České rychločtení je to nejpečlivější čtení, jaké znám

A také nejhlubší. Nejkreativnější. Spolu s rychlovyhledáváním a rychostudiem tvoří úžasný celek zvaný „racionální čtení“, který pomáhá všude tam, kde jsou oči, mozek a jakýkoliv text. Od googlování na internetu po studium něj

Ale proč tento článek píšu? Donedávna mi připadalo, že to, co jsem uvedl výše, už přece v naší zemi každý člověk od maturity výše dávno ví a zná. Žiju s rychločtením prakticky denně už více než čtvrt století. Na desítky milionů se počítají výtisky článků, v nichž jsem toto vysvětloval. Na statisíce výtisky knih. Na miliony počty posluchačů rozhlasových pořadů a diváků mých televizních vzdělávacích seriálů.

A přesto: Události posledního období mne přesvědčují, že zastaralé předsudky a polopravdy o rychločtení a racionálním čtení panují v myslích řady natolik zkušených, vzdělaných a inteligentních lidí, že z toho zůstává rozum stát.

„Hm, rychločtení, není to povrchní?“ Slýchávám opakovaně otázku – i v posledních letech. Jak mi asi může znít? Jako by se někdo ptal:

„Hm, ten Usain Bolt, neběhá on příliš pomalu?“

„Hm, ta Bára Špotáková, umí ona aspoň trochu házet oštěpem?“

„Hm, ten Albert Einstein, uměl on vůbec upravit složený zlomek?“

„Hm, ten Pavel Nedvěd, hrál on někdy vyšší fotbalovou soutěž než okresní přebor?“

„Hm, ta voda ve Vltavě, není ona příliš suchá?“

Teorie českého rychločtení a racionálního čtení vznikala především jako bič na čtenářskou povrchnost. Je to právě absence třiatřiceti schopností a dovedností komplexního rychločtenářského know-how, co činí čtení textu či jiné studium při zrychlování povrchnějším. Tam, kde není rychločtení, tam kde je amatérské zrychlování čtení, tam nezadržitelně nastupuje povrchnost. Povrchnost čtení i studia. Tam kde se používá metod českého rychločtení a racionálního čtení, tam se čte hlouběji, tvořivěji, inteligentněji, krásněji.

Odkud se stále berou ty předsudky? Možná je jednou z příčin, že ti skeptici a kritici se více orientují na informace o zahraničním speedreadingu a podobných technikách. Je to už taková zvláštní česká vlastnost, že to, co je z ciziny, se považuje automaticky za lepší než domácí.

O zahraničních technikách speedreadingu jsem maximum informací vstřebal z literatury už v první polovině 80. let – jinak bych se neodvážil postavit před tabuli v českém kurzu rychločtení a podívat se svým žákům do očí. Vše dostupné o metodách typu rapid reading, bystroje čtěnie, Schnellesen, photoreading jsem měl v knihách pečlivě podtrhané, stokrát promyšlené, moje výpisky byly na stovkách listů papirů. Dopisoval jsem si se zahraničními autory. Ale před listopadem 1989 jsem se nemohl přesvědčit na vlastní oči, co z toho načteného opravdu funguje. Ani na území dnešní České republiky jsem o žádném kurzu rychločtení neslyšel. V literatuře o zahraničních kurzech se skrývaly věci seriózní i těžko uvěřitelné senzace.

Po roce 1989 se to změnilo. Na vlastní kůži jsem zažil několik speedreadingových škol v Austrálii, dále školy v Německu a na několika místech USA (tam jsem českému rychločtení i krátce učil). A viděl jsem, co jsem viděl.

Dlouhá léta jsem o tom taktně mlčel. Myslím, že to nyní už není zapotřebí. Všechna čest všemu dobrému, co se v zahraničí v tomto směru vymyslelo a trénuje. A jistě bude i řada konkrétních škol a kurzů, které jsem dosud nepoznal. Ale to, co jsem poznal, má mnohdy hodně, hodně citelné nedostatky.

Ze slušnosti nebudu jmenovat konkrétní školy, ale o postřehy se rád podělím.

Jaké jsou ty zahraniční nedostatky:

1. Nepřiměřený důraz na práci očí. To tvoří ve všech mnou poznaných zahraničních školách speedreadingu asi 80% učebního komplexu. A jen místy, nesměle, druhotně, asi dvacetiprocentně se zde jedná o práci mozku při zpracování viděného. V mých kurzech je to naopak: 20% důrazu na práci očí, 80% na to, aby efektivněji bral i mozek. Má to výhodu: Moje rychločtení se dá uplatnit i na vnímání jiných informací než textu. (Vnímám rychločtením například obrazové televizní zprávy a odvodím si z nich mnohem více než neškolený čtenář. Vnímám mimoslovní sdělování lidí – gesta, mimiku, postoje, pohledy, chování za volantem – a racionálním čtením z nich přečtu mohokrát více o jejiich povahách a úmyslech než neškolený čtenář. Atd.)

2. Zahraniční školy speedreadingu hýří různými obrázky, jak se mají oči pohybovat při orientačním shlédnutí textu. Zcela vážně je tam doporučen i rychlý kmit oka po stránce úhlopříčně šikmo z levého horního do pravého dolního rohu. Každému myslícímu člověku je vašak hned jasné, že nejméně zřetelně by pak čtenářovo oko vnímalo pravý horní plus levý dolní roh stranky. A také je mu jasné, že není žádný rozumný důvod, proč by právě v těchto „nejvíce ignorovaných rozích stránky“ nemohly někdy být třeba klíčově důležité informace z celé stránky, celé kapitoly, celé knihy.

3. Příliš mnoho záležtostí spíše „na efekt“ v zahraničních školách speedreadingu. Používají tam různé přístroje na udávání taktu, tachistoskopy, metronomy na rytmus. Pohyblivé pravítko jede po knize a s nastavitelnou rychlostí zakrývá shora další a další řádky, aby mu při tréninku oko stačilo utéct a bylo tak hnáno k vyššímu tempu. Stejně popohání k rovnoměrnému rychlému tempu žáka zahraniční počítačový program – zvýrazňuje mu postupně určité kusy textu – několik slov – a vše před tímto a za tímto kusem je jakoby zamlžené. Jenže – tyto přístroje či software vychovávají čtenáře k tempu trestuhodně rovnoměrnému. Rychle postupovat očima na nepodstatném balastu, stejně rychle na důležitých a klíčových částech textu. To je jako autoškola, kde by se řidiči učili jet neustále osmdesátkou. Osmdesátkou po dánici, osmdesátkou po točité lesní cestě, osmdesátkou kolem školy, osmdesátkou na červenou do křižovatky. Že při tom značně hrozí myšlenková povrchnost, je očividné. Ani v mých kurzech se rychlost a povrchnost nedaří zkamarádit zcela. Jde to jen do jisté míry – obě najednou díky použití psychovzorců povyrostou, a na té vyšší úrovni se zase nemají rády. Taky jsem ovšem nikdy netrvrdil, že zvýším čtenářský výkon donekonečna. Ale i ten pětinásobek (viz níže) je moc prima.

4. Šidítko zvané „preview“. V závěrečném testu v jenom ze zahraničních speedreadingových kurzů (který měl prokázat naše úúúžasné zlešení) nám lektor dovolil dívat se na text testu předem – na každou stránku textu deset vteřin. Celkem padesát vteřin, protože test měl pět stránek. Za padesát vteřin už z toho textu leccos zjistíte; určitě strukturu, velmi pravděpodobně i hlavní myšlenku. Pak jsme četli stejný text znovu, bez přeskakování, rychlým pohybem očí po řádcích s širokým zrakovým rozpětím a menším počtem fixací oka na řádek. Jenže pan lektor nám těch padesát vteřin onoho preview do celkového času čtení jaksi nepočítal. Čas měřil jen při tom našem druhém čtení. U úvodních testů žádné preview nebylo. To se to pak papírově zlepšovalo! Dosáhl jsem podle jejich propočtu (v angličtině) rychlosti přes 1000 slov za minutu – tedy srovnatelně se čtením lehčího textu v češtině. Přičemž jsem stoprocentně přesvědčen, že v angličtině čtu zhruba dvakrát pomaleji než v češtině. Seriózních psychologických informací bylo v tom kurzu také nemálo – nicméně toto preview mi vadilo. Sám pracuji na svých kurzech s rychločtenářskou dovedností zvanou „mobilizace předchozích zkušeností s tématem na základě znalosti nadpisu a dalších okolností“. A je pravda, že tato mobilizace trvá čerstvému absolventu kurzu třeba i několik desítek sekund. Ale z vlastního testového textu při ní nevidí zhola nic. Přičemž praxí se dá časem po kurzu tento mobilizační interval zkrátit asi na dobu, jakou trvá dospělému člověku zavázání si tkaničky u boty. Tedy nepodstatných pár sekund.

5. Výběr obsahových témat testů. Ve všech zahraničních školách byl závěrečný test na téma „dovednosti školeného čtenáře“. Tedy přesně to, o čem jsme se celé dny kurzu bavili a co jsme měli v živé paměti. To se to pak „rychločte“! Sám volím pro závěrečné testy raději články poněkud delší, určitě ne snadnější než ty úvodní. Vícekrát za kariéru jsem v kurzu prohodil úvodní a závěrečné testy a sledoval, zda se půměrné zlepšení žáků nezmění. Teprve když se nezměnilo, považoval jsem poměr obtížností úvodních a závěrečných testů za seriózní. Navíc – míru zapamatování přečteného, míru vystižení podstaty neurčuji subjektivně sám, ale žáci si ji s pomocí klíče určují navzájem. Hodnotí tedy ten, kdo nemá žádný zájem nějaký výsledek „přikrašlovat“.

6. „Senzace“ zvaná photoreading. Podle zahraniční literatury jde údajně o „mentální fotografování“ textu rychlostí vice než jednu stránku za sekundu. Tempo prý činí až 25 000 slov za minutu, přičemž je obsah ukládán do podvědomí – a pozdějším aktivačním krokem se pak dostává do vědomí. A co že je ten aktivační krok? Po „photošílenství“ se počká aspoň dvacet minut v klidu – a pak se tentýž text začne číst znovu; pomaloučku, volně, nenuceně… jenže čas tohoto aktivačního kroku se už do výpočtu čtecí rychlosti nezahrnuje! Netvrdím na sto procent, že toto je podvod. Možná se časem přesvědčím o něčem, co ještě nevím. Ale po více než čtvrtstoleté denní zkušenosti s používáním, zkoumáním, vyučováním a publikováním o racionálním čtení jsem zde – slušně řečeno – velmi, velmi skeptický. Za limit rychločtení bez přeskakování považuji 2000 slov za minutu.

Toto jsou v kostce hlavní sporné body řady zahraničních škol speedredingu. Lidé o tom čtou, někteří mají tendenci tomu věřit, vždyť je to z toho zbožňovaného Západu. Posílají mi často ohledně toho mailové dotazy. Takže příště je můžu místo opakovaného vysvětlování odkázat na tento článek. Soudím, že vznešené pojmy „rychločtení“ a „racionální čtení“ jsou záležitostmi z bodů 1.-6. poškozovány.

A česká škola? Raději zde o ní nebudu nijak obšírně psát sám. Mám nedobrou zkušenost, že i když o ní uvádím jen holá fakta, jen pojmy (a žádné vlastní dojmy), tak její výsledky budí zapšklou závist některých méně schopných lidí. Snad jen velmi stručně: Vedu si v posledních několika letech pečlivé statistiky o zlepšeních čtenářského výkonu. Oproti zahraničním průměrnému zlepšení čtenářského výkonu na dvojnásobek až trojnásobek (s použitím šidítek 1.-6.) mi tabuky z mých českých ukazují zhruba pětinásobné zlepšení žáků. Bez šidítek. Rovnoměrně se na zlepšení výkonu podílejí všechny tři klíčové faktory – rychlost, míra zapamatování, schopnost vyhmátnout podstatu. Přičemž jádro zlepšení nespočívá v práci očí, ale v práci mozku. Hlavní „statistikou“ však pro mne je, že lidé třeba i po více než dvaceti letech od kurzu vzpomínají na těch pár dnů se mnou jako na jedinečnou událost v životě, na pozitivní zlom, na nádhernou aktivní dovolenou spojenou s poznáním. Že si dokážou vybavit někdy do neuvěřitelných podrobností, co se probíralo. Zkuste si někdo takto vybavit nějaký libovolný týden třeba ze základní školy…

Mnou od píky vytvořený kurz rychločtení a racionálního čtení je natolik populární, že se občas vyskytují i pokusy o jeho nekvalitní napodobování, o plagiátorství. Ať už v jeho nejpodstatnějších původních částech o profesionální koncentraci, o paměťové asociační listině a paměti vůbec, o vyhmátnutí podstaty třemi větami… anebo dokonce jako celek.

Takovéto plagiátorské snahy jsou, přes všechnu svízel, pro mne asi tou největší pochvalou. Objektivním uznáním, že můj kurz je dobrý a slavný. Napodobují se přece především ta nejslavnější a nejžádanější díla - obrazy, melodie, stavby aj.

A poučný pro vás je i stále aktuální názor mého asistenta na pěti ročnících letních kurzů, který najdete na www.lunacek.blog.idnes.cz.

Více než pět tisíc mých přímých absolventů tedy už dobře ví. Mnozí ze zbylých deseti milionů však velmi hrubě nevědí. Horší než úplně nevědomí jsou však ti, kteří nevědí, ale myslí si o sobě, že vědí. Myslí si, že v hornině tohoto kurzu není nic cenného, ale ona je tam zatím – podle tisíců objektivních svědectví za více než 25 let provozu - kvalitní ropa…

Kde je ta psychologická berlínská zeď, která dělí vědoucí od nevědomých a skeptických? Co ji může probořit? Co umožní skeptikům vidět, že za tou zdí není „špína zahnívajícího imperialismu“, ale prima svět, v němž se dá dobře žít a skvěle prosperovat?

Možná trochu i tento článek.