Seriál Doktor Martin: Odkdy mluví lidé na Valašsku pražácky?

Líbezná vesnice někde mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi – asi nejspíš Karolinka, ale možná též Nový Hrozenkov, Halenkov nebo Huslenky – se v novém televizním seriálu nazývá Protějov. Střet pražské povahy a tamní valašské povahy

má hrát podle popisu seriálu hlavní roli.

Střetnout a porovnávat se nemohou dvě „stejnosti“, ale jedině dvě odlišnosti. A k odlišnostem obyvatel  středních Čech a východní Moravy patří  naprosto na prvním místě odlišná řeč.

Chtěl jsem se včera podívat na první díl. O kvalitě zápletky jsem si nedělal vůbec žádné iluze. Zajímaly mne hlavně exteriéry, pohledy do krajiny, na chalupy... prostě, „kde všude přesně to točili“.

Kupodivu vidím, že i iluze naprosto nulové mohou zůstat hluboce nenaplněny, hluboce zklamány. O nepřirozenosti až ubohosti některých epizod nechám hovořit jiné, jistě se nějací profi kritici i znalí amatéři najdou. Mně blízký chytrý člověk to včera po shlédnutí uzavřel takto: „Chabou, ale opravdu chabou omluvou tvůrcům této česko-slovenské verze seriálu může být jen to, že jde o formát převzatý ze zahraničí, že hlavní obrysy postav a vztahů netvořili čeští blbci, ale zahraniční blbci.“

Já zůstanu u toho, jakou tvůrci seriálu vložili do úst tamního lidu řeč. Zůstanu u řeči. Podotýkám jen, že jde o mluvu postav evidentně v tom kraji žijících celý život...

Na Moravě a ve Slezsku, od Bohumína po Břeclav, je řada místních nářečí. Ostravsky, s citelně kratšími dlouhými samohláskami (ne však úplně stejně krátkými jako nečárkované – pár desetin vteřiny rozdílu tam přece jenom je), se nemluví jen v třísettisícové metropoli aglomerace, ale prakticky v dlouhém pásu od Opavy po Jablunkov. Sečteme-li v tom pásu obyvatele, je jich k milionu, takže mluva, o níž je nyní řeč, by si jistě zasloužila označení nikoliv „dialekt“, ale „hyperdialekt“ – obdobně jako tzv. „obecná čeština“. Mohli bychom mluvit o „vzdělané ostravštině“. Je kapku jiná, než specificky v Opavě, Havířově, specificky na Těšínsku. Zdejší lidé vědí, že doma nebo v domácí hospodě se mluví jedním stylem, ale pokud má někdo absolvovánu celou základní školu, natož celou střední školu s maturitou, tak s lidmi z jiných částí moravskoslezského regionu mluví trochu jinak, kultivovaněji: právě touto „vzdělanou ostravštinou“. Ta má velmi blízko ke spisovné řeči. Dovoluje si poněkud krátit dlouhé samohlásky (bo se musí robit, bo není na řeči čas). Avšak takové hrubosti jako změny celých hlásek (okno – vokno; dobrý – dobrej) si vzdělaná ostravština nedovolí. Na to je příliš ukázněná.

A pojďme dále; přidejme k pásu Ostravska ještě Valašsko, Hanou, Brněnsko, Slovácko se všemi jeho částmi až po nejjižnější oblasti kolem Břeclavi, Lanžhota, na západ až po Donutilovu Třebíč apod. Tam všude se ví, že mluvit stejně jako doma s jiným Moravanem, ba i s jiným Čechem, se prostě nesluší. Tam se přechází na „vzdělanou moravštinu“, která je už velmi, velmi blízko spisovné řeči. (Tj. – vyslovují se ty hlásky, které jsou napsané, jen ty a pouze ty. Velmi důsledně se odlišuje výslovnost „i“ a „y“, protože přece se to různě píše, takže se to logicky nemůže stejně ani téměř stejně vyslovovat, že...)

Takže když rodilý Valach potká na svých stráních, u svých domečků a lesních pěšin někoho, o kom ví, že je z Čech (= mezi Litomyšlí a Aší), tak vynechá naprosto specifická regionální slova (pagáč, frgál, ščedračka...), a přejde ústně do něčeho, co je velmi podobné oné „vzdělané moravštině“.

Bylo by asi příliš chtít po tvůrcích seriálu Doktor Martin, aby valašským starousedlíkům vkládali do úst věty s přesným detailním valašským přízvukem, melodémem. Mohli mít však aspoň tu základní slušnost, aby jim nevložili do úst něco, co by pravý Valach nevypustil z úst NIKDY.

Tu základní slušnost nejčastěji porušila postava šéfinstalatéra, který se svým synem opravoval doktoru Martinovi umyvadlo. V jednu chvíli bodrý řemeslník řekl: „Můj syn je chytrEJ jako Vopice.“ Dvě drzé facky do tváře milionům televizních diváků v jediné větě! Kdo přinutil podle scénáře k takovým slovům známého herce ostravského divadla?

Facku moravským televizním divákům dali i dva agresivní ranaři, kteří přinutili doktora Martina dvakrát sjet z cesty. Řekli mu, že k jeho tetě na statek je to „dlouhEJ“ kus cesty.

Na Valašsku není žádný úsek cesty dlouhej. Jedině dlouhý.

Asi dvakrát se prořekla i doktorova teta Jana Štěpánková. Evidentně tamní starousedlice, takže koncovky přídavných jmen vyslovované jinak, než se píšou, u ní ani v nejhorším snu nemohly připadat v úvahu. Janě Štěpánkové jsem samozřejmě předem vše odpustil. Už před lety jsem si ji překřtil na „ženu s nejmodřejšíma očima“ – a díky celoživotní úžasné herecké práci si může dovolit snad všechno. I pražákismy na valašském statku.

Bohužel sklouzla do pražských koncovek i Johana Tesařová při své krátké návštěvě doktora Martina coby pacientka. Paní Johana nejspíše už zapomněla, jak s chutí hrávala smíšený fotbal herců se studenty VŠB na hřišti před dívčími kolejemi na Slezské Ostravě na Hladnově.

Naopak jazykově čistá mi připadala slovenská sestřička hlavního protagonisty. V Beskydech pracuje hodně lidí z Kysuc. Do Karolinky to mají co by kamenem dohodil.

Jaká je hlavní myšlenka tohoto blogu? Chtěl jsem naznačit, že citlivost moravského lidu na „pražské“ koncovky přídavných jmen, na takzvané protetické „v“ (vokno, vosum, to je vono, to jsem si voznačil...) je mnohem větší, než se zdá optikou pražské kotliny.

„Tak se přece mluví,“ řekne udiveně a sebejistě běžný Pražák. A ze strany Moravanů je mu srdečně přáno, aby tak činil neoficiálně v rodině či ve své hospůdce v Libni, Dejvicích, na Žižkově nebo v Nuslích.

„Toto je hrozná chyba, takto vzdělaný člověk nikdy nemůže v pracovních situacích mluvit,“ řekne stejně sebejistě Ostravák, Opavák, Vsetíňák, obyvatel Nového Jičína... a desítek dalších měst a stovek obcí, včetně seriálového Protějova.

Obyvatel Moravy samozřejmě před lety i letos respektoval, uznával a obdivoval primáře ortopedie Karla Sovu (Ladislava Chudíka). I když jeho nemocnice byla někde na severním kraji českých Čech, přesto si pan primář nespisovné koncovky přídavných jmen nedovolil. Kdybyste si prvních dvacet dílů Nemocnice na kraji města znovu pustili, velmi vzácně tam párkrát z jeho úst ono „dobrej“, „špatnýho“ přece jen uslyšíte. Ale vždy jen v situacích, kdy opakoval či parafrázoval v dialogu mezi čtyřma očima větu někoho jiného, mnohem méně vzdělaného a charismatického, do nějž se chtěl vcítit a na jehož úroveň se vřele empaticky v danou chvíli snižoval. A na panu Chudíkovi bylo v těch chvílích vidět, jak nepřirozeně mu ty nespisovné koncovky lezou z úst. Prostě a přesně vzato, nebylo to totiž česky. Na poradě lékařů by samozřejmě Sova senior nikdy neřekl, že nějaký zákrok byl „úspěšnej“ nebo „neúspěšnej“, že je třeba něco „vodvoperovat“.

A tak byl televizní seriál Nemocnice na kraji města nejsledovanější za mnoho desetiletí a hodně sledovaný i v letošní repríze. Seriál Doktor Martin však od sledování dalších epizod odradil zhruba třetinu až polovinu potenciálních diváků nejenom nepřirozeností až ubohostí zápletky, ale mluvou herců majících představovat valašské starousedlíky.

A tvůrci Doktora Martina to možná do všech důsledků ještě teď netuší...

Chtěli v seriálu ukázat kontrast „Pražák versus místní Valaši“, a ukázali jej nevědomky naprosto dokonale. „Jak mluví Pražáci, tak mluví celá republika,“ je jejich sebezahleděné poselství, neschopné dohlédnout od ohybu Vltavy dále až za hranice Horních Počernic. Doktora z Prahy by v reálu samozřejmě venkovští Valaši přijali s otevřenou náručí, pokud by byl jako Miroslav Donutil a zdržel se nespisovných koncovek. Valaši přece třebíčského rodáka stoprocentě berou. "Ten je skvělý, ten umí jednat s lidmi, ten nemachruje nějakým nespisovným ´todlencto´ místo správného ´tohleto´ a podobně," pomysleli by si a nalili by mu další slivovici ještě do druhé nohy. Doktorova drsnost jim absolutně nevadí, drsní jsou na Valašsku všichni. Své valašské spoluobčany, kteří by nedejbože nějakou záhadou nespisovné koncovky používali, jimi machrovali a vyvyšovali se, by pak praví Valaši hnali s vidlemi svinským krokem - protože takto jsou s opovržením vystrčeni na okraj společnosti ti, co  vyjít s lidmi neumějí.

Pražští tvůrci seriálu to celé postavili na hlavu. Donutilovský drsný avšak spisovný Pražák by byl v reálném beskydském prostředí sociálně skvělý, zdánlivě "bodří" domorodci v tomtéž prostředí se svými pražákismy sociálně nesnesitelní. Takže ten rozdíl "Pražák - Valach" se vlastně jasně ukázal. Kouzlem nechtěného.