Ach, to naše školství…

Kdesi jsem četl, že současné MŠMT by se mělo přejmenovat na Ministerstvo pro cestu k všeobecné nevzdělanosti. Já bych tak drsně a jednoznačně kritický nebyl. Ale že by nebylo mnohé co zlepšovat, to se jistě říci nedá.

Drsnou drtivou sprostou kritiku je lehké sepsat. Mnohdy někde v koutku podvědomí autorů takových zničujících kritik bliká černé svědomí – oni sami mají také spoustu chyb a nedokonalostí, a velkohubou subjektivní kritikou druhých je chtějí v sobě přehlušit, překřičet, umlčet...

(Znáte asi druhou ze čtyř dohod starých Toltéků – ze sžíravé kritiky si nic nedělejte, protože kritik hodnotí vlastně sebe, ne vás.)

Na MŠMT v Praze na Karmelitské ulici jsem za svou pedagogickou dráhu mnohokrát učil, mými význačnými žáky z jiných kurzů jsou například ministerský ombudsman a vrchní školní inspektor. Poznal jsem tam řadu chytrých slušných lidí. A to nehovořím o stovkách skvělých lidí na mnoha gymnáziích a vysokých školách po celé zemi, kam jsem měl tu čest být v průběhu desítek let také pozván.

Jednotlivci jsou v tomto oboru také dobří a velmi dobří – jen ten systém, ten mechanismus, to nastavení procesů se leckdy jaksi zadrhává.

Takže – pár tipů:

• Zacházet s každým žákem či studentem důstojně. A přísně korektně, pokud žák či student dodržuje daná pravidla studia a kázně.
• Důsledně znevýhodňovat (trestat, diskriminovat apod.) ty, kteří pravidla porušují. Kdo dodržuje, musí mít výhodu před porušujícími. Kdo porušuje, musí mít nevýhodu. A tato nevýhoda musí být zaznamenána, musí se táhnout s porušovatelem až do jeho praktických let. Jinak se totiž hrubě nevyplatí být slušný, pracovitý a ukázněný; lemplovství, lenost, soustavné sobecké vykrádání duševního vlastnictví druhých (= opisování) a další škodění druhým se rozmůže jako rakovina. Dlouho jakoby nic – pak to vše najednou překročí kritickou míru – a buch, máme místo civilizace džungli. Jednotlivé drobné opsání nebo drobná nápověda zkoušenému je asi prkotina, takový jeden mikroskopický virus; sám o sobě asi neškodný a zlikvidovatelný. Ale když se těch virů sejde hodně…
• Exaktní vědy jsou o umění myslet. Na jejich čele je královna matematika, následovaná v závěsu fyzikou (fyzika je ze 70% matematika) a pak chemií. Kdo je ve školách v těchto předmětech lepší, ten by měl být pak v praktickém životě důvěryhodnější osobou i v diskusích, při střetech názorů – zejména tam, kde hraje roli úsudek, logické vývody, konjunkce, disjunkce, implikace, indukce, dedukce a podobné myšlenkové a diskusní nástroje. Voliči lidí do důležitých funkcí (přímo poslanců, senátorů a prezidenta, zprostředkovaně pak ministrů, soudců, státních zástupců…) by se měli důsledně ptát, jak na tom kandidáti zamlada byli v matematice, fyzice, chemii.
• Známka jednička z jakéhokoliv předmětu musí být vzácná; většinou tak nanejvýš pro deset procent žáků dané školní třídy. Musí mít svůj zvuk, musí to být tvrdá měna, bez inflace.
• Učitel musí být ze všech profesí nejvíce nositelem všeobecného přehledu, všeobecné vzdělanosti, životní moudrosti. A také laskavosti a lásky ke svým svěřencům, pokud tito dodržují pravidla. Pak takový učitel je ve výuce pánem a jeho slovo platí stejně jako výrok soudce.
• A ještě asi sto stránek bych mohl popsat dalšími návrhy. Sám jsem opakovaně podával řadu návrhů například v oblasti čtenářské gramotnosti (marně) už od osmdesátých let prostřednictvím mainstreamových tiskovin vycházejících v půlmilionových a vyšších nákladech, například v časopise Mladý svět. A další tisíce stránek by mohly být popsány diskusí. To ovšem v blogovém článku nelze.

O těch mnoha dalších znacích dobrého školství se jistě každý může přesvědčit v praxi. Stačí vyhledat články o školství v zemích, které nejvíce vzkvétají; kde studenti obsazují přední místa v žebříčcích PISA, v mezinárodních znalostních olympiádách apod.

Hongkong, Singapur, Jižní Korea, Finsko, Estonsko, v poslední době i vlastenecky ctižádostivé Polsko…