David Gruber

Společnost se mafianizuje. Co s tím?

13. 02. 2009 20:42:27
Žijeme v době, kdy je naše společnost – řekl bych nespisovně ale výstižně – rozštěkaná. Přesvědčujeme se o tom nejen v internetových diskusích, ale kdekoliv jinde; na každém kroku. 

Říká se tomu různě - posttotalita, neomarxismus aj. A projevy tohoto stavu dnes? Vychytralost platí více než poctivá a ušlechtilá chytrost.  Ukřičenost více než tichá spolehlivá kvalita. A známosti platí více než znalosti.

 Ale jaké známosti? Jakého typu? Mít známé – to přece není samo o sobě nic špatného.V nejcivilizovanějším světě  také žijí lidé, kteří mají hodně známých; se kterými se mnoho lidí rádo přátelí. Důvod: Tyto hvězdy společnosti lépe než jiní dodržují zákony, drží slovo, nezrazují, mají vysokou osobní integritu. Raději by takoví lidé přišli na mizinu, než by otáleli se splacením faktury. Nepřehazují dohodnuté schůzky. Není třeba je nikdy v ničem upomínat, urgovat. Hvězdy společnosti se hluboce stydí za to, že - třeba v pracovních vztazích - přiměly někoho improvizovat, změnit původní plán, někam mobilovat, dodatečně upřesňovat, urgovat...

 S takovými se tam rádo kamarádí. S těmi, kteří tyto vlastnosti postrádají, se neobchoduje, nepodniká, nekamarádí, popřípadě ani nemluví, nestýká. 

U nás? Známost vzniká tak, že se někdo s někým osobně vidí, pohovoří, pokecá. Nejlépe s podporou sklenky piva, vína či ostřejšího alkoholu. Známost vzniká tak, že se místo stoprocentního soustředění na práci prostě „utužuje kolektiv“. Nebo „síťuje“, jak se moderně říká.

Závan devastujícího ledového dechu, který k nám kdysi přišel z Kremlu, je zde cítit nad jiné zřetelně.  V moskevských firmách, úřadech a institucích se od samodržaví až dodnes údajně věnuje jen 30% času a úsilí vlastní práci – a celých 70% získávání účelových známostí. Tedy osobních styků a kontaktů na ty, kteří se přimluví, zatlačí, zařídí protekci, někoho vlivného uplatí nebo ho budou vydírat v náš prospěch... O kamarádění tam nerozhoduje něco jako „dodržuješ předpisy – nedodržuješ předpisy“, ale „jsi se mnou – jsi proti mně“. A kdo je v kategorii „jsi se mnou“, ten se bere jako kamarádíček, i kdyby měl povahu, charakter, minulost sebevíce prohnilou. Kdo je v kategorii „jsi proti mně“, ten je zaslepeně viděn v nejčernějších barvách. Ten je zlosynem už jen proto, že dýchá. 

Kdo ví, nakolik je to dnes podobné v bruselské centrále EU...

Stabilita lidského postoje „jsem s tím“ nebo „jsem s oním“ je tak mizivá, tak vratká, že se samozřejmě s časem často mění. A vznikají podrazy, zrady, špína. Šíří se jako rakovina celou společností. Koho podrazili, ten se chce pomstít, vrátit to. Ne vždy se mu to podaří přímo na podrazníkovi – podrazník často bývá mocný až nedotknutelný. Takže se poškozený pomstí na někom jiném, slabším. Vše se šíří geometrickou řadou – a v nemocné společnosti lidé vždy na konci roku bilancují svou úspěšnost podle rozvahy, kde na misce pasiv je „ukradli mi“ a na misce aktiv „ukradl jsem“. Nebo „podrazili oni mne“ a „podrazil jsem já je“. 

To vše je skřípající písek v soukolí pohybu společnosti. To vše je krutou nadměrnou daní, která nás vysává a stravuje. Kdybychom dovedli tuto daň podraznické mezilidské komunikace snížit na civilizovanou míru, samozřejmě by naše země byla druhým Kuvajtem vynásobeným Švýcarskem.  

 

Co o tom bylo u Krause? 

Zmiňoval jsem se o tom problému v diskusním pořadu Jana Krause. Řekl jsem zhruba toto: „Tam, kde netrestá lidi včas, důsledně a spravedlivě ctihodný soudce, tam se trestají lidé navzájem. Ten, kdo má většího, trestá toho, kdo má menšího... kamarádíčka.“ Řekl jsem to tam pod tlakem neznámého prostředí i samotného moderátora – ale s odstupem času myslím, že bych to i v klidu a s rozmyslem řekl stejně. Kraus v ten moment vypadl z role a už už natahoval ruku, že mne poklepe po rameni a zvolá: „To je vono! To sedí!“ Včas se ale zarazil v pohybu, vrátil se do role - a zase začal hrát neslušného skokana do řeči, jak se na jeho roli sluší a patří. Kdo chce, ten si onen moment snadno vygoogluje třeba na youtube.com

 

Jaký je lék? 

Nástin hlavních cest, jak z této šlamastiky ven, by jistě vydal na celou knihu. Dnes se pokusím následující úvahou aspoň o jeden maličký dílčí lék. 

Podrazy v komunikaci se dějí pomocí tzv. řečnických triků. Zkusím zde vzdělat co nejvíce obyvatel tím, že popíšu pět nejtypičtějších triků. A prozradím ke každému triku protitrik.

Chci takto poněkud přiblížit Českou republiku Švýcarsku. V této alpské zemi má každý dospělý muž od skončení základní vojenské služby až do hodně zralého věku doma zbraň. Samopal. Plus 32 ostrých. Prostě – umí bránit své obydlí a svůj majetek proti vetřelci, lupiči, nedobrému člověku. Proto ve Švýcarsku téměř neexistuje kriminalita typu přepadávání a vylupování domů. Každý zloděj si dobře rozmyslí vloupání, když ví, že na 95% je členem rodiny obyvatelů domu též dospělý muž, tedy osoba dobře ozbrojená, která jej v krajním případě může pokropit kratší či delší dávkou střel. 

Tímto textem bych chtěl každého čtenáře tohoto blogu vybavit rétorickou zbraní. A sice souborem protitriků. No a když pak na tebe, milý čtenáři, bude někdo zkoušet v komunikaci nějaký podraz, tak – dobře vyzbrojen – odpovíš například: 

- „Toto je trik číslo 3. Musím vám bohužel odpovědět tak a tak. Už to na mne nezkoušejte.“

- „Nediskutujete férově. Zkoušíte na mne grubrovskou pětku. To už vám došly všechny věcné argumenty, že musíte trikařit?“ 

Kdyby byl tento text čten masově: Dovedete si představit, jak by se změnily ty časté, vztekle rozhádané internetové diskuse, plné urážek? Jak by se změnily televizní diskusní pořady politiků? Jejich samotná jednání ve sborech zákonodárných, výkonných i jiných? Jak by se kultivovala soudní jednání? Obchodní jednání? Porady? Rodinné diskuse? Člověk na člověka už si podraznicky netroufne. Protože ví, že ten druhý je ozbrojen. Rétoricky ozbrojen, vzdělán.  Schopen nutné obrany tak dobře, že trikař si to příště hodně, hodně rozmyslí.   

 

Patero častých triků  

1.    Mlžení                              

Použivatelé tohoto triku – říkejme jim výstižně „mlhoši“ – zamlžují, zastírají ve své řeči důležitá fakta. Častou odrůdou mlhošů jsou „ptáci jetřebáci“. Znáte přece jejich výroky:

- Je třeba zvýšit výnosy naší firmy.

- Je třeba skoncovat s pozdními příchody na porady.

- Je třeba výstižně psát vnitrofiremní maily, ať není zbytečné zdržování s jejich čtením.

- Je třeba zvýšit důchody.

- Je třeba snížit nehodovost.            

Toto „je třeba“ nehorázně zakrývá nutná fakta typu KDO to zajistí, KDY, KDE za čí peníze, na úkor čeho jiného.             

Jiný typ mlhošů se projevuje rozbředlostí, upovídaností, nadbytečným odborničením. 

 Protitrik?

Odfoukněte mlhu. Ptejte se KDO, KDY, KDE atp. Trvejte na konkrétní odpovědi.

Křik zaměstnanecký, odborový, jakýkoliv mediální – typu „zvyšte nám dotace, dejte nám více peněz ze společného státního“ prostě neposlouchat, ignorovat, pokud není doplněný seriózním návrhem, na úkor koho. Tedy – komu ubrat. 

  

2. Odběhnutí od tématu            

Trikař se vyhne nechtěné odpovědi tím, že převede téma jinam, že zkrátka „obrátí list“. Sami cítíte, že jsou situace, kdy je to nutnou obranou (když se někdo ptá na vaše intimní soukromí) a kdy je to nemravný úhyb (když se novinář ptá ministra financí na schodek státního rozpočtu). Existuje odběhnutí mírnější, obranné, a odběhnutí tvrdší, útočné – kdy odbíhající trikař rovnou napadne tazatele („Neptejte se mne takové věci a radši si zameťte před vlastním prahem. To ne my, ale vy jste vytunelovali...“)           

Když se takhle potkají dva politici-odbíhači v televizní diskusi, mění se dialog ve dva monology. Někdy má to odbíhání až komickou podobu: „Toto je nesprávně položená otázka, pane redaktore. Takhle bych ji neformuloval. Raději jste se mne měl zeptat, co naše strana (vláda, obec, úřad, firma, nevládní organizace,...) dokázala vykonat pozitivního. A na to bych vám odpověděl, že...“. A už to frčí, samá samochvála.            

Protitrik? Trikař od relevantního tématu odbíhá – vy k němu zpět přiběhněte. Vracejte jej zpět. Třeba neustálým důsledným opakováním původního dotazu. Trváním na tom, že věci se řeší jedna po druhé. Že v normální diskusi následuje po slušné otázce jednoho slušná odpověď druhého – a až pak otázka toho druhého.  

  

3.    Arbitrární tvrzení             

Též „tvrzení bez věcných důkazů“. Trikař prostě řekne: „To a to je tak a tak.“V civilizované diskusi má posluchač takovéhoto tvrzení právo na jakoukoliv míru víry či nevíry. Od stoprocentní víry po stoprocentní nevíru.  

Protitrik? Ptejte se na zdroje tohoto tvrzení. Anebo využijte svého práva. Třeba odpovězte: „Věřím vašim posledním slovům asi tak na 10 procent.“ 

Arbitrární tvrzení je trikem tím méně, čím vyšší je objektivní formální či přirozená autorita toho, kdo je použije. Řekne-li pan primář chirurgie sálové sestře „mýlíte se, ta anestezie měla být zahájena o deset minut dříve, než tvrdíte“, je to tisíckrát serióznější, než kdyby totéž řekla sestra primářovi. Prohnilí trikaři by rádi zanášeli do diskuse volební pravidlo „jeden člověk = jeden rovnocenný hlas“. V diskusi to však neplatí. Jeden ctihodný občan má při svém tvrzení větší váhu než deset nectihodných. Při posuzování ctihodnosti se počítá každý detail životopisu dotyčného.

 Proto v každé civilizované společnosti jsou nejctihodnějšími občany oficiální arbitři – tedy soudci. V Nemecku údajně procházejí před jmenováním testem ctihodnosti. Těžko si tam představit soudce, který ve škole opisoval, který předbíhal v jakékoliv frontě, který občas stává se svým autem na zákazu stání či zastavení...

  

4.    Ano, ale – co je poslední, to se počítá. 

Představte si, že předkládáte šéfovi bezva projekt. Ten projekt, ten váš nápad (nebo žádost o lepší pracovní podmínky atp.) je zkrátka oprávněný, má řadu dobrých vlastností. Dokonce drtivou většinu. Ale také má sem tam nějaký drobný nedostatek. Nic na tom světě není ideálního.Šéf chce z nízkých důvodů váš projekt zamítnout. Nemůže si dovolit být hrubě ignorantský – a tak sice vyjmenuje poctivě aspoň základní klady vašeho projektu. Po jejich vyjmenování ovšem nasadí vámi dlouho s obavami očekávané slůvko ALE – a o něm vysloví nějaký nepodstatný zápor. A dodá, že právě proto nelze projekt realizovat. 

Protitrik? Zopakujte šéfova slova, shrňte je. Obraťte ovšem pořadí toho, co bylo řečeno před slůvkem ALE a co po něm. Zahrňte šéfa kupou kladných argumentů po slůvku ALE. Přidejte při tom srovnání s jiným projekty, které měly kladů méně – a přesto se realizovaly. Lidská psychika, lidská koncentrace a paměť už je taková, že má tendenci uchovávat především to, co bylo řečeno (slyšeno, vnímáno) jako poslední. Využijte toho faktu tedy ve prospěch svého oprávněného požadavku.   

 

5.     Logická chyba 

Uvedu příklad, dobře si jej promyslete:Premisa A - Ondřej je hnědooký. Premisa B - Všichni zloději, které jsme poslední dobou chytli, jsou hnědoocí. Závěr - Ondřej je zloděj.

Kolik nechutných pomluv vás, milí čtenáři, v životě ještě čeká kvůli tomuto triku! On je zrozen lidskou myšlenkovou vlastností zvanou generalizace, alias „házení všech do stejného pytle“. Zejména, pokud se od okolí chcete poněkud odlišovat (kdo by nechtěl vyniknout), připravte se v našem postsocializmu na jednu generalizaci za druhou. O nečestně zištných pohnutkách kdejakého vašeho činu apod. 

Protitrik je grafický:Nakreslete si množinu všech zlodějů jako jedno kolečko a množinu všech hnědookých lidí jako druhé kolečko. Kolečka se budou částečně překrývat, částečně do sebe pronikat. Ondřeje pak zakreslete jako křížek nebo tečku do druhého kolečka. Je-li bod uvnitř druhého kolečka, vůbec to neznamená, že by musel být zároveň uvnitř průniku s kolečkem prvním. Pokud jste ještě nezapomněli množiny ze střední školy, půjde to hravě. Jsou totiž v množině zlodějů zloději hnědoocí a zloději s jinou barvou očí. V množině hnědookých pak existují zloději a ne-zloději. Kde se bere trikařova jistota, že podmnožina ne-zlodějů je prázdná?

 

  Obecný princip všech triků a protitriků 

Obecným principem všech triků je porušení míry. Obecným principem protitriků je narovnání míry -  věcí, jevů, procesů, vlastností, okolností situace...

Další podrobnosti, další desítky konkrétních triků a protitriků jsou v mých publikacích "Jak nebýt úplným blbcem" a pochopitelně  ve Zlaté knize komunikace. Zlatá kniha komunikace také splňuje parametry superknihy, schopné i dnes účinně konkurovat internetu.

V diskusi pod tímto článkem má každý samozřejmě právo na jakýkoliv slušný názor. Neberu mu to. Ale docela bych uvítal, kdybyste sem (nebo na můj e-mail) psali osobní zkušenosti s lidskými triky, podrazy, sprostotou – a jak jste to řešili nebo jak by se to mělo řešit, Takový užitečný brainstorming. Zkusíte to někdo? 

 

 

Autor: David Gruber | karma: 46.08 | přečteno: 24507 ×
Poslední články autora