Anglická Granny – česká závistivost - vademecum kritiky

Začalo to anglicky psaným článkem zde na blogu Idnes. Pokračovalo závistivou kritikou autora anglického článku. A vyvrcholilo jakýmsi kapesním průvodcem správnou kritikou. Přečtěte si toho průvodce - a třeba vyvěste v práci na nástěnku. Může se to velmi hodit...

Někdo v diskusi kritizoval autora Adama el Chaara za "špatnou angličtinu", někdo další poté kritizoval jeho kritiky. A – pro naši zemi bohužel – díky anglické řeči  otevřelo článek relativně málo lidí, což může svědčit mj. o nízké jazykové vzdělanostní úrovni obyvatelstva.

Původní anglicky psaný článek autora, který není rodilým anglickým mluvčím, avšak je v angličtině docela zdatný, je zde.

 Kritizovat či nekritizovat? Pojďme se na to podívat z více stran. A v širších souvislostech, protože téma si toto určitě zaslouží a má větší přesah než jen diskusi pod jedním článkem.

Svoboda slova je zároveň svobodou vyjádřit se o jiných osobách, zvířatech, věcech, myšlenkách, vztazích, prezidentech, vládách, soudcích, poslancích, učitelích, lékařích, topičích, vědcích, sekretářkách, novinářích a vůbec čemkoliv na světě i negativně. Lze je kritizovat. Dokonce i ony lidi kritizující jiné je dovoleno v demokracii kritizovat. Třeba kritizovat je za jejich kritiku. Ba i za kritiku kritiky, kritiku kritiky kritiky atd. až do nekonečna.

 Může se dokonce stát, že někdo něco nebo někoho kritizuje i mylně.

 Kdy je to ještě přiměřené a kdy už je toho příliš?

 Zorientovat se můžeme podle řady různých pravidel. Aby to zorientovávání se netrvalo půl roku, dovolím si z těchto pravidel navrhnout tato dvě:

 Prvé = základní pravidlo demokracie: Člověk je svobodný; může si dělat co chce, pokud tím neškodí jiným lidem. Alias: Člověk má právo rozmachovat se svou pěstí kamkoliv, ale prostor jeho rozmachování jednoznačně končí tam, kde začíná brada jeho spoluobčana.

 Druhé = jedno ze základních pravidel asertivity, tedy nauky o tom, jak prosadit svůj oprávněný zájem a nepoškodit oprávněný zájem druhého. Pravidlo zní: Člověk má právo dělat chyby a povinnost být za ně a za jejich důsledky zodpovědný.

 Nelíbí se vám někdo nebo něco? Vytkněte tomu tedy stinné stránky. Pozitivem je, že třeba upozorníte širší okolí na nešvar, ti upozornění si dají pozor a celkově to společnosti prospěje. Příklad: „Nechoďte do tamté restaurace, je tam pomalá obsluha a pivo pod  míru.“  Nebo: „Ten a ten článek na českém blogu je psán angličtinou s chybami.“

 Kritizující ovšem musí snést kritiku typu: „Ty by ses na provozování podobné hospody vůbec nezmohl.“ Nebo: „Kdybys byl v tak těžké situaci jako provozovatel a obsluha té hospody – provozovatel neustále šikanovaný různými přehnanými úředními kontrolami, vydíraný místními mafiemi o výpalné, jeho číšníci  a servírky po včerejší osmnáctihodinové službě a krátkém spánku znovu celý den na nohou – tak bys byl stokrát pomalejší a ani tu správnou míru piva bys vždycky neutrefil.“

Nebo: Kritizující musí snést kritiku typu: „Ty by ses nezmohl ani na takovou angličtinu jako Adam el Chaar. Co jsi vůbec, milý nemilý kritiku, už v angličtině sám dokázal a za jakých podmínek, že ryješ do druhých?“

 Pokud kritizující kritiku své kritiky snese s naprostou noblesou a ještě uctivě zpětně uvědomí svého kritika, že má na ni plné právo – tak ať si leccos kritizuje i příště. Problém však je, že oni kritici čehokoliv a kohokoliv kritizují jiné věci a jiné lidi s klidem a  převahou, avšak onen klid a převahu již poněkud ztrácejí, když jsou kritizováni sami.

 A hle -  už zde nemáme demokratického kritika, ale spíše závistivého zakomplexovance, který si chce v očích jiných falešně dodat chytrosti a důležitosti. V českých zemích se mu, žel, daří  poněkud lépe než v jiných zemích.

 Proč? Protože kdesi v hlubinách lidského podvědomí je zarytý princip „když někdo něco kritizuje, tak tomu asi nejspíše rozumí“. Kritik el Chaarovy angličtiny žadonivě vysílá signál do podvědomí čtenářů: „Já jsem obecně lepší znalec angličtiny než on.“

 Možná je, možná není.

 Nebylo by špatné, kdyby to doložil. Třeba takto: „Mám ty a ty nejvyšší stupně zkoušek z angličtiny, pět let jsem byl profesorem anglistiky v Cambridge, a teď říkám, že v tom a tom článku na blogu jsou v angličtině ty a ta chyby.“ To by bylo férové. Čím více pravdivých konkrétností, tím lépe. Čím je kritika obecnější, vágnější, tím hůře.

 A od starých Řeků a Římanů se ví: Kdo na kritizovaného nestačí „ad rem“, tj. v rovině věcné, ten většinou sklouzává do kritiky „ad hominem“. Nenapíše tedy ono věcné „je tam ta a ta konkrétní chyba“, ale napíše nebo signalizuje „autor je nepřiměřeně sebevědomý člověk a neměl by s takovouto angličtinou psát článek na blog“. Kritik tím též signalizuje: Já kritik jsem chytrý, já tomu rozumím, nejspíše lépe než ten, koho kritizuji.

Kritika "nad vlastní level"

 Vraťme se ještě k zásadě „kritizovat se má jen to, čemu kritik rozumí lépe než kritizovaný a umí to dělat lépe než kritizovaný“. Nebo „kritizovat má kritik jen do výše své kvalifikace“.

 Dovedu si představit i oprávněnou kritiku, když kritik se vyjadřuje nad „svůj level“. Například: „Sice sám neumím šít boty, ale ty, které jsem si koupil, jsou špatné.“

Budiž. Ale za určitých okolností. A ty okolnosti, které dělají z hnusného osočení férovou kritiku, bych nazval „respektovat pravidlo upřímnosti“. Tedy: A) Ve své kritice bot jasně zmíním to, že odborně obuvnicky třeba nesahám výrobci bot ani po kolena. B) Uvedu, že kritika je můj názor a nikoliv všesvětová nevyvratitelná pravda. C) Přímo v té kritice zřetelně uznám právo jiných lidí považovat stejné boty za skvělé. D) Pokud je někde v těch botách opravdu objektivní vada, popíšu ji co nejkonkrétněji  bez zbytečné zášti vůči výrobci. Třeba, že se při běžném nošení brzy odlomil podpatek nebo tak.

 Obecně je znakem férové kritiky toto: Její autor by měl snést kritiku stejného druhu, jakou vysílá kolem sebe. Kdo kritizuje nad svůj level a k člověku (= ad hominem), ten by měl s veselou myslí snést, že i jej kritizuje někdo, kdo je proti němu laik a za jeho byť ojedinělou chybu v něm vidí celkově špatného člověka.

Domluvme si pravidlo férového kritika: Jak já kritizují druhé, tak druzí mohou kritizovat mne.

 Ale ani toto neplatí absolutně. Platilo by, kdyby všichni lidé byli stejně schopní, stejně vzdělaní, stejně mravní. A tak tomu není – mezi lidmi jsou veliké rozdíly. Bod rovnováhy se tedy posunuje. Schopnější, mravnější, vzdělanější má právo kritizovat úměrně více.

 Ctihodný soudce třeba za rok své činnosti zkritizuje několik desítek pachatelů závažných trestných činů tak strašlivě, že jim každému na několik let vezme svobodu. On má právo je takto kritizovat (až odsuzovat), oni však jej ne. Samozřejmě, kdyby „demokraticky hlasovalo“ padesát zlosynů a jeden ctihodný soudce, výsledek by byl, že nikdo ze zlosynů nebude vůbec potrestán a soudce dostane lynč a provaz. Kam by toto naši civilizaci dovedlo, dovede si každý představit.

 Zkrátka – kličku jiného hokejisty může zkritizovat i Jarda Jágr i uklízečka na zimním stadionu. Rozdíl ve férovosti a oprávněnosti kritiky však bude značný. A kdyby třeba sto závistivých uklízeček kritizovalo Jágrovy kličky tak mohutně a veřejně, že Jágr kvůli těmto kritikám (pomluvám, zlehčování jeho schopností) uzavře hůře placenou smlouvu, tak by jistě měl od nich nárok na náhradu škody. Podle pravidla č. 2 jsou totiž ty uklízečky za své chyby odpovědné.

 Kdo měl možnost učit se angličtině za stejně obtížných podmínek jako pan el Chaar a umí ji daleko lépe, ten ať vytýká. Ať vytýká „ad rem“ a s respektem k egu kritizovaného. Kdo umí anglicky stejně nebo hůře, kdo nikdy anglický článek tohoto rozsahu nenapsal, nebo kdo sice umí lépe, ale měl k naučení historicky lepší podmínky,  ten ať raději mlčí. Kritika jeho kritiky může totiž být drtivá a zároveň oprávněná.

 Samozřejmě jsem o tomto tématu kritiky a přidružených komunikačních dovedností a situací už napsal řadu kapitol několika knih. Odučil tisíce lidí, trénoval s nimi, diskutoval s nimi, inspiroval se stovkami méně nebo více odlišných názorů a pojetí. Jak bych si jinak mohl dovolit psát vážně a přesvědčivě tento článek?

 I teď mne napadá ještě nejméně pět stránek postřehů, které zatím třeba nebyly v žádné knize.

 Například: Jistě je hnusná a zbabělá kritika anonymní, tj. taková, kdy si to rétoricky nemůže kritizovaný s kritizujícím vyřídit tváří v tvář. Jde o celý ten tzv. "internetový trolling" a podobné jevy. V netotalitním právním státě se má kritizovat neanonymně.

 Nebo jiný příklad: Jak se smí kritizovat toho, koho kritizující platí?

Záleží na tom, jak platí:

 A) Platí-li někdo druhého nad tržní cenu a neplní-li placený své povinnosti (třeba politik místo pokorné služby občanovi a ulehčení jeho života je nad něj arogantně povýšený a život mu ztěžuje) - pak ať plátce onoho placeného v kritice třeba roznese na kopytech.

 B) Kdo platí druhého plnou rovnovážnou tržní cenou, může jej kritizovat notně, avšak opět podle zásad uvedených výše.

 C) Kdo však platí druhého cenou, která je přátelská až symbolicky charitativní, měl by se ve svých reakcích chovat jako přítel či jako příjemce charity.

 I ten Trautenberk může (přiměřeně) kritizovat Anče, Kubu i hajnýho - více než Krakonoše.

Napadá mne ještě spousta věcí. Ale blog je blog a má svou limitní rozumnou délku. Promyslete, co jste si teď přečetli.

 Zkusme shrnout do desatera:

 Grubrovské desatero kritiky

 1. Kritizuj neanonymně.

2. Při kritice odděl člověka a jeho čin. Pokud napadneš přímo ego člověka, on si bude bránit ego a věcná podstata kritiky mu unikne. Kritizuj v prvé řadě "ad rem"; ke kritice "ad hominem" přecházej jen v krajním pířpadě.

3. Objektivně porovnej v kritice odbornou a lidskou úroveň kritizovaného a svou; porovnej podmínky, za kterých jste ty a kritizovaný své úrovně dosáhli.

4. Nepoužívej třetí osobu jednotného čísla - tedy výrazy "mělo by se...", "je třeba..." apod. Tento styl kritiky přenechej Ptákům Jetřebákům.

5. Kritizuj klidně, bez zbytečných negativních emocí. Lze kritizovat i velmi tvrdě a zároveň bez rozčilení. Uveď, že to, co kritizuješ, mají jiní právo považovat za bezchybné a skvělé.

6. Kritizuješ-li, nabídni zároveň cestu k nápravě. Úzkostlivě v kritice odlišuj názory a fakta.

7. Kritizuj se znalostí věci. Nikdy nevíš, zda v životě či práci podřízeného je nějaká důležitá okolnost, která jej částečně nebo úplně omlouvá. Pokud ses později dozvěděl skutečnosti, které kritizovaného omlouvají - omluv se mu. A to stejně důrazně a veřejně, jako jsi kritizoval.

8. Snášej kritiku se stejným gustem a pohodou, s jakými kritizuješ sám.

9. Nejdříve v životě adekvátně něco dokaž, pak kritizuj.

10. Kritizuj podle toho, do jaké míry kritizovaného platíš a nakolik adekvátně tomu placení se on chová. V případě jeho chování úměrného tvým platbám nezapomeň vyvažovat kritiku chválou.

(Děkuji za inspiraci všem skvělým autorům více než sedmi set knih, které jsem musel pečlivě prostudovat, zejména pak autorům té vybrané stovky knih, uvedených v závěrečném přehledu literatury ve Zlaté knize komunikace. Děkuji tisícům svých žáků. Na jejich ramenou vlastně se svým novým původním desaterem stojím.)

  Toto desatero kritiky si klidně vytiskněte a vyvěste v práci třeba tam, kudy chodí hodně lidí. Nic za to nežádám; jen, prosím, uveďte autora toho desatera. Aby to s desaterem nedopadlo stejně bledě jako s kurzovými tématy jako komunikační dovednosti, motivování, efektivní studium, týmová práce, prodejní dovednosti, koncentrace, paměť, tvořivost, rozvoj osobnosti, rychlá angličtina, prezentační dovednosti, time management, emoční management, ba dokonce ojediněle i rychlé čtení apod., která se jejich autorovi a proslavovateli snaží bez citace jeho jména ukrást a pofidérně napodobit už tolik lidí, že veřejnost pomalu ztrácí ponětí o tom, koho že tato témata jsou u nás dítětem.

Závěrem parafráze jednoho moudrého výroku Aristotela:

Kritizovat je snadné. Ale kritizovat ve správném místě, ve správný čas, správným způsobem správné osoby nebo věci do správné míry - to je veliké umění života.