Jste zvědavi, jak bude v naší zemi za několik let?

Přesně předvídat děj televizního seriálu za dva měsíce, to je celkem sranda. Předvídat rozšíření internetů a mobilů v době, kdy nikdo tomu nevěří, to už je méně legrační, ale pořád dílčí. Prognózovat však celkově, jaká bude společensko-politická situace, to už bytostně zajímá každého člověka.

To první a druhé výše zmíněné předvídání se mi celkem podařilo. Pro to první stačí zalistovat mými články poněkud do minulosti, pro to druhé stačí mrknout sem na Youtube, jak už to udělalo přes dvě stě tisíc lidí.

Ale celkově? Bude hůře, bude lépe? Přijde blahobyt nebo chudoba? Mír nebo válka? Bezpečí nebo násilná kriminalita?

Jistě se dají vystopovat určité hlavní tendence z nedávné minulosti do současnosti, a tyto tendence myšlenkově prodloužit do budoucna, matematici říkají extrapolovat. Ale které z nich nakolik převládnou? Na to se dají udělat jen možné scénáře – bohužel ne jeden, ale několik.

Upřímně řečeno, moc se mi do té prognózy nechce. Jiné předpovědi mi vyšly až nebezpečně přesně, a nyní jsem co do budoucnosti spíše skeptický. Nebezpečně důvěrně znám díky své práci snad všechna prostředí naší země od vládních a ministerských paláců po poslední malé firmičky a školičky v Horní Dolní.  Znám důvěrně lidi v nich. Ale co – zkusím to. Lepší je zdravě skeptický rozumem podložený odhad než naivně optimistická nejistota.

Vyjdu ze dvou záležitostí.

První: Doporučuji citát J. W. Goetha: „Lidstvo jde neustále kupředu, ale člověk zůstává pořád stejný.“ Johann Wolfgang tím myslel, že liská psychika jednotlivce se přinejmenším od dob Antiky nezměnila, má pořád stejné oblasti sympatií a antipatií. Člověk jako jedinec stále v určitých typických situacích něco má rád a miluje, v jiných typických někomu závidí a někoho nenávidí, v zase jiných po něčem touží a baží, v zase jiných je prodchnut odporem a odmítáním. Něco považuje za hlavní a něco za druhořadé – a to považování se řídí stále stejnými principy.  Stále a pro každého platí, že dotyčný je raději zdravý a bohatý než nemocný a chudý. Raději sytý než permanentně hladový. Raději ctěný než urážený. Že každý dělá to, co mu společnost nabídne jako výhodnější.

Druhá: Po desetiletích totality stále není v našich lidech ta úzkostlivá úcta k dodržování psaných pravidel. Není v nich ten mravní imperativ Immanuela Kanta. Bývalá totalita a dnešní svoboda dávají dohromady úplně jiný státní a společenský stav a situaci než v zemích bez historické totalitní okliky. Dříve, za totality, mohl porušovat zákony  a brát více než dávat selektivně ten, kdo měl rudou knížku. Dnes, v jakési „demokracii“ u nás,  může více brát než dávat „demokraticky“ každý, kdo je darebákem od přirozenosti, od povahy. Platí heslo: Vydobudeš si v životě to a právě to, jak velkým jsi darebákem a porušovatelem pravidel. Obecně se stále více fandí neslušným, porušujícím. (Ostatně, toto druhé východisko už jsem podobnými slovy zmiňoval ve svém nedávném článku zde.)

Co tedy převládne?

Zkusím tři scénáře – pesimistický, střední a optimistický.

Pesimistický scénář: Převládnou negativa – morální úpadek, stále více se rozevírající nůžky mezi formální vzdělaností  nastupující generace (spousta vysokoškolských titulů) a její faktickou nevzdělaností (hrozivé vědomostní mezery). Převládne lidská neostražitost plynoucí z relativního blahobytu (hypermarkety jsou plné zboží, „nám se nemůže nic stát“). Marná budou dnešní varování rozumných. Převálcují nás skupiny obyvatelstva, které jsou razantnější a životaschopnější. Možná Číňané, možná muslimové, možná některé průbojné místní menšiny, možná od každné trochu. Z tradičního obyvatelstva se ubrání jen ti bohatí, kteří mají kam utéci nebo kteří si loajalitu nových průrazných skupin obyvatelstva budou moci zaplatit. Takže – budou vysokým plotem obehnaná vilová městečka bohatých, vně těchto plotů zmar a zkáza, bída, pláč a bolest, vraždy, drogy a loupeže jako v Mexiku nebo Venezuele, žebráků na ulicích jako v nejchudších oblastech Indie. Člověk si nebude ničím jistý. Právo silnějšího. A bude panovat nesmírný podiv těch, co pamatují dnešní „lepší časy“, jak hluboko že to mohlo klesnout a že to nikdo ani v nejhorším snu nečekal.

Střední scénář: Každý tlak budí protitlak, každá tendence ke svinstvu budí odpor těch rozumných a slušných. Tlaky a protitalky se udrží v rovnováze. Když už si politici a zákonodárci budou chtít dovolovat opravdu, ale opravdu zločinně hodně, tak je masový odpor zbrzdí. Budou nadále jednotlivé situace neskutečného bezpráví a krutého adiministrativního teroru jako dnes, budou ale i oblasti dobrého komfortu s dostatkem jídla a pití, dobrých fungujících služeb, rekreace a zábavy.

Optimistický scénář: Slušní a schopní se zdravě naštvou dříve, než bude pozdě. Ba, udělají to co nejdříve. Dobro bude desetkrát razantnější a agresivnější než zlo. Maximální prostor dostanou nejlepší kreativní mozky naší země, jejich objevy a vynálezy přinesou miliardy. Vzdělání se zlepší nejen na papíře, bude se na prvním místě učit a vychovávat k úctě. Lidé začnou produktivněji využívat čas. Naučí se, že win-win jednání a vzájemná úcta je to nejlepší pro všechny.  Naše moderní doba plná úžasných vědeckých obejvů a technických vymožeností přinese své skvělé ovoce.

Co je společného všem scénářům? To, že každý člověk stokrát více může a umí ovlivnit sama sebe než drué lidi. Za všech okolností budou vyhrávat ti, kteří si i za nepříznivých vnějších podmínek umějí vybudovat klid a rovnováhu mysli, zdravou pohodu. Kteří umějí brát své výhry s pokorou a prohry s pohodou. Kteří jsou co nejvce vyspělí mentálně. Kteří nejlépe ustojí všechny srážky s lidskou blbostí.

Howgh.