Proč? Protože české země jsou stále nemocné. Po roce 1938 se to všechno začalo sypat. Po roce 1989 se zpočátku zdálo, že vše bude zase dobré, solidnost a slušnost povládne (až na běžné výjimky) tak jako za první republiky. Tak jako v necivilizovanějších zemích světa, k nimž jsme – do jejich první desítky – za první republiky pevně patřili. Ukázalo se však, že po vyříznutí hlavního nádoru po listopadu 1989 zůstalo v organismu společnosti mnoho metastáz. Některé stagnují, ale leckteré z nich bují. Na vyčuranou kreativitu totalitních dob navázaly a vykvetly coby květy zla nové a nové způsoby vychytralosti, podvůdků a podvodů, neomalenosti, nestydaté arogance, lhaní, kradení, porušování pravidel… Mladí se činí a leckteří posunují v tom nejhorším slova smyslu štafetu vychytralosti svých starších  spoluobčanů výš a dále. Nové možnosti – nové zločiny.

Československo, potažmo Česká republika, prodělalo ve 20. století takový civilizační pád, jaký snad nemá v historii lidstva obdoby od zániku antického Říma. Komunismus napadl a zbídačil jako rakovina mnohé země; ale kromě té naší země snad žádnou, která před tím onemocněním patřila do civilizační špičky světa. Kolektivní vědomí Čechů ví nejspíše lépe než kolektivní vědomí (bez urážky) Bulharů či Moldavanů, co je to civilizace, co je to maximální dosažitelná špička férovosti, rozkvětu, držení slova, souladu zákonů psaných a nepsaných… Nynější střední generace to vše přímo slyšela od svých otců, matek, dědů, babiček. Ti ještě zažívali na vlastní kůži, jakým byl Čech třeba bohem pro Chorvaty, když k nim přijel – coby příslušník české střední vrstvy - na tradiční dvouměsíční letní dovolenou k Jaderskému moři někam k Dubrovníku. Ti ještě zažili na vlastní kůži, jak k bohatšímu Čechovi vzhlížel chudší Rakušák…
 
České kolektivní vědomí tedy nese v sobě světově největší rozpor mezi vědomím a znalostí „jak by to u nás mohlo být, kdyby…“ a „jak to u nás reálně je“. Čím větší rozpor, tím více slušného chytrého člověka zvedají ze židle jeho konkrétní projevy.

V době psaní těchto řádků dokončuji na toto téma důkladnější analýzu. S konkrétními příklady od chytrých a slušných lidí, kterých mi má profese umožnila za poslední čtvrtstoletí potkat neobyčejně velké množství, rozptýlených a nenápadně žijících po celé zemi.

Ta analýza je postavena na analogii. Zatímco stabilní civilizovaná společnost svým rozvrstvením připomíná cibuli, ta naše připomíná přesýpací hodiny. Cibuli nelze přelomit, přesýpací hodiny však ano. Čekejte tedy brzy na můj další článek, který bude mít v titulku slova „cibule“ a „přesýpací hodiny“. Věřím, že vyjde velmi brzy.