Viděl jsem zemi zaslíbenou…

Viděl jsem nesesbíratelné množství borůvek, až se keříky modraly těmi zdravými chutnými kuličkami více, než se zelenaly svými lístky.  I zralých lesních malin bylo všude kolem  tolik, že to vonělo přes celou lesní stezku. A už i první ostružiny. Viděl jsem na lukách létat motýly žluťásky i paví oka. Viděl jsem osady s lidmi, kteří žijí v takovém souladu s přírodou, jak to u nás pamatují jen nejstarší žijící občané z dob první republiky… z dob vesnic, které patřily sedlákům krev a mlíko.

Kdy to bylo? Včera.

Kde to bylo? Nedaleko, co by kamenem dohodil. V kraji, který u nás nemá téměř žádnou propagaci, o kterém česká část (tedy západ a střed) naší republiky většinou vůbec neví. Takové – k čemu bych to nejlépe přirovnal - takové Rakousko či snad Švýcarsko, ovšem skromné, stejně srdečné,  s cenami pro turisty na polovině pražských cen…

Je to pár kilometrů za hranicí ČR, ale auto s českou registrační značkou tam prakticky neuvidíš.

Polská národní řeka Wisla vzniká v horách soutokem Wiselky a Malinky. Malinka teče právě tím krajem voňavých malin. Wiselka je pak krátká, jen asi čtyři kilometry, protože po této vzdálenosti vzniká soutokem Bílé a Černé Wiselky. Jejich soutok je zaplaven malou  útulnou čistou přehradní nádrží, zvanou Čerňanské jezero. Nad tím vším se zvedají se vší karpatskou strmostí, krásou a čistotou vod Slezské Beskydy až do výšky 1257 metrů nad mořem.

No a o tom kraji právě píšu.

Nevím, čím začít dříve -  přírodou nebo lidským osídlením. Přírodu jsem ale už v podstatě popsal. Níže je sice pár fotek, ale ty se zdaleka nevyrovnají zážitku na vlastní kůži. Zajeďte si, léta je ještě kus. Snad jako vodítko vám může posloužit, že v tomto kraji je co kousek nějaký lovecký zámeček Habsburků – a ti si samozřejmě mohli vybírat svou oblíbenou lokalitu z přírodních krás převelikého mocnářství. Je tam také nad jezerem zámeček polského prezidenta – a ten si také může lokalitu k rekreaci a oddychu hodně vybírat. Nezapomínejme, že Polsko je rozlohou srovnatelné třeba s Německem.

Takže – lidé: Soukromí sedláci v Polsku nikdy neměli přerušenou tradici své existence – a je to znát. Kopečky a stráně jsou posety roztroušenými staveními, malými hospodářstvími. Kolem budov se přimykají políčka, pastviny. Skoro všude je na cedulích „goscinne pokoje“, Skoro všude minihospůdka pro každého příchozího. Osady jsou rovnoměrně rozesety až asi do výše 900 metrů nad mořem. Louky a pole mají se zalesněnými částmi hor správný poměr, takže se každou chvíli otevírají člověku nádherné výhledy daleko do krajiny.

 (V Moravskoslezských Beskydech se oproti tomu na některých lesních cedulích ekoteroristé chlubí, že zde vysázeli dvacet tisíc nových stromků (!!) Prosím, jinde, ve městech, má snad takové vysazování smysl, ale v nejhustších lesích mezi Frýdkem-Mistkem a Žilinou mi to připadá, jako by navozili dvacet tisíc náklaďáků písku na Saharu – a ještě se chlubili, že zahlušili spoustu oáz. Totiž ty iniciativně vysázené ekostromky zničily na naší straně Beskyd řadu krásných výhledů a ztížily mnoho možností průchodů terénem a orientace.)

Raději zpět do Polska. U lesních plodin není nikde ani náznak zákazu sběru, a přesto jsou keře obsypány. Ulice, domy, pole – všechno působí neokázale, nesnobsky – jen je za tím cítit dlouholetá každodenní tvrdá práce.

Lidí jsou v tom líbezném kraji zejména teď o prázdninách mraky. Z 99.9 % Poláci. Nezapomínejme, že nějakých padesát až osmdesát kilometrů na sever od tohoto regionu je dvouapůlmilionová katovická aglomerace. Kam mají lidé za rekreací jezdit, když jinak všude jinde kolem, ba až k Baltu  je naprostá rovina?

Aut jsou tam tedy také mraky. Ale zaparkovat se vždy dá. S cenami parkovného to nepřehánějí, dva zloté na hodinu v podzemním parkovišti nóbl hotelu znamenají asi 13 korun.  Leckde jsou ovšem v centru městečka i dva zloté na celý den. Ovšem jen v samém centru dění. Kousek od centra dění se vždy najde nějaké místečko zdarma. Už slyším různé obecní představitele i podnikatele českých rekreačních center, že pár desetikorun parkovného nikoho nezabije… Parkování zdarma má velký význam psychologický. Řidič má dobrý pocit, že zde je vítán, vítán prostě jako člověk, ne jen jako objekt kasírování na každém kroku za každou maličkost. To se pak utrácí za jiné věci s daleko větší chutí a uvolněností.

Cedulí „zbudováno z fondů EU“ je zde mnohem více než u nás. Polák umí využít nabídky z Bruselu asi tak pětinásobně oproti Čechovi. Když z ciziny dávají, tak Polák Polákovi už neklade do cesty administrativní překážky – a prostě berou. Vždyť je to pro Polsko, tedy pro všechny…

Nenašel jsem však nikdy žádnou takovou ceduli na nějakém soukromém hotýlku či jiném zařízení, z nějž by těžil soukromník. U centra městečka Wisly je za bruselské peníze hezké hřiště, různé branky a koše. Jen si zakopej, hoste, proběhni se, zavýskni si s dětmi… Nikdo by se neodvážil ještě něco vybírat za vstup do takových areálů.

Splavy říčky Wisly jsou obsypány lidmi. I při tom množství panuje nesmírný klid a vzájemná ohleduplnost. Že by někdo obtěžoval okolí nadměrným hlukem, stříkáním vody nebo podobně, to jsem nezažil.Každý má toho po náročné poctivé práci dost -  respektuje ostatní ve svém okolí, že chtějí také v klidu odpočívat.

Různých stánků s občerstvením je tolik, že ani při největší obsypanosti určitého místa lidmi jsem nezažil někde větší frontu než tři lidi. Prodavačky a prodavači, servírky a číšníci na rychlost obsluhy velmi dbají.  Je nepředstavitelné, že by někde na hosty servírka mrzutě odsekla něco ve smyslu „nemám deset rukou“. Každý z obsluhy prostě musí mít „deset rukou“ a je na to hrdý, protože eventuální situace spěchu znamená, že má momentálně hodně hostů. Tedy to nejlepší, co může obsluhu občerstvení potkat. A taky se obsluha v takovýchto situacích nejvíce usmívá. A nejrychleji a nejusilovněji s tím úsměvem na tváři kmitá.

Na mladých teenagerských prodavačkách brigádnicích je vidět, že jsou ze země víry v boha a že mají prostě normální úctu ke starším. Není zde jediný mimoslovní náznak nechuti bavit se třeba s hodně starým kupujícím. Ve chvílích obsluhy prostě jdou stranou i ti nejatraktivnější mladíci postávající někde kolem.

Není myslitelné, aby obsluha mobilovala, když je klient nablízku.

A když u objednávky jídla nebo pití zazní moje špatná chybová polština, z níž každý hned pozná, že nejsem odsud? Oči obsluhující osoby se naplní hrdostí, že zde má „klienta miedzynarodowego“, a dobrou chuť mi ta osoba s podáním jídla,  účtenky a zbytku peněz do posledního grošíku už popřeje česky.

Darmo dále mluvit – musí se zažít. Silný dojem z tisícera milých maličkostí je zde na každém kroku. Však až někdy přijdete, stačí říct, provedu vás. S mnoha žáky jsem tam už byl...

Podívejte se na pár jednoduchých fotek.

Zámeček prezidenta z dálky.

Zámeček prezidenta zblízka.

Pěkné léto přeje DG