David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

25. 06. 2017 9:11:09
Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

A občas se zadaří: Na chvíli odbočím od Karlštejna na Pražský hrad, ke dvoru císaře Rudolfa II. Až posledně, před pár týdny, jsem konečně poprvé rozpoznal mez dvorními dámami Rudolfa II. (= Jan Wericha) mladou Věru Chytilovou. Ta dvorní dáma se mi už dříve mezi samými krásnými líbila trošku více. A až nedávno jsem se na ni zadíval pořádněji – a z jiných informací si dal dohromady „dvě a dvě“. Věra se půvabně producírovala v pozadí, v jiné scéně císaři dokonce s další dvorní dámou servírovala jakýsi pokrm...

Ale - zpět k dojmům z posledního shlédnutí Noci na Karštějně:

Natočen byl v 70. letech – v dobách nejkrásnějších barevných českých filmů a nejtužší normalizace. Všechno tehdy chátralo – a je to nezakrytelně vidět na zdivu budov. V Noci na Karštějně, v Adéle, co ještě nevečeřela, v „Jak utopit doktora Mráčka“, abych jmenoval jen tak namátkou. Okopaná oprýskaná šedošpinavá omítka s často prosvítajícím zdivem, sem tam někde amatérsky zaplácnutá z nejhoršího jakýmsi bělavým skvrnitým vápnem, které jen umocňuje ohyzdnost toho všeho...

A připomínám si, že v těch letech natáčení oněch filmů jsme tento stav brali za standard, za normál; a když jsme někde uviděli fotky ulic z centra Vídně nebo z bavorského městečka skok za hranicemi, tak nám tamější čisté kvalitní fasády a úhledné chodníky připadaly jako ze sna: Jiný fantazijní svět! Pohádka! Země krále Miroslava!

No – snad už je to teď na hradu Karlštejn lepší (už pár let jsem tam osobně nebyl). A třeba v historických centrech našich měst je to jistě mnohem lepší. To je prostě pozitivum kapitalismu a soukromého vlastnictví. V netotalitních dobách se ke většině budov dostanou soukromníci. Na lukrativních místech (kupříkladu Praha - Staré Město, Malá Strana) pak ti nejdrsnější mezi soukromníky. Samozřejmě – většinou se majiteli nestávají ti nejlepší, pro společnost nejužitečnější a nejpoctivější majitelé; spíše ti s nejostřejšími lokty – takoví, které žene nejsilnější loketnická hamižnost, nabubřelé ego, nutkavá potřeba za každou cenu zbohatnout a blýsknout se. A drobným pozitivním efektem těch mnoha negativ je to, že i omítka je na jejich palácích čisťoučká a bez poskvrnky.

Takže – snažil jsem se nyní v Noci na Karlštejně to hnusné okopané vnější zdivo ze 70. let vnímat co nejméně.

Dařilo se mi to... částečně.

Pak jsem si také všimnul, že v tomto filmu je z hlediska dnešního člověka protřelého internetem řada naivit. Ale nebudu se těm naivitám vysmívat; výsměch přenechám diskusním pitomečkům, ti umějí shazovat a destruktivně kritizovat všechno kromě sebe samých...

Ze záležitostí ve filmu krásných a úžasných chci vypíchnout - hudbu a písničky. Karel Svoboda, Jiří Štaidl. Textař Jiří Štaidl na podzim natáčecího roku (1973) tragicky zahynul. Ale zde ještě stihl několikanásobně okouzlit; tak, jak to typicky uměl právě on. Vzpomeňte, kolik má právě on v jiných svých písňových textech touhy po vzlétnutí, povznesení, kolikrát vnáší do svých rýmů ptáky, volnost, nespoutanou cestu vzhůru...

Směr vzhůru dominoval i největšímu hitu Noci na Karlštejně. Nemylme se – tím největším hitem není „Lásko má, já stůňu“ v podání Vondráčkové a Brejchové.

Tím největším hitem je Waldovo Matuškovo „Do věží“.

Celá melodie této písně hraje na ztemnělé obrazovce hned na začátku, před prvním obrazovým záběrem filmu. A hraje znovu na ztemnělé obrazovce po poslední scéně. A zpívaná je také dvakrát: Jednou v úvodu, podruhé v závěru, když už na hradě byla spousta fešných ženských, které Waldu a jeho zvláštní loutnu s chutí a obdivem poslouchaly.

To už musel být velmi emotivní záměr a veliká hrdost obou autorů té písně (plus režiséra Podskalského) , když ji takto vypíchli; podobné vypíchnutí se děje jen s těmi srdci nejbližšími hity.

Trošku tento styl okoukal později Jack Cameron (Titanic – Celine Dion – My Heart Will Go on – zpíváno až pod titulky, když už celý příběh skončil).

Trošku to leitmotivové vypíchnutí použili nadšení autoři písničky „Není nutno...“ ve Třech veteránech. Dovedu si představit, jak z ní byli autoři Svěrák s Uhlířem nadšení, že se jim tak povedla :-)

A jistě tak učinila a ještě učiní v mnoha filmech dlouhá řada dalších. Leitmotiv je leitmotiv. (Jeden známý český hitmaker takto před pár lety udělal písňový leitmotiv celovečerního filmu z mého důležitého know-how o profesionální koncentraci a pobití prokrastinace. Všichni ten hit znáte a máte rádi – ale více dnes neprozradím; snad někdy jindy.)

Já se vrátím k písni „Do věží“. Zpěvákem nemohl být nikdo jiný než muž z absolutní špičky. Tedy Waldemar Matuška. Obdobný přirozený megatalent mezi zpěváky, jako byl Vlasta Burian mezi herci. (Však také Matuška uměl Vlastu Buriana k nerozeznání imitovat v jeho hláškách a monolozích.)

Walda se zhostil písně, jak se sluší a patří. Jako Lionel Messi fotbalového míče, jako Ivan Lendl tenisové rakety, jako Albert Einstein teorie relativity. Waldův hlas byl v hloubkách medový, ve středních polohách sametový a v těch vyšších navíc ušlechtile zvonil.

Láska povznáší lidi vzhůru... Kampak? Asi do věží. A možná ještě výše... melodie zněla po posledním obrazovém záběru filmu Noc na Karlštejně jímavě... měl jsem pocit, jako by se vznášela až tam kamsi k Jiřímu Štaidlovi a Karlu Svobodovi do hudebního nebe, v němž po tragických opuštěních tohoto světa oba jistě zaslouženě sedí u jednoho stolu. A skládají...

Odkud to k nim znělo?

video //www.youtube.com/embed/i5vP2CDwyCo

Asi od věží...

Autor: David Gruber | karma: 31.29 | přečteno: 1952 ×
Poslední články autora