Také vás mrzí, že odkládáte naplánovanou práci?

Koho to vůbec nemrzí, nemrzelo a ani trochu nikdy mrzet nebude, ten je šťastný lenoch. Kdo se však nad svým nedokonalým uměním přemoci se aspoň někdy v nějaké oblasti trochu vnitřně ušklíbl, pozastavil... pro toho níže čeká zajímavé čtení.

Problém je starý jako lidstvo samo. I pokusy o řešení jsou obdobně staré. Nejnověji, v posledních asi dvaceti letech, se nám tyto pokusy o řešení nejčastěji snaží někdo tržně prodat coby "moudrost amerických vědců". Zde je pro nutkavé odkládání pracovních a studijních úkolů většinou volen pojem prokrastinace. Ale proč tento pojem nepřevzít, že? Ne se zatracením, ne s nekritickým obdivem, ale tak akorát...

Pokusil jsem se toto vše systémově shrnout a problém definitivně vyřešit. Tedy - nikoliv vyřešit nějakým zázrakem, který vždy stoprocentně zabere, ale postupem, který lidem umožní v dané situaci učinit maximum toho, co se reálně učinit dá.  Postupem, který v sobě zahrnuje optimální mix z metod minulých, současných, ba i budoucích.

Ze své odborné práce na toto téma vám nyní předkládám pár ukázek. Pravděpodobně bude mít tento článek ještě pokračování - ať toho není moc najednou.

Takže - ukázka:

 Zkuste sami posoudit několik citátů a pravidel, která formulovali různí chytří lidé v různých zemích a různých dobách. Ti lidé nejspíše o sobě vzájemně vůbec nevěděli. Nejdříve si přečtěte citáty – a než budete číst dále, na chvilku se zamyslete. Četl jsem a slyšel od moudrých lidí, buď přímo z jejich knih nebo zprostředkovaně ústně od jiných vzdělaných hlav, v podstatě toto:

 Člověk ví, co je dobré, ale dělá to, co je špatné.  (J. W. Goethe)

 Lidstvo jde neustále kupředu, ale člověk zůstává pořád stejný. (J. W. Goethe)

 Člověk, když pracuje, tak má nic než pracovat, a když odpočívá, nic než odpočívat. V mizérii polopráce a poloodpočinku nám čas života utíká mezi prsty. (Platón)

Mimochodem - nevytanula vám právě teď na mysli myšlenka na Wericha? Na to jeho (zhruba) "když už člověk je, tak má koukat, aby byl to, co je, a aby se nesnažil být to, co není, protože jinak by nakonec nemohl být ani tím, co je..."

 Už si umím poručit – ale ještě se neumím poslechnout. (přisuzuje se Járovi Cimrmanovi, někdy i Hurvínkovi)

 Člověk stejně jako zvíře jako zvíře posiluje ty návyky a stereotypy chování, které vedou k odměně, slasti, a oslabuje ty, které vedou k trestu, k jakkoliv nepříjemným pocitům. (Sigmund Freud)

K citátům si ještě přidejte známé poznatky o pokusných psech I. P. Pavlova a jeho učení o vzniku podmíněných reflexů. A… zamyslete se…

 Nemáte pocit, že vše se týká tak trochu jednoho a téhož? Mimo jiné, že se to týká též prokrastinace? A že termín prokrastinace nebylo nutné nově zavádět, a že celé to je o umění překonat nechuť, zatnout zuby, přinutit se, vytrvat, nepřestat v tom, co nám radí náš pan rozum, naše lepší já?

 Definice prokrastinace, její hlavní vlastnosti

Dnes o prokrastinaci platí v podstatě toto:

-          Jde o časovou záměnu činností rozumově důležitých činnostmi rozumově méně důležitými, nejednou i rozumově bezvýznamnými, rozumově neproduktivními; avšak vždy momentálně prvoplánově emočně příjemnějšími, než je potlačená či odložená činnost.

-          Jde o upřednostnění příjemnějšího před méně příjemným. Prokrastinující osoba (dále „prokrastinátor“) se zprvu na onu větší příjemnost těší, ale z dlouhodobého hlediska se to nakonec ukáže jako nepříjemnost. Tušení oné celkové nepříjemnosti hlodá v mysli prokrastinátora prakticky už od prvních okamžiků prokrastinování. Ono tušení, stále narůstající, způsobuje, že to, co prvoplánově vypadalo jako menší námaha nebo odpočinek, našeho prokrastinátora vlastně deptá, unavuje. Po dokončení vycpávkové činnosti se mu často chce začít tu rozumnou činnost ještě méně. Prokrastinátor v takových okamžicích bývá kreativním supermistrem sebevýmluv. (Příklad: „Tak, od osmnácti nula nula jsem se chtěl učit na zkoušku, ale odložil jsem to, do půl osmé jsem lelkoval různě po internetu, teď je půl osmé, dneska už mi to nestojí za to začínat s učením, začnu zítra. Opravdu, ale opravdu fakt přísahám podle plánu a včas.“

-          Je to činnost, která vyvěrá z prokrastinující osoby (dále „prokrastinátor“), je aktem její vůle, nejde tedy o vnější přinucení (typu „teď musíš něco odložit, já tvůj šéf ti to přísně nařizuji“). Dá se říci, že prokrastinace je dobrovolný čin.

-          Na druhou stranu, moc dobře se při prokrastinování necítíme. Určitá povrchní emoční úleva, že místo psaní náročné práce třeba hrajeme počítačovou hru, je doprovázená daleko silnějšími emočními pocity negativními – stresem z toho, že jsme vlastně chtěli dělat onu pracovní činnost, že tím odložením si do budoucna připravujeme jen další větší stres; je doprovázená stresem z momentálně sníženého sebehodnocení („zase jsem dneska ten líný blbec se slabou vůlí, k ničemu pořádnému se nepřinutím; pak to budu honit na poslední chvíli, bude mne to stát mnohem více nervů… ale prostě si nějak nemůžu pomoci“).

-          Ta záporná bilance kladných a záporných emocí, radosti z počítačové hry a pachuti z odložení, ta vyvolává únavu. Prokrastinace je tedy takový jakýsi odpočinek-neodpočinek. Je to odpočinek, který psychicky unavuje snad více než ta odložená činnost.

-          Prokrastinace je vnitřní rozpor. Rozum radí naší vůli „musíš teď pracovat na tom a tom, spusť tedy ten pracovní proces, milá moje vůle“. Emoce radí naší vůli „odlož to, dělej něco momentálně méně namáhavého na mozkové závity, pohraj si, sebevýmluvně pracuj na něčem psychicky méně náročném – třeba si přečti časopis, blog, novinky na facebooku – a pak už se asi jaksi nějak opravdu zaber do té rozumem naplánované náročné práce“. Hlas a vliv emocí je v dané chvíli silnější než hlas a vliv rozumu. Chudinka vůle poslechne vždy toho momentálně silnějšího.  Náš pan Rozum, odstrčený v tuto chvíli na vedlejší kolej, běduje, lamentuje… ale je mu to prd platné. Tak nám pan Rozum aspoň kazí radost z té intelektuálně příjemnější činnosti, jízlivě nám připomíná, že jsme si právě zadělali na horší situaci v budoucnu, že plýtváme nenávratným časem života, že oddalujeme splnění našich strategických cílů, přání, snů.

-          Prokrastinace má různou míru, intenzitu. Ve slabé podobě je přirozená, člověk není stroj. Všichni jsme trochu prokrastinátory. V extrémních podobách člověk proplýtvá většinu života, leží jak placka ve stále větší bídě a zmaru, neschopen zajistit si ani základní životní potřeby. Něco jako bezdomovec pod mostem, ale nikoliv doslova a ve všech ohledech.

Teď by to asi chtělo ještě pár odstavců o tom, co prokrastinací není. A dále - jak ji zvládat. Dočtete se o tom zde.