„Toto je stejně výbušný text, jako bylo v roce 1968 Vaculíkových 2000 slov,“ řeklo mi pár známých, kteří četli tento článek před vyjitím na blogu. „Odhaluje totiž darebáky tak jasně, že před tím neuniknou.“ A já se ptám: Přijde zase zákaz toto číst a šířit? Budou zase pronásledováni ti, kteří vyjádří s textem souhlas – svým podpisem nebo třeba jen v diskusi? Pojďme na to.
Rozložení obyvatelstva podle zámožnosti a lidské slušnosti připomíná ve zdravé společnosti cibuli, v naší současné české společnosti přesýpací hodiny. Cibule a přesýpací hodiny – to je setsakra rozdíl. Slušné, reálně možné optimální fungování společnosti a fungování naší společnosti – to je rozdíl stejně veliký. Cibuli totiž nelze zlomit, přesýpací hodiny však ano – stačí trochu klepnout kladívkem na ten tenký křehký krček.
Cibule je dole a nahoře úzká – a ve středu baňatá. Přesýpací hodiny jsou nahoře a dole baňaté – a ve středu uzoučké.
Spodky obojího – cibule i přesýpacích hodin – představují nejchudší vrstvu obyvatelstva. Vršky obojího představují nejbohatší špičku obyvatelstva. Středy obojího představují střední vrstvu.
Ve spodcích a vršcích panuje většinou špatná morálka. Všude na světě.
Nejnižší vrstvy se všude na světě snaží s minimální námahou uzmout maximum statků – pokud možno téměř vůbec namáhavě nepracovat, nesedřít se, ale co nejvíce získat. Třeba i našidit, začasté ukrást – a to buď přímým způsobem, anebo ze sociální sítě státu; tedy uzmout hodnoty a požitky z daní schopnějších, pilnějších, chytřejších, odříkavějších, předvídavějších spoluobčanů. Poctivě se ty nejnižší vrstvy žádného blahobytu samy nedobudou; nemají schopnosti, nemají možnosti. A žít se chce – každý by chtěl rauty, pěkné auto, mobil, dovolenou u teplého moře…
Teď k opačnému konci spektra: Nejvyšší vrstvy mají v sobě zabudovanou tak chorobnou touhu po moci, postavení, majetku, vlivu, že si taktéž většinou nekladou nějaké nepřekročitelné vnitřní morální zábrany. Hamižnost, nezřízená ctižádost a krátkodobé nesystémové zvířecí džungloidní myšlení „win-lose“ jim zatemňuje podstatnou část jejich intelektu – mravní intelekt.
Příklad v zahraničí: někdo nechá třeba vyvraždit desítky vlastních obyvatel, svede vraždy na domnělého vnějšího nepřítele, pak vojensky ničí toho domnělého nepřítele – a zhlouplý zakomplexovaný lid jej za to zbožňuje a třeba i zvolí svým vysokým představitelem. Taktika jako vystřižená z Machiavelliho knihy Vladař – nemravné knihy o psychologických technikách vládnutí.
Jinde v zahraničí se někdo prohlašuje nesmiřitelným nepřítelem globálního oteplování, jakýmsi klimatickým obětavým spasitelem světa – ale jeho vlastní rodinný dům spotřebuje tolik elektřiny jako menší továrna. A navíc – majitel toho domu sám má tím větší kšefty s odpustky za znečišťování ovzduší, čím více se celosvětově proti tomu oteplování brojí a protestuje. Kšeft a zisk je pro tyto lidi pánembohem.
V Hollywoodu se při boji o nelukrativnější role snaží jedna hvězda utopit druhou na lžičce vody.
V naší zemi: Podnikatel je už za socialismu bezpáteřním článkem vekslácko-pinglovsko-taxikářské mafie, po roce 1989 investuje nakradené peníze a je u nových příležitostí jako první. Má finanční náskok před slušnými. Podniká v čemkoliv, co maximálně vynáší. Dodržení slova a nelhaní je mu jen pro smích – a dnes má třeba stovky milionů.
Tito lidé prostě musí být za každou cenu první. Za každou cenu bohatší, mocnější, vlivnější než ostatní. Své převaze, prestiži, dojmu důležitosti obětují cokoliv.
Střední vrstvy – tmel společnosti
A pak jsou zde střední vrstvy. Ani lopatové dělnictvo či slumoví povaleči, ani stálí hosté pětihvězdičkových hotelů a majitelé jacht a letadel. Ve zdravé společnosti je to většina až drtivá většina lékařů, učitelů, stavařů, inženýrů, architektů; samozřejmě soudci – ti snad všichni; samozřejmě policisté a vojáci – ti snad také všichni; výjimky jsou nepatrné, brzy odhalené, z funkce odstavené a k tomu patřičně zostuzené na celý život. Patří sem veliká část novinářů; mnoho umělců, spisovatelů; veliká část všech duševních povolání – vědci, matematici, historici, psychologové a sociologové, účtaři a daňaři, počítačoví specialisté. Hodně nižších, středních i vyšších manažerů; samozřejmě bankovní, pojišťovací úředníci; a úředníci vůbec.
Zařaďte si sem i další intelektuální profese, na které jsem ve výčtu třeba zapomněl. K intelektu totiž patří poznání, že férovost ve společnosti znamená maximální zisk pro všechny – zisk bohatství, zdraví, bezpečí, pohody. Patří k němu též poznání, že neférovost má tendenci šířit se jako rakovina – a nakonec vysát a poničit celý organismus lidské společnosti. Intelekt je „win-win“ záležitost.
Nejvyšší a nejnižší vrstvy mají obecně málo hrdinné morálky a slušnosti ve všech zemích světa. (Možná části těch nejvyšších vrstev v nejcivilizovanějších zemích teď trochu křivdím – ale zkusím zde naší společnosti trochu fandit; o to více vyniknou její nedostatky.)
Střední vrstva by měla mít morálky v každé zemi hodně; aby tmelila celou společnost.
U nejcivilizovanějších zemí tomu tak je. Cibuli nelze zlomit, nelze ji přelomit. Tlustý bytelný střed dodává cibuli stabilitu, kompaktnost. Hlavní odlišnost mezi nejvíce civilizovanými zeměmi a naší zemí je právě u té střední vrstvy. Ta je u nás tenká, tenoučká. Někteří z této naší střední vrstvy unikají pomocí šizení a podvodů nahoru – do věrchušky. Jiní svým nedodržováním slova, osobní neintegritou, neúctou k pravidlům, obcházením zákonů, lhaním klesají na osobnostní úroveň nejnižší vrstvy. A ještě jiní – znechucení z toho našeho nestydatého vykořisťování slušných schopných lidí - odcházejí pryč do světa a už se nevracejí. Vršek a spodek našich společenských přesýpacích hodin tloustne, bytní, baňatí. Střed – tedy ti schopní a zároveň slušní – se ztenčuje. Celý systém se tak stává křehkým, zranitelným. Tenký, zranitelný střed drží ten náš celek tak tak křehce pohromadě. Přesýpací hodiny na rozdíl od cibule přelomit lze – stačí je vyndat z ochranného dřevěného pouzdra a trochu klepnout kladívkem na ten tenký skleněný krček.
V nejvyspělejších zemích je tedy drtivá většina této střední vrstvy slušná. U nás mnohem méně než drtivá většina. Slušných je pramálo. Málokomu se chce žít sice v krásné zemi, ale pouze za několik setin peněz, úcty a společenského vlivu v porovnání s jeho stejně špičkovým kolegou (špičkovým odborně i morálně) například v USA. Takže u nás je mnohem slabší celá ta střední vrstva. Kdo totiž není slušný, nemůže se do střední vrstvy počítat, i kdyby měl povolání, které by jej tam normálně řadilo.
Co způsobilo to veliké ztenčení české střední vrstvy?
Co způsobilo její devastaci?
Způsobila to hlavně doba nesvobody, křivení páteře a vytváření pekla ze života těm slušným? Způsobil to ten totalitní systém, který desítky let bezohledně prosazoval princip, že kdo je slušný, ten nesmí být vážený, upřednostňovaný, bohatší než sto lidí z nejnižší vrstvy a důvěryhodnější než oni třeba při situaci tvrzení proti tvrzení u soudu?
Anebo si za to ti neslušní příslušníci naší střední vrstvy mohou sami? Tím, že místo statečného celoživotního boje volí teplé pohodlíčko, vrabce v hrsti? Trochu šidí a mají své malé jisté?
Pravda bude někde mezi těmito extrémy, někde mezi těmito dvěma vlivy. Bůh suď, kolik procent podílu má každý z nich. A nakolik se vzájemně ovlivňují a prolínají.
Kdybych odejel do nejvyspělejšího státu světa a tam chtěl něco mít (pracovně, při podnikání atp.) s nejnižší nebo s nejvyšší vrstvou společnosti, dopadl bych podobně jako u nás s těmito vrstvami. Tedy nejspíše ne moc dobře.
Ale velký rozdíl mezi nejcivilizovanějším státem světa a naší zemí by byl při jednání s příslušníky střední vrstvy. (Vlastně je – už jsem toho sjezdil dost, abych mohl opustit podmiňovací způsob a nahradit jej oznamovacím.)
Veliká část (někdy mám černé myšlenky, že až valná většina) původní české střední vrstvy si jaksi zvykla na to, že slušně oficiálně žít je neprůchodné. A její příslušníci, místo aby bojovali za zprůchodnění, za větší důstojnost životního stylu dodržujícího pravidla, místo aby za tu průchodnost v krajním případě obětovali a položili život, tak si zvykli zákonné normy obcházet. Reakcí vládnoucích kruhů je ještě větší zpřísňování a zneprůchodňování oficiálních pravidel. Pragmatici ta pravidla pak ještě více obcházejí. A slušní schopní - tedy ti, z nichž celá společnost nejvíce žije – více a více trpí.
Leckteří se nezlomili lehce
Leckteří, pravda, před zlomením svého charakteru bojovali statečně. Uvedu jeden příklad takového statečného boje za všechny – slyšel jsem takových příkladů stovky od mnoha svých vlivných žáků po celé zemi za čtvrtstoletí dělání kurzů rozvoje osobnosti. V tom příkladu jsou úmyslně některá fakta pozměněna, aby byla chráněna anonymita zdroje. Princip ale sedí!
Tak tedy ten příklad: Jedni nadšení podnikatelé budovali soukromé zdravotní zařízení. To obnášelo sehnání desítek razítek, desítky úmorných nedůstojných jednání. Často za mlhavých pravidel: Kdy udělení takového razítka závisí nikoliv na dodržení jasné a jednoznačné zákonné normy žadatelem, ale spíše na tom, jak se ten který úředník vyspal či který den menstruačního cyklu ta která úřednice zrovna má. (Pokud nechceme hovořit rovnou o všimném či protislužbě.) Ti podnikatelé měli celou dobu jasný jednoznačný příslib financování od jednoho vrcholného státního orgánu. No a právě když sehnali to poslední nutné razítko, tak se změnily normy, předpisy, či co – a peníze najednou že nebudou. Ani koruna. „Poprvé v životě jsem viděl dospělého chlapa, tvrdého podnikatele brečet jak malé děcko,“ říkal mi můj žák, který byl bezděky u toho, jak se skvělým lidem hroutí sny, jak jim zbývají jen milionové dluhy, zničený život. Jak dřeli – neméně krutě než Edmond Dantes dřel a studoval od abbého Faríi čtrnáct let ve vězení – a po těch čtrnácti letech se jim stalo totéž, jako by Edmonda na prahu svobody v tom pytli zašitého chytili a znovu zavřeli do kobky…
„Asi po půl roce jsem ty podnikatele potkal znovu,“ pokračoval v líčení příběhu můj vlivný žák. „Byli vysmátí… Zajímal jsem se, jak se tak najednou vzpamatovali… Řekli mi, že v tom zoufalství pozvali všechny potřebné úředníky, všechny držitele razítek a měšců na své náklady na dovolenou do Karibiku. A pak všechno šlo…“
Mnohokrát jsem od vlivných důležitých žáků slýchával věty typu „ten také zkrachoval, protože neuplácel…“.
Malé signály velkého podraznictví
Kde se to všechno vzalo? V zemi, kde by si ještě na konci třicátých let nedovolil člověk ze střední vrstvy, který se honosil aspoň maturitou, v oficiálním pracovním styku (tedy mimo osobní okruh rodiny či známých v hospodě, mimo umělecká vyjádření) použít v řeči slova „velkej“, „malýho“, „todlencto“, „by jsme“, „děvčata byly zdravý“, „vesnický lékaři“ „se dvěma synama“, „se dvěmi syny“. Proč? Protože takto přece vzdělaný člověk nemluví. Protože takto se to přece neříká, to není slušné. Protože má maturitu – a kdyby takto mluvil, musel by ji nutně vrátit. Protože je tato mluva přece proti zákonným normám, byť jenom proti normám o spisovné čisté češtině. A kdo se prohřešuje proti zákonným normám, ten přece nemůže mít – ve střední vrstvě obyvatelstva – tak dobrou pozici (životní úroveň) jako ti, kteří oficiálně v pracovním styku říkají „velký“, „malého“, „tohleto“, „bychom“, „děvčata byla zdravá“, „vesničtí lékaři“… (A u posledních dvou slovních spojení si vzpomeňte na spisovný tvar sami – jako maličký testík, zda jste také kapku nezpustli.) Kdo se prohřešuje proti zákonným normám, ten je přece ze slušné společnosti vyloučen, na toho se přece ti ostatní slušní příslušníci střední vrstvy nutně dívají mezi prsty…
(Poznámka:
Používat v pracovní komunikaci nespisovné tvary není jistě žádný zločin. Ale takovéto nespisovné vyjadřování tvořívá vrcholek ledovce. Představuje jasný signál, že daný člověk si ani v jiných, daleko závažnějších oblastech s dodržováním zákonných norem příliš neláme hlavu.
Potkám-li prostého dobrého člověka kdekoliv, potkám-li kamaráda neoficiálně v hospodě či na ulici, takovéto hovorové vyjadřování mi u něj vůbec nevadí. Spíše cítím, že mu při jejich používání jde řeč tak nějak od srdce.
Je-li takto hovorově se vyjadřujícím člověkem můj žák, který si mne adekvátně platí, je mou základní profesionální povinností brát jej takového, jaký je, i s jeho mluvou – a nepozastavovat se ani vnitřně. Ctít jej, od srdce mu fandit.
A platí-li si mne takový klient dokonce individuálně, tak nejen že jeho mluvu ctím coby naslouchající, ale sám se mu také aktivně maximálně přizpůsobím coby mluvčí. Mluvím s ním co nejvíce slovensky, anglicky, německy, rusky, polsky, brněnsky, valašsky, hanácky, chodsky… a třeba pražsky. Jak jen nejlépe svedu a jak jen je vhodné pro naladění se na společnou vlnu.
Občas ale potkám v pracovním styku jedince s vysokoškolským titulem, který používá tyto nespisovné tvary opakovaně. Ne jako žert, ne jako citaci, ne jako rétorickou ozdobu. Ale proto, že si těmi spisovnými tvary není jistý. Používá je i na poradě, při projevu k více lidem, když mluví do zpravodajského nebo publicistického pořadu v televizi… Prostě, když chce být za svou odbornost včetně nezbytného jazykového vzdělání a projevu oficiálně placen a vážen.
Později se přesvědčím, že jde o podrazníka. Téměř bez výjimky vždy. Tolik má letitá zkušenost.)
Kde se to nedodržování norem vzalo?
Vzpomínám na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, na dobu nejtužší normalizace. Bezděky, proti své chuti, jsem tehdy jednou musel přijít do osobního kontaktu s vyššími svazáckými funkcionáři – a to jako tlumočník němčiny, když je jejich oficiální sešlost (typu „sjezd“) přijeli soudruzi z NDR – a nikdo z těch mladých potentátů se dobře německy nedomluvil. Takže vzdali zavděk i Davidem Gruberem, jinak člověkem s těžkým kádrovým škraloupem, který měl všechny atraktivní dveře ke kariéře zavřené.
Vybavuji si ty dojmy po letech velice přesně. Po oficiálních kecech nastal večer, rozzářený sjezdový sál vystřídaly ztemnělé barové prostory; zadarmo tam teklo hodně rozličného chlastu, zadarmo tam čekalo lepší jídlo, než bývalo pro běžný lid. Z toho přítmí se sem tam potácivě vynořovaly osoby podnapilých svazáků (zároveň samozřejmě členů vládnoucí strany, jak bylo u vyšších svazáckých funkcionářů nepsanou povinností) – a v jejich slovníku, nyní již upřímnějším než na řečnické tribuně přes den, jasně převažovaly dvě větičky:
- „To je bordel!“
- „Já se na to vyseru!“
Většinou ještě navíc doprovázené jadrným „ku…“
Přeložme si ty jejich větičky do srozumitelnější podoby:
- „Žít slušně a podle zákonů je neprůchodné, naivní, krajně obtížně, časem zoufale beznadějné, prostě to nefunguje, člověk krutě naráží…“
- „Já rozhodně nebudu tak naivní, abych ty oficiální zákony dodržoval.“
Tato dvouvětová filozofie se za čtyřicet let rozšířila zemí jako mor. Pokaždé, když narazím u nás na nějaký šlendrián, tak za ním vidím někoho s filozofií těch dávných svazáků. Někdo se prostě na něco vysral. Na pravidla spisovné češtiny. Na dodržování svých slov, svých vážně vyřčených příslibů. Slíbil vám zavolat, mailovat – a nevolá, nepíše. Mešká se zaplacením faktury. Měl udělat práci – a odflákl ji, aby se nenadřel. Měl coby vámi slušně placená osoba včas a bezchybně vyřešit vaši záležitost - a nevyřešil, musíte urgovat…
Další řetězcovitě přestávají dodržovat pravidla také. Od malé rakovinné buňky (= malinkatého prohřešku), která není důkladně vyoperována (= který není potrestán tak důsledně, že provinilec má napříště panickou hrůzu z jeho opakování), vzniká mohutný tumor, který hubí celý organismus společnosti.
Co s tím? Globalizace a tři zásady
Globalizace života, věřím, aspoň trochu pomáhá. Cesty naší mládeže do nejcivilizovanějších zemí, jejich návraty zpět a snahy, aby tady to bylo aspoň trochu jako tam. Pokud se ovšem vracejí.
Z tisíce dalších možností komplexu cesty k civilizovanosti mi teď a tady dovolte uvést aspoň tři. Dvě z nich jsem odkoukal jednoznačně v anglosaském světě, uvedu proto i anglické ekvivalenty. Prosazujme je všichni, kudy chodíme.
1. Pěstujme „vědomí zodpovědnosti“. Anglicky „taking responsibility“. Kdo se provinil „vykašláním se na něco“, ten za to nese zodpovědnost, ten pyká. Ten si to s sebou nese celý život. Začíná to u malých věcí. Třeba ve škole. Kdo zkouší opisování a využívání nápovědy bez sebemenších morálních zábran při každé lepší příležitosti, ten musí být ve frontách na cokoliv atraktivního a příjemného hodně daleko za tím, kdo opsal jen v krajní nouzi, v naivitě - a vnitřně se za to stále stydí. Tomu (= nestydatému opisovači) se musí méně věřit ve srovnání s těmi slušnějšími, když někde nastane situace „tvrzení proti tvrzení“. Nestydatý opisovač by měl mít své školní jednání vypáleno na těle jako signál, aby mu už celý život nikdo nedal vyšší než minimální mzdu...
A nejvíce se má věřit (a fandit a přát a hlavně platit za jejich pracovní čas) těm cca třem promilím obyvatelstva, kteří ve škole neopsali nikdy. Z těch především by se měli rekrutovat všichni soudci, poslanci, ministři, učitelé…
Slovní spojení „taking responsibility“ jsem opakovaně v médiích slýchával od chlápka, který má farmu kousek severně od mé texaské tety Nancy. Ten chlápek se jmenuje George W. Bush; býval často slyšet v televizi, neboť prezidenti USA bývají.
2. Pěstujme co největší osobní integritu, anglicky „utmost integrity“. Vše, co (mimo žertování) řekneme, nechť je v souladu s tím, co už jsme během dosavadního života řekli a udělali – a v souladu s tím, co ještě řekneme a uděláme. Směrem do minulosti to znamená nelhat. Směrem do budoucnosti to znamená držet slovo, i když je to krajně namáhavé. Prostě, neplácnout něco „jen tak“. Mít třikrát promyšleno, než něco vyslovíme. Heslo „utmost integrity“ mne naučil skvělý muž jménem Frankie, bývalý šéf největší banky na Maltě a externí profesor financí na Londýnské univerzitě. Bydlel jsem u něj v jeho maltském bytě nedávno celý týden ještě s jedním slušným europoslancem při koučované angličtině.
3. Milujme zákon, lpěme na psaných pravidlech. Anglicky „rule affinity“. Není-li pravidlo dobré, usilujme o jeho změnu – ale legálně; tj. za dodržování pravidel stávajících. Ano, leckdy je dodržování stávajících pravidel kruté a namáhavé. Ale tu krutost a namáhavost budeme potřebovat i po jiných spoluobčanech, až dodržování pravidel bude chránit zase nás.
Abych jen nekecal, ale také konal
Já se třeba snažím už přes čtvrt století měnit způsob výuky a vzdělávání mládeže i dospělých. Dobře vím po těch letech, nesčetněkrát mám na sobě i na tisících svých převážně dospělých žácích prokázáno, že vzdělávání může být mnohonásobně rychlejší, a přitom spolehlivější, užitečnější než dosud, a k tomu navíc většinu času atraktivní jako strhující umělecké představení. S farmulti metodou a s psychovzorci.
Ale abych měl morální právo měnit, musel jsem nejdříve dvacet let – po celou dobu vlastní školní docházky - den co den co nejlépe dodržovat a plnit požadavky stávajícího vzdělávacího systému. A až pak „mudrovat“ o změnách. Nejdříve poctivě nastudovat vše relevantní, co už zde bylo – v hlavách a v textech mých profesních předchůdců. A teprve pak se myšlenkově posunout o kousek výše, teprve pak sbírat čtvrt století nezávislou zpětnou vazbu tisíců chytrých slušných lidí – pro dosažení jistoty, že ten můj posun je v něčem světově nový a zároveň skvěle dobrý.
Už je o tom kniha
O těch třech výše zmíněných pravidlech (mimo jiné) jsem už samozřejmě napsal a vydal knihu. Svou padesátou pátou, tentokrát dvojjazyčně česko-anglicky. Nedávno ji ode mne dostal větší počet českých úředníků – od hejtmanů a ředitelů krajských úřadů přes primátory, starosty, nižší vedoucí až po řadové úředníky. Třeba se někteří do ní i trošku mrknou… a příslušnou kapitolu si najdou. Knížka by je měla zajímat; mohou se podle ní mimo jiné také konečně naučit slušně a rychle anglicky, zlomit své zatuhlé věčné začátečnictví, které je v nich zažráno navzdory všem dosavadním klasickým i „zázračným“ metodám a pomůckám. Šanci mají – a my s nimi.
A nakolik nám ta společná šance vyjde? Jsem pevně přesvědčen, že tento text je aspoň malým čapkovským zrníčkem na té misce vah, která tomu napomáhá. Podnětem, který samozřejmě není určen k bezvýzradnému souhlasu - už proto, že musí poněkud zjednodušovat, aby zůstal aspoň trochu přehledně čitelný. Podnětem, který by chtěl burcovat k dalšímu přemýšlení.
Ale nakolik to skutečně pomůže?
Uzavřel bych volně parafrázovaným citátem Ludvíka Vaculíka z jeho památného projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů v předvečer roku 1968: „Budiž výrazem mé nejupřímnější loajality, mého nejupřímnějšího fandění dobru, civilizovanosti a pokroku, když řeknu: Nevím.“
