Příznaky rozpadu společnosti

Pomalu ale jistě, plíživě a záludně se vkrádá do našich každodenních životů šlendrián. Chyby výrobků, chyby služeb, chyby státu, pomalost místo rychlosti. To jak postupně vycházejí ze škol mladí lidé, kterým tam promíjeli chyby.

Cítím, jak šlendrián všude kolem houstne – stejně jako houstnul počet mloků na planetě Zemi v Čapkově Válce s mloky. Dlouhou dobu to románové odpovědné politiky nechávalo chladnými a alibistickými, až pak najednou…

Příklady:

Nedávno třeba v médiích – průšvih Bulovka. Na něm, na jednom ze stále většího počtu obdobných průšvihů, vidíme, jak rychle přibývá lidí naprosto cynických, pro které zákony nejsou ničím, pro které je ukázněné dodržování zákonných norem k smíchu a kteří jdou nenasytně za svými penězi i přes mrtvoly. Vyskytovali se vždycky - hrozivé je však to jejich příbývání.

Nebo děsivá uzavírka ulic a mostu v Brně. Patnáct měsíců budou nervy drásající zácpy. Člověk si říká: Opravdu se bude na těch úsecích pracovat i soboty, neděle, svátky, 24 hodin denně? Intenzivně a s maximální rychlostí – tedy žádné vláčné pohyby zúčastněných pracovníků? Opravdu si budou řidiči stavebních strojů z šichty na šichtu předávat volant tak, že stroj bude stát maximálně minutu, a ne nějakých zdlouhavých třeba pět minut? Opravdu dojedou zásobovací auta s materiálem nebo nástroji vždy na minutu přesně, nebo budou občas muset pět i více minut stavební práce stát kvůli jejich zpoždění? Opravdu bude vše předem domluvené koordinovaně fungovat tak, že různí stavbyvedoucí na place budou muset použít svůj mobil maximálně dvakrát za směnu, anebo budou mít denně hovorů skandálních deset, ba více, kvůli nějakým poruchám, informačním šumům, urgencím něčeho, co mělo být splněno a není? Opravdu se celých patnáct měsíců nebude muset na té stavbě nikdo nikdy rozčílit, anebo odtud bude možno zaslechnout každý týden více než jednou nějaký nadávající zvýšený hlas?

Pokud bude platit vždy druhá varianta, pak ano, patnáct měsíců je doba stačící tak tak. Pokud by platila vždy varianta první – což je celkem běžná norma v Japonsku, Číně, Singapuru - tak by jistě stačil jeden měsíc dopravní uzavírky. U nás by mohl stačit, máme na to. Úroveň naší vědy, operačního výzkumu, slaďování činností v rozsáhlých systémech je k tomu dostatečná.

Ale: Školství stále více prosazuje, že chyba, ať už věcná nebo rychlostní, není žádná tragédie, že je to přirozená součást učení se. Ano, je, ale chybující by měl být ve svých požitcích a vyhlídkách do budoucnosti citelně diskriminován proti méně chybujícím. Diskriminace špatných a preferování dobrých je přece samotným základem civilizace. Základem právního státu.

Trestají naši současní učitelé žáky a studenty za chyby dostatečně přísně a dostatečně důsledně? Má nějaký student, který se už na střední škole v hospodě opije, temnou jistotu, že se s ním tento prohřešek potáhne celou jeho pracovní kariéru a že kvůli němu třeba už nikdy nedostane ve státní službě stejný plat jako jeho spolužák, který se nikdy neopil? Jistotu má, ale opačnou, než by bylo záhodno; stejný plat nedostane, dostane vyšší. Mladí opilci bývají k stáru větší loketníci a porušovači norem i jinde - a porušovači mají čím dál více zelenou a přednost...

Z osmdesátých let je z tehdy brilantního Západního Německa znám případ ze studentské menzy právnické fakulty: Jeden student práv stráášně spěchal, a tak ho ve frontě na výdej jídla kamarád takzvaně „pustil před sebe“. Onen student tedy předběhl asi patnáct lidí, každého z nich okradl asi o deset vteřin času. Viděl to ovšem dozorující pan docent a pravil: „Das ist Ende Ihrer Karriere des Richters!“ („to je konec vaší kariéry soudce“). A ten předběhnuvší student se už nikdy soudcem nestal. Jak by ve slušném státě mohl, že?

Má nějaký student, který třeba na střední škole něco opsal při písemce, temnou jistotu, že se s ním tento prohřešek potáhne celou jeho pracovní kariéru a že kvůli němu třeba už nikdy nedostane ve státní službě stejně dobrý plat jako jeho spolužák, který nikdy neopsal?

Jiné svědectví: Viděl jsem nedávno na úzké silnici kousek za Frýdkem-Mistkem těsně (asi 15 metrů) za nepřehlednou zatáčkou (kterou lze však bezpečně projet šedesátkou) najednou půlku té silnice rozkopanou hlubokým příkopem. Značka k objížďce směrem do levé půlky silnice tam sice byla – ale až tam, bez jakéhokoliv dřívějšího upozornění k opatrnosti či ke zpomalení. A tu levou půlku zrovna zaplňovalo protijedoucí auto, uhnout nebylo kam. No – brzdy mi zaskřípěly, ABS zacukalo a zabubnovalo – a těsně jsem to zvládl. A zase se sám sebe ptal: Bude mít ten, kdo tuto nebezpečnou past nastavil, aspoň dva měsíce nulový plat? Budou jeho nařízení odvoláni?

Nic z toho nebude – chyba jaksi patří k životu, že, a nedej bože, aby chybující jedinec měl méně práv a požitků. Kdybych protestoval, trest pro viníka je nejistý, ale ztráta mého času a energie bude jistá a neuhrazená.

Jiný příklad: Sledujete také vývoj průměrného zpoždění našich vlaků? Stále roste  co do frekvence i délky, a to kvůli šlendriánu na nejrůznějších místech dopravní cesty. Dříve, po listopadu 1989, jsem si myslel: Tak, teď u nás nastane ten správný spravedlivý vyspělý kapitalistický stát jako v Západním Německu – a  kdyby státní ČD našeho státu někdy měly celkově za měsíc více než tři vlaky o více než 15 minut zpožděné, tak ten měsíc nikdo ve vedení ČD nedostane více než minimální mzdu – od vedoucích oddělení až po ministra dopravy. Jistě by si pak ti papaláši dávali větší pozor a míra zpoždění vlaků by se dostala na japonskou nebo aspoň na rakouskou úroveň.

A zatím výkonnost typické české instituce je horší a horší – a zlaté padáky jejich vrcholových manažerů vyšší a vyšší.

Poměry v politice teď vynechávám – to by nebyl blog, ale kniha!

Co se v mládí naučíš, podle toho se pak chováš… Za co jsi v mládí důsledně potrestán, tomu se pak vyhýbáš…

Až bude mít řadový učitel základní nebo střední školy pravomoc neukázněnému nebo svévolně pomalému či lajdáckému žákovi nadosmrti svými známkami ze znalostí i z chování závažně zkomplikovat jeho budoucí profesní život (tak jako soudce má pravomoc odnětím peněz nebo svobody zkomplikovat život komukoliv obžalovanému), pak bude profese učitele ve společnosti konečně vážená a respektovaná. A odměňovaná přinejmenším stejně jako profese soudce.