o dopadu. Já sám jej zde rozhodně více rozbírat či dokonce nějak posuzovat nebudu.

Posluchárnu však nezaplnily standardní davy, ale chytří studenti, kteří navíc (na rozdíl od značné části spolustudentů) mají i největší zájem přemýšlet a pracovat na sobě. V drtivé většině studenti technických oborů, kde studium nelze odfláknout jako na  genderově píárově marketingově čemsi na jakési soukromé vysoké škole.

Kdyby takových bylo v populaci více, tak jsme brzy přinejmenším druhé Švýcarsko.

Ale není. Takže jsou dvě možnosti. 1) Mohu se přeorientovat více do blba, do masově podbízivé pozice – a mít nejspíše snadnější život v celkově stále nesnadnější státní společensko-politické situaci.

Anebo 2) zůstat při svém, a pomáhat chytrému dobrému v souboji s blbým zlým aspoň zmírňovat prohru nebo se přibližovat k jakési remíze… aby bylo u nás celkově k přežití.

Nečekám, že mne za variantu 2. tady masy čtoucích nějak pochválí. Násilí si, prosím, nedělejte. Snad jen nějaké zamyšlení - při neděli si je můžete dovolit méně povrchní než ve spěchu všedních dnů – bych mohl občas v několika, třeba i mnoha vašich hlavách trochu podpořit…