Oslavy 120 let Matičního gymnázia Ostrava pohledem účastníka

Ano, pravda, je to text především pro současné a bývalé studenty tohoto ctihodného ústavu. Ale i jiní si mohou přijít na své; pokud si chtějí něco přečíst o užaslém Ladislavu Špačkovi nebo o Ivanu Lendlovi plném citů a emocí...

Kontrolní otázka: 1897 a kolik je 2017? Ano, a sto  dvacet. A téměř tolik let bylo nejstarší ostravské gymnázium svou úrovní a prestiží takovou jakousi malou „univerzitou“ – z nedostatku skutečné univerzity ve třetím největším městě republiky a zároveň v srdci nejlidnatější české městské aglomerace.

Vnímejte tedy, všichni zúčastnění i nezúčastnění, mé skvělé dojmy ze sobotního pozdně zářijového večera v hale Gong v Dolní oblasti Vítkovice. Vnímejte můj dík všem těm, kteří je vyvolali.

Omlouvám se předem všem dále uvedeným osobnostem, že je budu uvádět bez titulů. Neformální a neokázalý průběh oslav, plný přátelské až důvěrné vstřícnosti všech vůči všem, by s oficiálním titulováním podle mne nebyl tak úplně v souladu. A pokud dále jméno někoho z účinkujících a akci zajišťujících neuvedu vůbec, neznamená to, že bych jeho práci oceňoval nějak méně než práci a výkony těch, kteří mne zaujali a utkvěli v mysli. Děkuji za svůj zážitek tedy všem, jmenovaným i nejmenovaným.

Naše třída hanbu neudělala, byla nás tam dobrá třetina žijících spolužáků, což byl značný nadprůměr. Přišli z naší klasy C mnozí - od těch, co mají gymnázium stále za rohem, až po ty, co už léta bydlí například v americké Ostravě – tedy v New Yorku.

Ředitel Vasevič

Hlavní večerní program zahajoval asi desetiminutovou řečí absolvent a současný ředitel gymnázia Ladislav Vasevič. Právě on jistě byl nejsilnější hybnou manažerskou a motivační pákou celých těch oslav. O státním svátku dva dny před zmiňovaným večerním programem dal odhalit pamětní desku snad nejznámějšímu ze svých předchůdců na ředitelském místě – Rudolfu Tlapákovi, klasickému latináři a řečtináři z dob první republiky. Středoškolskému profesoru a pak řediteli, který ve dvacátých a třicátých letech splňoval ty nejnáročnější představy o elitním učiteli – v době, kdy byl náš svět snad nejvíce v pořádku. Statečnému legionáři, který bohužel nakonec začátkem druhé světové války zahynul v koncentračním táboře. Ironií osudu nebylo možné po roce 1945 nazvat ulici, na které je hlavní vchod do gymnázia, jeho jménem. Přednost dostalo pojmenování ulice po komunistickém funkcionáři dr. Šmeralovi.  A vžilo se označení gymnázia slovem „Šmeralka“, i když to naštěstí nikdy nebylo gymnázium po tomto funkcionáři přímo pojmenované. Slovo Šmeralka vonělo tedy mnoha generacím studentům paradoxně pozitivně - aromatem prvních lásek, báječných lotrovin , školních výletů, bramborových i chmelových brigád, hospůdek, uměleckých začátků -  a ve výuce vůní svérázných profesorských výroků a profesorských přezdívek. Nicméně férový a nadšený meziválečný profesor a ředitel Rudolf Tlapák dostal na budově gymnázia letos aspoň pamětní desku a své nároží.

Když jsem tak při svých několika návštěvách alma mater při přípravách oslav viděl všechny ty změny od svých dob, registroval, jak všechno vzkvétá, napadlo mne, že Ladislav Vasevič je svým nadšením a srdečním řízením školy vlastně takový druhý Rudolf Tlapák. Jistě se za to přirovnání zlobit nebude, ha!

Stanislav Folwarczny

Po řediteli školy přišla za mikrofon nejdůležitější osoba zřizovatele. Zřizovatelem je Moravskoslezský kraj a tím náměstkem hejtmana, pod nějž spadá školství, je právě Stanislav Folwarczny. Měl pečlivě připravený proslov na papírku – nejspíše takový, jaké je přiměřený jeho vysoké funkci. Ale po procítěném projevu ředitele ten papírek složil a zastrčil do kapsy saka s tím, že všechno to hlavní vlastně už bylo řečeno. „Klobása má být dlouhá a řeč má být krátká,“ pravil zemitě funkcionář a popřál stručně škole a přítomným vše nejlepší. Jaký to kontrast oproti papalášům, kteří se tak rádi a dlouho poslouchají, jen co se dorvou k mikrofonu před rozsáhlým publikem! Náměstek Folwarczny také sklidil za svou stručnost a vtipnost velmi výrazný potlesk.

Další účinkující

V dalším programu perfektně zazpíval klasiku Pěvecký sbor Matičního gymnázia pod vedením sbormistryně profesorky Zdenky Švrčkové. Své vlastní verše dobře recitoval a na kytaru se umně doprovázel hudebník a básník, absolvent Martin Dytko.

Moderátoři

Této role se zhostili čerství maturanti z roku 2017 – talentovaní mladíci Radek Slaný a Jan Pomahač. Připadali mi tak dobře suverénní a profesionální, jako by to byli dva Honzové Rosáci nebo dva Leoši Mareši.

Ivan Lendl

Tento absolvent z konce 70. let nepřijel, prý v ten den vdával jednu ze svých dcer. Poslal tedy aspoň krátký videopozdrav. Nedělal machra, slušně se v úvodu videa představil svým jménem a příjmením, ostatně jako každý z řady absolventů, kteří před oslavami natočili své videomedailonky. Prostě – ten večer se nikdo nad nikoho nevyvyšoval, ať už šel po maturitě dělat manuální práci nebo byl sto měsíců mistrem světa v tenisu. Ivan se nostalgicky usmíval a končil tím, že děkuje, že děkuje moc. Jeho tvář při tom rozhodně nebyla tou kamennou pokerface, jak ji zná zbytek světa. Jsem rád, že jsem svému gymnáziu účinně pomohl na Ivana zprostředkovat kontakt.

Ladislav Špaček

Český guru etikety a bývalý tiskový mluvčí prezidenta Havla, maturitní ročník 1967, četl úryvek z povídkové knihy jiného absolventa, známého spisovatele Jana Balabána. V nasvíceném jevišti zářila jeho bílá kštice do ztemnělého zbytku velkého sálu zaplněného patnácti sty absolventy. Jeho projev byl samozřejmě rétoricky bezchybný.

Směs melodií

V další části – směsi muzikálových melodií - vynikli sólisté studenti Veronika Miencilová, Jakub Svojanovský, Matěj Šíma, Tereza Honková, Jakub Novák. Vynikli i další – hudebně i tancem. Pěvecké výkony si nezadaly s hlasovou výbavou nejlepších pražských muzikálových hvězd. Pod silným pozitivním dojmem profesionální úrovně této části večera byl i vzácný host – právě Ladislav Špaček.

Ještě jednou Láďa Špaček

Plný čerstvých vjemů  na mne v zákulisí vydechl: „To byla bomba!“ V ten moment jistě nelitoval, že po jarním váhání se dal přemluvit a nakonec přijel, viděl, zúčastnil se. Jeho superlativní dojmy byly opravdové, nehrané. Dokonce jsem z jeho uvolněné body language vytušil, že tento světem protřelý chlapík a „Mirek Dušín“ slušného vyjadřování by nejraději od plic vyřknul - i vzhledem, ke kraji, do nějž zavítal - něco ve smyslu „ku..., to jsem nečekal!“

Vlastně – proč bych zde v blogu některá slova zbytečně vytečkovával? Napíšu to naplno: Ladislav Špaček měl možná na jazyku větu „kupodivu, to jsem nečekal!“

Další vlivní

Neopomněli přijít – na čtvrteční odhalování pamětí desky nebo na sobotní večer – samozřejmě ani primátor Ostravy Tomáš Macura ani moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák ani europoslanec Evžen Tošenovský. Ten v rámci svých pravomocí a požitků vozívá studenty gymnázia na exkurze do Evropského parlamentu. Dobře tak; co je Brusel zač, to je dobré poznat už v mladém věku.

Koordinátorka Markétka

Asi největší organizační výkonnou tíži nesla profesorka němčiny a hudební výchovy Markéta Borůvková, donedávna Šňupárková. Tato drobná žena se vzepjala se na řadu měsíců k výkonům na hranici psychických i fyzických možností. Last but not least, zní moje ocenění této dámy – v řeči, kterou každý mladší Němec i němčinář umí.

Tak – za dalších deset let znovu...

David Gruber, absolvent, maturitní ročník 1974