Čiliak a Nečas, kamarádství bez hranic, bravo!

„Neči je jako můj brácha, zažili jsme toho spolu hodně a bál jsem se o něho," komentoval po zápase slovenský repre brankář Marek Čiliak situaci, kdy přestal hrát a jel pomoci soupeři-kamarádovi. Kdekdo to viděl, ale dodejme toto:

Máloco je dnes v tom našem rozhádaném a „násilnicky korektním“ současném světě tak pozitivní jako česko-slovenské vztahy. Uražená nepřátelství se prakticky rozplynula, zůstala stále docela velká propojenost dvou svobodných subjektů, zůstalo vzájemné fandění si.

Zdraví je ta nejpřednější věc, kamarádovi v nouzi se prostě pomáhá, to je největší priorita; ostatní důležitosti těmi důležitostmi v tom okamžiku být přestávají. Zkontrolovat, zda „mladšímu bráchovi“ nezapadl jazyk, zda je při sobě, rázně přivolat doktora…

Na ilustrační foto si klikněte zde.

Naskýtá se přirozeně myšlenka, zda skvělým blízkým kamarádům, byť s rozdílnými cestovními pasy, neumožnit někdy také hrát v jednom týmu i na repre mezinárodním vrcholném fóru (podujatí).

Pamatujete na nedávné pražské tenisové utkání Evropa vs. Amerika? Takoví Nadal a Federer, za dlouhé roky na stejných turnajích jistě kamarádi, znali jen situace, kdy do sebe museli ze všech sil bušit coby soupeři. A najednou si v Praze mohli navzájem fandit, radostně se obejmout po vítězství jednoho z nich za společný tým. Zejména Rafa si to užíval náramně. Z člověka psychicky spadne veliká tíha, když druhému sympatickému člověku, kolegovi, nemusí najednou být soupeřem, ale sympatie může projevit naplno.

Takže – úkol, který tou herní situací a reakcí naznačili Marek Čiliak a Martin Nečas, je jasný. Je to výzva pro prezidenty, premiéry či ministry zahraničí Česka i Slovenska, pro vrcholné hokejové diplomaty, pro příslušné funkcionáře hokeje obou zemí. Což takhle vymoci si na Mezinárodní federaci ledního hokeje, třeba k říjnu 2018, ke sto letům společného státu, že na příští MS se od tohoto letošního října může připravovat na světový šampionát 2019 aspoň jednou výjimečně jeden tým česko-slovenský nebo slovensko-český nebo prostě československý. Pěkně dlouhodobě, s vrcholnou motivací všech zúčastněných po co nejlepším výkonu, znásobeném širšími možnostmi výběru.

Ve výběru na jaře 2019 by byli opravdu ti nej nejlepší; dlouhodobě sehraní, motivovaní. Hladoví po životním výsledku. Bylo by to  jako za Golonky, Dzurilly, Jiříka, Honzy Suchého, Pepíka Černého…

No – jak by se vám líbily novinové titulky „Československo mistrem světa v ledním hokeji 2019“?  A jak by se to pak slavilo – v hospodách, na studentských kolejích, na náměstích, na vrcholech hraničních hor? Já si to trochu dovedu představit. Slavilo by se to neskutečně náramně.

Celý svět by zase slyšel československou hymnu s jejími oběma částmi. Zpěváků obou částí by byl dvojnásobek oproti dnešnímu stavu, každý si jistě slova té druhé části společné hymny dobře pamatuje. Společným chórem  by všichni naši fanoušci museli po vítězném finále snad zbořit stadion…

No… :-)