Mrzuté odkládání naplánované práce II

Nastává doba, kdy se otevírají různé dlouhodobé vzdělávací kurzy, například jazykové, nejčastěji z nich pak angličtina. Zase bude moře inzerátů, nabídek, bannerů typu „choďte k nám, u nás se určitě naučíte“. Jenže – nad všechny různé metody, učitele, učebnice se tyčí zlý démon prokrastinace.

Tedy – démon nebezpečí, že po ochladnutí počátečního nadšení začnete další docházku odkládat, že to celé bude uvadat, mířit do ztracena… prostě k věčnému začátečnictví. Dá se rozumně odhadnout, že z generace nad 35 let, která už si nemůže dovolit všeho zde nechat a jet na jistotu nejméně na rok studovat do anglicky mluvící ciziny, trpí věčným začátečnictvím statisíce lidí. A desetitisíce z nich to strašně mrzí a chtěli by si nějak pomoci.

                Jsem tedy zvědav, jaká část z těch desetitisíců si tohle přečte. Protože optimální lék je tentýž, jako je lék na zvládnutí prokrastinace obecně.

                Než začnete číst dále, mrkněte se na první díl mé minisérie o zvládání prokrastinace zde. Nejdříve je třeba vědět, o co vlastně jde – a pak teprve následuje fáze „něco s tím dělat“.

                Už jste zpátky?

                Tak jedeme, pokračujeme  – stručně a výstižně:

Co není prokrastinace

-          Prokrastinací není když jsme zvenčí nějakou autoritou nebo okolnostmi vis major přinuceni něco odložit a nahradit to jinou činností.

-          Prokrastinací není, když zaměníme naplánovanou činnost na základě čisté rozumové úvahy („teď jsem měl dělat to a to, ale právě jsem dostal SMS, z níž vyplývá, že z pracovních rozumných důvodů prostě musím všeho nechat a začít dělat ono“).

-          Prokrastinací není rozumně zařazená přiměřeně krátká přestávka do naplánované rozumné činnosti. A co je přiměřeně krátké? Záleží na okolnostech. Když se celý den učím na zkoušku nebo píšu dlouhatánskou závěrečnou zprávu, tak se co dvě hodiny na patnáct minut protáhnu. Když jsem právě coby hokejista dokončil náročnou dlouhou sezónu a vyhrál Stanley Cup, tak si dám přestávku třeba čtyři týdny.

-          Prokrastinací není, když jste se rozhodli v dalším životě na základě rozumné úvahy zvolnit pracovní tempo a jste s touto změnou i s jejími důsledky (třeba menším finančním příjmem) vnitřně ztotožněni.

-          Prokrastinací není bytostná lenost. Bytostný lenivec neprožívá při svém lenošení negativní emoce. Je v podstatě se svým stavem nicnedělání nebo se stavem málo intenzivní práce spokojen nebo aspoň klidně smířen. Ta spokojenost či smíření vyplývá z jeho osobnosti – nemá v sobě prostě takovou ctižádost. (Příkladem, co není prokrastinací, je úplně první scéna z kultovního českého filmu, který všichni známe: „Bohouši, vstávej ty lenochu lenošnej, přinesla jsem ti lívance,“ volá malá teta a kráčí pozemkem.  Bohoušovi Stejskalovi jeho válení se v posteli nepřipadá jako něco stresujícího. Jen jeho malá teta v tom vidí prokrastinaci: „Měl bys už konečně dělat něco pořádného, né se jenom válet.“

Pravděpodobnost, délka a intenzita prokrastinace se zvyšuje, když...

 -          odkládaná činnost je nárazově od počátku nepříjemná. (Úkol pracovně zatelefonovat vzteklému velkému blbci odložíme s větší pravděpodobností než úkol telefonovat rozumnému klidnému člověku; i když i to druhé může být též odkládáno.)

-          existuje široká paleta, čím nahradit odložené. Čím více náhražkových věcí se dá dělat místo naplánované rozumné povinnosti, tím jsou svody vyšší. V době mobilů a internetu je svůdnost prokrastinace mnohonásobně vyšší než předtím. A protože na internetu je do krajnosti možno sehnat informace o všem možném a protože to jde téměř okamžitě, je tím do krajnosti vystupňováno zkomplikování rozhodovacího procesu, čemu se věnovat teď a čemu potom. To krajní zkomplikování rozhodovacího procesu někteří nazývají „rozhodovací paralýza“.

-          náhražková lákadla jsou atraktivní. Když nám někdo místo zahloubání se do učebnice nabídne k jídlu suchý chleba, neláká to tolik, jako když nám nabídne bohatě prostřený stůl vybraných lahůdek a la all inclusive v pětihvězdičkovém hotelu. Když nám někdo místo zahloubání se do učebnice nabídne rozhovor se seschlou ječivou babicí, neláká to k odkladu studia tolik, jako když nám někdo nabídne rozhovor s miss world (nebo s Bradem Pittem – pro čtenářky-ženy).

-          naplánovaná činnost je dlouhodobá, etapovitá. Krátkodobou nepříjemnost jsme více schopni zvládnout „at once“, tedy hned, protože náš pan Emoce vnitřně tuší časově blízkou úlevu. Píchnutí injekce i operace srdce – obojí je nepříjemné. Prvé trvá kratčeji, tak je snáze bez odložení absolvujeme. Protože „to hned přejde“.

-          naplánovaná činnost nenese takový užitek, aby, jak se říká „nám to neodložení stálo za to“. Tady je třeba upozornit, že naše já se chová podle subjektivního momentálního hodnocení situace. Třeba se nám zdá, že přinutit se k tomu a tomu nestojí za to, ale časem se ukáže, že by to objektivně bylo bývalo stálo za to. (Povzdechne si dnešní padesátník: „Kde já jsem už mohl být, kdybych se už na vysoké škole dobře naučil anglicky…“)

-          máme dostatek času. Nebo když máme subjektivní pocit dostatku času, byť ne úplně podložený realitou. Když hrozba z prokrastinování nedopadne na nás bezprostředně jako zvednuté kladivo na nohu.

-          máme svobodu. Svoboda je přece dostatek času, mnoho variant, nenucenost a dobrovolnost našich akcí a činů. Otrok neprokrastinuje, nevolník svou práci na panském neodkládá. V totalitě se nevybírá zdlouhavě a váhavě v obchodě z různých druhů džínů, protože tam mají jen jedny, jenom teď, a dlouho už zase nikde v žádném obchodě žádné nebudou. V totalitě se tedy koupí ty jedny jediné džíny k mání. A když vám nesedí na zadku, tak se potom vymění s někým, kdo koupil jinou velikost, která mu také nesedí.

-          člověk je svým stabilním osobnostním založením ne dost velký asketa. Lidově se říká, že je rozmazlený, neschopný odříkání. Současná krize autorit k asketismu dost nevychovává. V dřívějších generacích dostalo dítě za nesplnění rozumného úkolu prostě nařezáno – a zvyklo si. Dnes se ani plesknout nesmí – rodičem ani učitelem. Což je z krátkodobého hlediska jistě humánní, ale z dlouhodobějšího hlediska to může člověka rozmazlit, a některým to pak vadí.

-          člověk je unaven.

-          člověk je pod vlivem negativních emocí, které nastaly třeba z jiných příčin, nesouvisících s odkládanou činností. Je ve stavu vzteku, strachu nebo smutku. Pokaždé jde o jiný mechanismus, vždy jde o stejný důsledek – s větší pravděpodobností se nepřinutí a odloží. Člověk v hluboké depresi musí nejdříve vyhledat odbornou pomoc, a pak teprve to další.

Jak to léčit?

                Projděte znovu bod po bodu faktory, které prokrastinaci nahrávají – a popřemýšlejte po opatřeních, jak tyto faktory zmírnit, zrušit, převrátit v jejich opak. Chce to trochu přemýšlen í – ale bez přemýšlení není v životě žádný úspěch.

                Anebo si to přečtěte polopatě v mé nové e-knížce nebo poslechněte v audioknížce, které právě vyšly. Vím,  o čem píšu a mluvím, porážím tu prokrastinační bestii již více než čtyřicet let…

                Držím vám palce, ať všechno dobré, co se mi zde podařilo, napodobíte. Ať se všeho špatného, co jsem udělal blbě, vyvarujete. Ne jako já zdlouhavou cestou „pokus-omyl“, ale už znale, zkratkou. A ať mne v dobrém slova smyslu překonáte.