Psychologie diskutujícího

Někdy pod blogovým článkem diskutují různí lidé ostošest, i když je situace objektivně celkem jasná a jednoznačná a diskutovat téměř vůbec nemá valný smysl. Jindy by byla na první pohled potřebná diskuse mnoha a mnoha lidí, která by potřebné věci vyjasnila, přinesla žádoucí informace, ba mnoha diskutujícím pomohla s jejich výraznými problémy a toužebnými přáními. A nediskutuje se téměř vůbec.

Člověk se zamýšlí, proč tomu tak je. Jaké jsou převažující psychické pochody potenciálního diskutéra. Proč je jednou nesmírně aktivní a rezolutní, jindy pasivní a mlčící…

Diskuse je druhem komunikace. A pro mezilidskou komunikaci platí toto základní pravidlo: Ať už se komunikuje v jakékoliv z tisícera možných situací (vyjednávání, prezentace, asertivní obrana, motivační hovor, pochvala, kritika, zkouška, konkurz, milenecké švitoření, manželská hádka, prodejní nutivé vymývání mozku, mimoslovní náznaky, porada, farářovo kázání, vědecký výklad, pivní tlachy… cokoliv…), tak toto tisícero rozmanitých čitatelů má jeden jediný společný jmenovatel. A tím je princip (= psychovzorec) lidského EGA. Komunikace je vždy vedena tak, aby – zjevněji či skrytěji – to dělalo dobře lidskému EGU, lidskému JÁ toho, kdo komunikuje.  V různých obměnách to potvrdilo už tolik moudrých hlav, že zpochybňovat to mi připadá nanejvýš trapné a navíc nesmyslné. Abraham Maslow, guru pyramidy lidských potřeb, uvádí ve svém nejznámějším schématu hned po splnění fyziologických potřeb (= k holému přežití) potřebu uznání. Dale Carnegie po desetiletém intenzivním bádání totéž v bledě modrém: Základním principem lidské komunikace je posilování nebo alespoň neoslabování pocitu vlastní důležitosti. Atd.

Proto je tak snadnou komunikační dovedností pochvala – ta přece hladí EGO chváleného zjevně a prvoplánově. Je snadné komunikačně uspět s pochvalou.

Proto je obtížnější komunikační dovedností kritika – taková, aby kritizovaný vůbec  vnímal, aby se neuzavřel do své ulity a neměl plnou hlavu jediné myšlenky typu „…co mi to ten blbec kváká za nesmysly…“. Ještě obtížnější kritika je taková, aby kritizovaný nejen vnímal, ale aby byl i motivován k nápravě. A nejtěžší je kritika taková, kterou je kritizovaný nadšen a k nápravě přímo neodolatelně stržen.

Vše se dá do značné míry naučit, nejjednodušeji samozřejmě na základě znalosti psychovzorce lidského EGA. Dá se tehdy  - po vzdělání se - mj. i téměř vždy komunikačně uspět i s kritikou.

Proto je tak snadné blogovat na téma kritiky nějakého společenského nebo politického šlendriánu, nadávat ve stylu „… to a to je hrozný průšvih, ostuda, zločin… já bloger to odhaluji a přidávám šťavnaté podrobnosti… ty, čtenáři, jsi samozřejmě ten dobrý, úžasný, bezchybný, naprosto nevinný, tímto popisovaným zlem také spolu se mnou postižený… my dva, já pisatel a ty čtenář, jsme tedy ti dobří a hladíme si svá EGA, ti zlosynové z popisovaného článku mají však jejich ega malá, maličká, bezvýznamná, ba hnusná… a tím relativně naše EGA ještě o to více vynikají…“

To pak rostou strmě čtenosti, to pak rostou (občas i docela oprávněně) karmy… Komu z čtoucích by se nelíbily nad článkem pocity „já jsem dobrý, to ti jiní jsou zlí, a já jsem tím pádem ve srovnání s nimi ještě lepší a lepší“.

Jiné je to u článků, které naznačují, že ani čtenář sám není dokonalý a navrhují, že by mohl něco dělat i sám se sebou, i sama sebe někde trochu změnit. I když je blogový návrh velice taktní a zdvořilý, už se tak rádo nečte, tak často nekarmuje…

Totéž co pro základní články platí pro kratší komunikační projevy – tedy pro diskusní příspěvky. Zase je za vším to lidské EGO. Přiznat chybu? Uvést svou polemiku něčím jako „autore, sice ti odborně nebo lidsky nesahám ani po kolena, přesto však si dovoluji k tvému článku podotknout, že…“. To se moc nenosí – a to ani v případech, kdy je to zjevná pravda. Bylo by to totiž snížením důležitosti EGA toho diskutéra.

Ano, jsou diskusní příspěvky i sebekritické, i omyl přiznávající. Některé jsou v tomto férově naprosto upřímné – všechna čest. A jen houšť! Ale jsou i sebekritické příspěvky v prvním plánu sebemrskající, avšak hned ve druhém plánu je z nich cítit „… podívejte se, jaký jsem já sám velký skvělý, jak dovedu přiznat svou chybu… jsem prostě skromný až do nebes…“

Hodně mne baví diskusní polemiky začínající na:

-          Nemyslíte, že… (a pokračuje to něčím negativním; … že váš názor je naivní; … že to, co píšete, je blbost atp.)

-          Opravdu si myslíte, že… (a pokračuje totéž v pozitivním gardu; ... že to je, jak píšete; atp.).

I úplné mimino (pokud něco málo ví o řečnických tricích) ví, že toto nejsou otázky, ale většinou setsakra namyšlená tvrzení. Překlad do jasné otevřené  řeči zní:  „Já diskutující se vás na nic netážu, ale jistojistě zde tvrdím, že ten můj diskusní dovětek (= že váš názor je naivní, = že píšete blbosti) je pravda pravdoucí, všesvětová, celovesmírná. Jsem si tím negativním tvrzením ohledně vás naprosto, ale naprosto jistý. Uznejte všichni mou pravdu a bystrost. Obdivujte mne, jak moje EGO tou jistotou stoupá do výšin, jak vás převyšuji, jak vy jste ten hloupější a omylnější a já ten chytřejší. A ve všech směrech lepší, heč!  A mám také většího tatínka a delší hadičku.

K těmto přesahovým úvahám mne přiměla slabá (až nulová) diskuse pod mým nedávným článkem, které zde níže uvádím coby souvisící článek.

Říkal jsem si tehdy: Čtenářstvo se děsí agresivních národnostních menšin, mj. agresivních muslimů. Bojí se, co bude v naší zemi, bojí se o svou budoucnost. Čtenářstvo po desetitisících hltá informace, jak se schyluje ke špatnému a horšímu. Jistě bude tedy po desetitisících (nebo aspoň po tisících) hltavě číst myšlenky o tom, jak se bránit, jak si pomoci. Jak se zachránit. Jedna z nejistějších záchran – taková, kterou vám nikdy nikdo neukrade – je co nejvýjimečnější sebevzdělání; a to zejména ve světových cizích jazycích, zejména v angličtině. „Bude hrozit právo šaría u nás, tak při perfektní znalosti angličtiny hladce odejdu třeba do Austrálie; ta je rozumná, nepřijímá přistěhovalce a cizí kultury bezhlavě. Nebo se naučím aspoň polsky, odejdu tam, s perfektní polštinou tam zapadnu a budu si dobře žít; je známo že tato silně katolická země je natolik soudržná, že se tam například nechytá snad ani jediný vietnamský obchodník, ani jediný vietnamský stánek na tržnici…“

K té společné snaze statisíců vystrašených Čechů bylo třeba pod mým minulým článkem udělat první krok – dát dohromady v diskusi, co komu v tomto jazykovém záchranném sebevzdělání chybí, kde ho nejvíce bota tlačí – a pak by bylo možné optimalizovat nejúčinnější pomoc. A podívejte se, jak „bohatá“ je tam diskuse.

Inu – přiznáním vlastní nedokonalosti v angličtině nepohladím své EGO, že ano. Ale když v jiném článku někdo po usilovném přemýšlení prezentuje i docela chytré logické vývody, tak jej hned napadnu ve stylu „já to vím lépe“ – a hned je moje EGO rozkošně pohoněno. Bloger pracně něco tvoří, já mu to bořím; bořit je stokrát lehčí než tvořit - takže udělám tím bořením stokrát lehčí práci a hned si myslím, že jsem té práce udělal oproti blogerovi přinejmenším dvojnásobek.

Problém z nulové diskuse nedělám, statistiky o nejčastějších problémech s angličtinou si usilovně doplňuji z jiných zdrojů – a nakonec ten poradní článek bude. Především pro ty, kteří mají více vlastní vyváženosti mezi miskami „chyby a nedokonalosti jiných lidí“ a „chyby a nedokonalosti moje vlastní“.

Ale za inspiraci děkuji. Někdy je holt inspirací diskuse, jindy třeba „ne-diskuse“.

Zkusím otevřít diskusi i zde – schválně – kolik potrefených hus se ozve na téma „já to vím lépe až přímo nejlépe“.

Souvisící článek:  Už nikdy nebudete mladší…