Nehoda ve Studénce a pozůstatky totality v nás

Divíte se a pohoršujete, jak vůbec mohl polský řidič s kamionem vjet na železniční přejezd, když blikala červená světla? Já bych to jistě neudělal, zákony a nařízení jsou mi svaté, ale určité logické vysvětlení pro něj mám...

Dnes jsem se dočetl v DNES, že před Polákem přejela na červenou ještě další dvě auta. Proč? Protože přejezd je těsně před nádražím, tudíž silnici kříží více kolejí v celkově širším pruhu, tudíž červená začne podle předpisů blikat o mnoho dříve před přejezdem vlaku, než by tomu tak bylo u venkovského přejezdu lokální jednokolejné trati.

Lidé si už zvykli: Tady to bliká „dlouho a nic se neděje“, tudíž lze ještě hezkých pár vteřin po začátku blikání projet naprosto bezpečně. A ušetřit čas. Dva čeští předjezdci před Polákem se podle toho zařídili a zachovali. Co si mohl Polák za nimi pomyslet? Aha – zde je zdržovací bordel jako všude – blikají dlouho zbytečně. Jim drážním zaměstancům je to jedno, jak to blikání nastaví. Oni jsou placeni od hodiny, takže minuta sem minuta tam jim vůbec neublíží. Kdežto já placený od zakázky musím každou minutou šetřit, protože mi jde o peníze, o živobytí.

Za totality jsme všichni byli zaměstnanci - státu nebo státem posvěceného družstva. Byli jsme placení až na malé výjimky od hodiny, od měsíce. Když učitel kterékoliv školy od základní po vysokou natáhl nutné učivo,(které by mohl vložit do hlav žáků při časově optimálním postupu za dvě hodiny), na půl roku a obalil je řadou zbytečností, byl zaplacen dvěstěkrát lépe.  Když soudce natáhl na tři roky proces, který by mohl při maximální usilovné snaze zvládnout za tři týdny, byl zaplacen opět padesátkrát lépe. Plýtvavost časem se všeobecně ohromně odměňovala, šetřivost se krutě a velmi důsledně trestala. Nejen nižšími  odměnami, ale šetřivec se stával vyvrhelem většiny zlenivělých, protože jim nastavoval zrcadlo jejich lenosti a neproduktivity. Lidé si za čtyřicet let hluboce zvykli, že nerychlost je normální a vyplácí se.

Nyní je to tak zhruba půl napůl. Mnoho set tisíc našich občanů podniká, tedy musí úzkostlivě hospodařit každou minutou. Jenže – běh státu řídí právě příslušníci té zhruba poloviny, kteří jsou odměňováni postaru – tedy od hodiny, od měsíce.

Jak rychle by schvalovali nové zákony poslanci, kdyby měli za schválení pevnou taxu třeba každý deset tisíc korun? Budete kolem toho, milí zastupitelé lidu, žvanit tři měsíce – pak máte mzdu za tři měsíce rovnou deseti tisícům korun, žerte si třeba trávu. Zvládnete to vše schválit za tři dny – pak máte v kapse za ty tři dny efektivní práce deset tisíc a můžete hodovat opulentně. Udělali byste za ty tři dny zákon tak nekvalitní, že po půl roce jej musíte měnit? Pak půjdou náklady na půl roku provozu parlamentu opět z vaší kapsy – tedy na každého zhruba půl milionu měsíčně (jistě, nejen vaše platy, ale veškeré teplo, světlo, internet, úklid, stálé úřednictvo, služební cesty, podíl na opravách a údržbě budovy, nájem lukrativního pozemku v centru Prahy...). Prostě – podle pravidel  oprávněné reklamace, kterým podléhá každý nabízitel na trhu.

Zaměstnanci a vůbec lidé s relativně pevným měsíčním příjmem by se takto zrovnoprávnili s podnikateli, živnostníky – a pocítili by, co to je za hrůzu a riziko, být plýtvavý a nešetřit každou minutou času.

Bohužel i dopravní předpisy určují lidé placení od hodiny. Opravuje se cesta? Dáme tam třicítku, třeba klidně dva dny před začátkem prací, třeba klidně i večer a o víkendech, kdy na staveništi není ani noha a není koho rychlou jízdou ohrozit. Zavedeme elektronickou evidenci tržeb? No ale, milí zákonodárci uvažte, pak bude muset každý živnostník tomu věnovat několik desítek minut svého vzácného času, určité kvantum své koncentrace, určité kvantum vyrušení se ze své soustředěné práce. Je v zákoně věta, že stát živnostníkům ty desítky minut času každému nějak nahradí?  Třeba že stát vyplatí zhruba milionkrát pět tisíc korun? (Samozřejmě navíc nad cenu pořizovaných přístrojů.) Není. Kdo z hodinově placených by se staral, že?

Schvalujeme a stavíme úsek dálnice místo tří měsíců deset let? Žádná křeč – jen si, vy miliony řidičů, ztrácejte čas a nervy, dlouho a bez náhrady.

 Naše země je prostě ve státním time managementu na chvostu Evropy. Ba, někde ve středověku.

A tak jsou též i různá bezpečnostní opatření předimenzována. Kradou občanům čas. Minuta času poctivě v úkole pracujícího či soukromě podnikajícího člověka  pro náš establishment neznamená žádnou hodnotu.

Podnikající lidé se brání – tuto předimenzovanost kompenzují tak, že ji neberou stoprocentně. Na nesmyslné třicítce jedou obvykle čtyřicet až padesát. Pravděpodobnost nehody se tím nijak nezvětší.  Není nulová, ale je stejná jako na běžných úsecích cest. Na příliš dlouho blikajícím přejezdu to tedy ekonomicky myslící řidiči „ještě zkusí stihnout“. Mají v živé paměti situace, kdy světlo třeba jindy jinde blikalo i několik minut zbytečně, zcela naplano, nic nejelo - a příslušný drážní zaměstnanec ani nebyl donucen těm zbytečně čekajícím řidičům platit ztrátu času. Proč by to tedy jinde jiný drážní zaměstnanec nezkusil znovu? Proč by mu nějaký jeho nadřízený, placený též od hodiny, s klidem nevydal podobný čas kradoucí předpis, pokyn, normu? Onen nadřízený nikdy u sebe nezažil existenční úzkost z minuty proplýtvaného pracovního času... Utrpení pilných je mu šumafuk: „Tak si trochu počkají, no bože...“

Když ovšem zdržování zachází do extrému a je dlouhodobé a bez naděje na brzkou nápravu – no tak si nepočkají.

Je mi hluboce líto zmařených nevinných životů, těžce zraněných lidí s trvalými následky... a konečně i všech těch, kteří se byť jen  trochu zdrželi na své cestě.

Přímým viníkem je řidič kamionu. Ale nepřímí viníci také existují – a nad tím jsem se dnes spolu s vámi zamyslel.

Odstraňme příčiny – nebudou tragické následky.