Pátek 10. dubna 2020, svátek má Darja
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 10. dubna 2020 Darja

O úctě

12. 11. 2014 15:24:11
V opojení svobodou a její jednou součástí – právem na svobodnou kritiku – je dnes až příliš často popelkou druhá strana mince, a to právo člověka, občana na čest, na úctu k vlastní osobě. Soudím, že bychom měli daleko více přemýšlet, psát i diskutovat o úctě.

Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku i naší země – a má tedy sílu ústavního zákona. Její článek 10, odstavec 1 zní:

Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Vyspělá demokracie, právní stát, dobré podmínky pro život – kde toto chce být, tam je vždy náročné najít rovnováhu mezi protichůdnými tendencemi.

Například:

- Právo na nedotknutelnost obydlí a soukromí – kontra možnost kontrolou bránit, aby člověk pod jeho rouškou konal cosi škodlivého pro společnost.

- Právo nebýt zdržován a dostat se z místa na místo co nejrychleji, zejména při práci a podnikání – kontra požadavky na bezpečnost dopravy včetně omezení maximální přepravní rychlosti v obci i mezi obcemi

- Právo všech na důstojný život bez kruté hmotné nouze – kontra právo na to, aby člověku zůstalo to, co si vlastním přičiněním legálně vydobyl prací a snahou; právo na to, aby mu to nikdo nebral...

A dalo by se dlouho pokračovat.

Vždy tehdy, když jsou tyto protivy jakž tak vyváženy, tak je ta vyváženost dobrým sluhou pro všechny, pro celou společnost. Vždy při citelné nerovnováze je ten nepoměr zlým pánem, který řetězovitě vyvolává další negativní počiny a vede kamsi do záhuby. Proto asi nikdy nebude dost usilovné snahy o směřování k té rovnováze, o hubení zlého pána a fandění a pomáhání dobrému sluhovi.

Nemohu se zbavit silného pocitu, že dnes je u nás kyvadlo značně vychýleno z rovnováhy při hledání optima mezi „právem na svobodnou kritiku“ a „potřebou zachování cti a úcty k jiným občanům téhož společenství“. Vychýleno příliš ve prospěch bezohledné kritiky.

Před 25 lety, po listopadu 1989, přešlo do dalšího svobodnějšího života mnoho lidí značně nectných, značně ušpiněných kolaborací se zločinným režimem padesátých let i normalizační etapy. A tito nectní si tak nějak osobovali právo na obdobně dobré společenské postavení, hmotné požitky, společenský vzestup jako ti mnohem více ctní. K vyrovnání se s minulostí došlo velmi málo.

Takže tolerance k nectnosti zůstala na živu – a začala bujet jako plevel. Zejména nad mnoha anonymními internetovými diskusemi, v nichž se valí slovní hnis plným proudem, si kladu často otázku: Proč policie autory nějak nezjistí (technických prostředků je poměrně dost), proč nejsou soudy dost rychlé, aby ty nejhorší urážitele odsoudily přinejmenším k tak mastným pokutám, aby museli zbytek života prožít někde pod mostem coby nemajetní bezdomovci. Tak, aby kolem nich mohly chodit školní výpravy a aby paní učitelky mohly dětem včas vštěpovat: „Vidíte, děti, tak skončí každý, kdo je nespravedlivě velmi hrubý, sprostý a urážlivý na slušné lidi. Tak je to, Lukášku, Honzíku, Sandro... komu nejvíc chybí úcta k lidem, tomu nejvíc chybí řádná střecha nad hlavou a teplá postel.“

Určitou cestou je vychovávat společnost k dodržování pravidla „kritizuj jen do své úrovně“.

Jistě, pro některé případy toto pravidlo neplatí: Jsem-li kupcem nových bot, mám právo kritizovat jejich výrobce i nad svou úroveň. Tedy i jako laik, stokrát méně znalý technologie výroby bot, mám právo říci, že mi ty boty připadají nekvalitní.

Nicméně i zde by kritik v rámci takovéto kritiky „nad svůj level“ měl dodat, že sám navrhnout nebo vyrobit boty lepší nemá šajnu ani sebemenší šanci či schopnost a dovednost. A že výrok o nekvalitních botách je jen jehoj názor, pocit, nikoliv všeplatná pravda. A že mluví za sebe, ne třeba za celý národ.

Ale jinde už problematičnost kritiky nad vlastní úroveň platí.

S nestydatou kritikou nad vlastní úroveň se potýká lidstvo už po tisíciletí (viz biblické zhruba "vidíš smítko v oku mém a nevidíš břevno v oku svém" nebo rčení o přednostním zametení před vlastním prahem).

Není spravedlivou kritika od někoho, kdo v období druhé světové války pravidelně veřejně hajloval ve prospěch Hitlera, vůči tomu, kdo nasazoval svůj život v boji za svobodu proti Hitlerovi. Taková kritika chování někoho za války, byť subjektivní a „jen za sebe“, je podle mne trestným činem, je závažným porušením onoho výše zmíněného citátu z Listiny.

Druhá světová válka ale byla už dávno; pamětníků, kteří tehdy byli více než dětmi, je už pomálu.

Stále živou je však období totalitní studené války státu vůči slušným lidem v období 1970 – 1989. Z té doby žijí ještě stále v docela produktivním věku mezi námi tisíce těch, kteří raději obětovali celoživotní kariéru, než by posluhovali zlu. Nějak dnes málo vidím, že by tito lidé požívali mnohem větší úctu (a s ní samozřejmě spojené mj. mnohonásobně lepší hmotné zabezpečení, jak jinak) než ti, kteří kariéru bezohledně dělali. Ba, nevidím to skoro vůbec.

Jen hádky a hádky, urážka stíhá urážku, rozhašteřenost panuje. Neukázněný si kritizuje ukázněného, jako by se nechumelilo. Kamenem hází hodně těch, kdož rozhodně nejsou bez viny. Chyby druhých kliďánko kritizuje někdo, kdo má ve svém kritizujícím výroku třeba gramatickou chybu; místo aby vrátil svůj plat a šel si znovu sednout do školní lavice, tak dává třeba i veřejně najevo, že něčemu rozumí lépe než druzí...

Nakouknu-li kamkoliv za hranice naší země, mám neodbytný pocit, že všude je to méně zlé než u nás. Všude jinde je všeobecná úcta aspoň o trochu více vidět.

Učme se tedy úctě, hajme ji i v každém jednotlivém nejdrobnějším případě, kdy se někdo zachová férově a pěkně.

Například v činné službě je ještě velmi mnoho učitelů základních, středních a vysokých škol, kteří studovali právě v onom kritickém období 1970-89, kdy právě do denního studia na filozofické a pedagogické fakulty univerzit byl přístup mravně nejlepším synům a dcerám tohoto národa zakázán nejpřísněji a nejdůsledněji. (Čest nepatrným výjimkám.) Byť by ti mravně zdatní byli sebevíce nadaní a pilní.

V dnešní činné službě je stále i dnes mnoho a mnoho lidí, kteří v onom kritickém normalizačním období směli po maturitě studovat i netechnické vysoké školy, tedy univerzity. Poznáte je i dnes dobře a na první pohled mj. podle věku a jiného titulu než Ing. před jménem, případně podle CSc. za jménem. Kteří tehdy směli být vedoucími a řediteli, primáři v nemocnicích, soudci na soudech, novináři, docenty... Ti nejslušnější, včetně těch zároveň nejschopnějších z jejich řad, prostě toto nesměli. Bez udání důvodu. Strana zakázala. Mladá generace téměř vůbec neví, ale to tehdy nebylo jen tak, jít po maturitě na univerzitu, natož pak po ní na téže škole učit; nebo jít dělat časem po takové škole šéfa. I když nutno poděkovat všem, kteří tehdy na takovýchto důležitých postech výjimečně působili a udrželi se navzdory tomu, že byli slušnými lidmi.

Tam, kde chybí soustavné projevy úcty těch prvních vůči těm druhým, soustavná rehabilitace, tam společnost překročila Rubikon a směřuje neodvratně k nové totalitě.

Pokud tito dnešní učitelé a další zmíněné profese budou více a soustavněji učit a hovořit o úctě, o vlastní sebereflexi, splatí tak vhodnou a nenásilnou formou určitou část svého morálního dluhu těm, co si jej nejvíce splatit zaslouží. Bude to sice jen střípek do mozaiky, ale bez střípků nikdy nebude mozaika celá... A stát se nezhroutí...

S úctou k vám čtenářům tohoto článku :-)

DG

Autor: David Gruber | středa 12.11.2014 15:24 | karma článku: 27.48 | přečteno: 3737x

Další články blogera

David Gruber

Karel Gott v Lucerně 1978

Vzpomněli jste si – třeba při dnešním pořadu nové ČT 3 nebo i jen tak – že nebližší středu to bude právě půl roku, kdy Karel Gott přestoupil od pozemských kapel k té nebeské? Pokud Bůh vyslyšel přímluvu kněze Zbigniewa Czendlika,

28.3.2020 v 16:10 | Karma článku: 21.80 | Přečteno: 554 | Diskuse

David Gruber

Naladil jsem novou seniorskou ČT3 – a byl to tradičně horor

Nedostatek komunikační a pojmové empatie mnoha lidí z oboru IT vůči zbytku obyvatelstva je chronicky známá věc. Přečtěte si, jaké všechny nástrahy a nelogičnosti jsem musel překonat.

23.3.2020 v 11:32 | Karma článku: 34.98 | Přečteno: 2897 | Diskuse

David Gruber

Máte strach? Nemějte… :-)

Štěstí a podobné dobré věci se zpravidla budují postupně dlouhou dobu; smůla a neštěstí přichází rychle, ani se nenaděješ. A je zde strach, že se nepříznivá situace bude ještě zhoršovat. Jaká je anatomie strachu a jaká terapie?

18.3.2020 v 10:37 | Karma článku: 20.96 | Přečteno: 573 | Diskuse

David Gruber

Ten koronavirus nám seslalo samo nebe

Titulek nechce provokovat. On i další text tohoto článku se nese v duchu „všechno zlé je i k něčemu dobré“. A je plný pohody, radosti a optimismu. A naděje.

11.3.2020 v 9:36 | Karma článku: 28.57 | Přečteno: 1536 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Michal Pohanka

Po rasistických zákuscích tu máme rasově necitlivé roušky

Pokud se místo rozboru skutečných příčin problémů budeme babrat v rasistických zákuscích a klíčenkách, obavy z černochů v rouškách hned tak nezmizí.

9.4.2020 v 19:20 | Karma článku: 32.86 | Přečteno: 1323 | Diskuse

Karel Trčálek

Vynáším soud nad Kristem: „Ukřižovat!“

Stejně jako před dvěma tisíci lety i dnes vynášejí farizejové soud nad Kristem a stejně jako před dvěma tisíci lety to považují za důkaz své zbožnosti

9.4.2020 v 17:37 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 213 | Diskuse

František Skopal

Proč vyšší Moc vyhání křesťany na Velikonoce z chrámů?

Materialisté vnímají současnou koronavirusovou krizi jako něco, co je zvládnutelné vědou a zdravotnictvím. Vůbec se nezamýšlejí nad její hlubší symbolikou. Proto se dívají na to, co se děje, ale nevidí.

9.4.2020 v 14:50 | Karma článku: 2.70 | Přečteno: 84 | Diskuse

Jan Pražák

Úchyl

„Markétko, teď za mnou radši večer nejezdi, řádí tady nějakej úchyl,“ varoval mě tatínek do telefonu ustaraným hlasem. Bydlí na druhým konci našeho města, po maminčině smrti zůstal sám v maličký garsonce a ven už skoro nevychází.

9.4.2020 v 14:33 | Karma článku: 21.51 | Přečteno: 605 | Diskuse

Jan Andrle

Díky, blogu!

Existujou, někde tam jsou, i když moc jich nebude. Ale už to vědomí, že nejsou jen vysněným ideálem mužů a produktem nacpaným z vypočítavosti do pánských časopisů, hřeje. Díky blogu zdejšímu mám důkaz, že se vyskytují.

9.4.2020 v 13:42 | Karma článku: 14.19 | Přečteno: 323 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 26.95 Průměrná čtenost 2390

Zakladatel oboru "techniky duševní práce" neboli "beneopedie"(1984), který zahrnuje mj. všechny soft skills vyšší generace a témata rozvoje osobnosti. Zakladatel profese nezávislého lektora, konzultanta, kouče v naší zemi (1986). Autor více než 55 klasických papírových knih, jichž se jen na českém a slovenském trhu prodalo přes milion a sto tisíc výtisků. Autor a moderátor čtyř televizních vzdělávacích seriálů. Autor řady e-knih a audioknih.

viz též www.gruber.cz

 

Najdete na iDNES.cz