Bez reformy školství zůstaneme vývojově trčet v 18. století

Často mi připadá, že řadě řídících lidí ve školství stále nedochází, že už není doba vlády  císařovny Marie Terezie 1740 – 1780. Rázná paní Rézi zavedla z Vídně tehdy pedagogicky náramně moderní věc, nicméně píše se rok 2020…

Základy povinné školní docházky dětí položila Marie Terezie v našich zemích roku 1774, definitivní podobu povinné školní docházky pak u nás v Rakousko-Uhersku nastolil říšský zákon z roku 1869.

Na to, jak hodně je dnes svět jiný oproti tehdejším dobám, mi připadají dosavadní pokusy o změnu a modernizaci spíše kosmetické. Trapně kosmetické.

Člověka by zde napadly desítky úvah; omezím se na pár hlavních – a zbytek se může odehrávat v diskusi.

V tehdejších dobách 18. století byl vědeckotechnický vývoj velmi pomalý, téměř nulový. Co se dítě naučilo ve věku 6-15 let, to fungovalo prakticky beze změn až do jeho smrti. A dále – knihy, noviny časopisy byly vzácné a těžko dostupné nebo úplně neostupné; co člověk neměl v hlavě našprtáno zpaměti, k tomu se tehdy těžko dostával.

Dnes:  Každý má od útlého věku všechny univerzitní knihovny světa stále u sebe – ve svém chytrém mobilu, nanejvýš v notebooku, který lze také nosit téměř všude s sebou. Je to záležitost nemnoha minulých let, před pouhými deseti lety to bylo spíše výjimečné; ale dnes je to všeobecně zde a nejspíše už stále bude!

Učitele s klasickým hromadným sezením ve třídě s převažujícím slovním výkladem faktů každý všední den zhruba 5-6 hodin už tedy dítě vůbec nepotřebuje. Nanejvýš k občasné individuální konzultaci. Kolik je třeba jen na youtube výborných výukových videí všeho možného, kolik dalších multimediálních zdrojů lze vygooglovat! Obrovský nárůst pestrosti, komfortnosti, celkové úrovně výukových videí je záležitost snad pouze posledních pěti let. A tato pozitivní změna se samozřejmě bude nadále zrychlovat.

Takže – nebojme se toho – klasicky celoročně do školy už by se vlastně vůbec nemuselo chodit! Školství by sloužilo a) k občasným konzultacím na dálku, po internetu, b) k přezkušování. Uč se, mladý člověče, kdy chceš, kde chceš, jak chceš – jen musíš do toho a toho věku mít určité jasně dané základní vědomosti, schopnosti, dovednosti, návyky. Přezkušování, řekněme, jednou ročně. Prezenčně, aby se nepodvádělo. Možná ještě před tím přezkušováním nějaké kratší, dva až tři týdny, společné soustředění dětí. Docházková škola patnáct dnů ročně – proč vlastně ne? Delší docházková povinnost pak jen nouzově pro ty, kteří si neváží svobody a nedokážou sami přiměřeně studovat. Nebo - chceš, milé dítě, chcete,milí rodiče, aby se dobrovolně prezenčně studovalo více než patnáct dní v roce? Pak by jistě na tuto poptávku zareagovalo na tržním principu nabídkou soukromé docházkové školství. Jen to přezkušování by pro jistotu zůstalo v rukou státu. Soukromá škola totiž z principu není při přezkušování nezávislá.

Návod k umění samostatně studovat vštípit všem dětem hned jako první věc. Co je čtení, co je paměť, co je logika, co je koncentrace na duševní práci, co je kázeň a smysl pro povinnost…

Příjemný doprovodný jev: Stamiliardová úspora školních budov, topení, svícení, údržby, oprav… platů učitelů, ředitelů, školníků, inspektorů… jistě by se pro ně našla jiná smysluplná práce.

A proč by nemohlo třeba desetileté, třináctileté děcko už přiměřeně pracovat? Vytvářet třeba podcasty na internetu, věnovat se nějakému drobnému kutilství, celý rok s rodiči cestovat všude možně…

Roční přezkušování by se konalo pro všechny povinně v jejich věku 6-15 let. Dále už nepovinně ve věku 16-25 let; výsledky v tomto nadstavbovém stupni by přirozeně oddělilo ty, které dnes nazýváme středoškoláky (postupně by odpadávali kvůli neschopnosti, pohodlnosti nebo z jiných důvodů) od těch, které nazýváme vysokoškoláky (kteří by prošli i testy pro pětadvacítky).

A pozor – jemnější přezkušování základů  by pokračovalo dále, řekněme co tři roky, celoživotně. Možná po dosažení 65 let věku už mírněji, co pět let, ale dnešní tempo změn je tak obrovské, že i senioři by bez řízené vzdělávací reakce na tyto změny byli nemožní, ztracení v novém světě.

Kontrolní prohlídky vzdělanosti

Jak by se asi tvářil ministr dopravy na to, kdyby nové auto procházelo technickou kontrolou jen jednou za celou svou životnosti, a to hned bezprostředně po sjetí z pásu v továrně. A pak už nic – jen spoléhání na to, že je majitel „nějak dobrovolně udrží“ v provozuschopném stavu. Hrůza, že?

Jenže ta hrůza je realitou v našem současném oficiálním školství. „Technická prohlídka vzdělanosti" těsně po skončení střední školy (= maturita), pak „technická prohlídka vzdělanosti“ těsně po poslední přednášce vysoké školy (= státnice, obhajoba diplomky) – a tento „technický stav člověčích vědomostí“ je pak oficiálně uznáván coby neměnný, nezhoršující se mnoho desítky let po celý zbytek života člověka.

Takže nově – samostatné studium celoživotně; přezkušování všeho obyvatelstva co tři roky. A) zda se nevykouřilo z hlavy to staré neměnné, b) co se událo vývojově ve světě nového. Auto se opotřebovává, stejně tak mozek bez vnějšího tlaku zapomíná, zneschopňuje se, podléhá nebezpečnému ustrnutí. Pokud se toto nezavede, bude brzy šedesátník ve světě dvacetiletých se svou vzdělanostní zaostalostí na tom hůře, než kdyby se v roce 1900 octl v naší Evropě mezi lidmi nějaký neandrtálec!

A čemu by se učilo?

 Fakta jen v nezbytné míře pro schopnost samostatně uvažovat, samostatně zpracovávat informace a oddělovat v nich zrno od plev. Šprtacím způsobem snad jen český jazyk, angličtina (všichni ať umějí skoro jako česky), jazyky hraničících sousedů (polsky, německy) na úrovni středoškolák B2, vysokoškolák C1 a více. Základní neměnná fakta přírodních i společenských věd. Oproti dnešku výrazná redukce ve prospěch umění „vím, kde to najít, umím to tam najít, umí to kriticky vyhodnotit a zařadit do dosavadního celku svého vědění, umím to kreativně rozvinout a vylepšit, umím to časem řízeně zapomenout a nahradit modernějším know-how“.

Dovednosti a návyky pak v míře vrchovaté. Prosazuji toto mnoho desítek let – nechci se podrobnějším výčtem opakovat po miliónté a prvé.

A konečně – přezkušování by bylo úplné, nikoliv ve stylu „vytáhni si, studente, jednu maturitní otázku ze třiceti – a když tuto jedinou budeš umět, tak to my komise vztáhneme automaticky i na těch dvacet devět zbylých a vztáhneme to i na tvůj celý budoucí život dopředu“. Na stanicích technické kontroly to také nesmí probíhat tak, že by se technici podívali autu jen na brzdy, a když ty by fungovaly, tak by z toho dovodili, že funguje v tom autě všechno a že to všechno bude fungovat dalších padesát let. Nefunguje všechno; a zub času a zub provozu taktéž působí spíše negativně.

Dlouhodobě nepřezkušovaný člověk pak může nadělat i větší paseku než dlouhodobě technicky nekontrolované auto.

Některé lidi z toho asi jímá hrůza – přezkušovat vždy všechno a celoživotně. Uvědomme si však, že by toho na přezkušování bylo podstatně méně než dnes, faktograficky mnohonásobně méně. Vydané certifikáty pak odpovídající realitě. A že by se takto odstranilo dnešní stále drzejší machrování stále větších nevzdělanců.

Než (= dnešní stav) mít papír na ovládání stovky věcí a umět z nich reálně tři, to raději mít papír na deset věcí a umět právě těch deset.